ECLI:CZ:US:2023:1.US.877.23.1
sp. zn. I. ÚS 877/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti G. F. B., zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Nákladní 3002/2, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2023 č. j. 13 Co 441/2022-468, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení svých práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vydaného v řízení o výkonu rozhodnutí o péči o nezletilou.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově (dále jen "okresní soud"), ze dne 9. 11. 2022 č. j. 25 P 126/2015-445 byly stěžovateli (otci) uloženy pokuty za nevrácení nezletilé dcery do péče matky. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů a namítá, že uloženými pokutami je trestán za to, že respektoval rozhodnutí své dcery, která předání do péče matky opakovaně odmítla. Tím, že soudy rozhodly o uložení pokuty bez výslechu nezletilé, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá, že ukládáním pokut je fakticky nucen k tomu, aby vůči nezletilé vynucoval realizaci střídavé péče, kterou ona odmítá. Tento postup stěžovatel považuje za nepřípustný zásah do rodinného života. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3489/15.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud dodává, že obzvláště rezervovaně přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s určitými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Uvedené postuláty dopadají i na projednávanou věc, kdy východiskem pro posouzení návrhu na uložení pokuty za neplnění soudních rozhodnutí byla právě soudní rozhodnutí vydaná v řízení o péči o nezletilou.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se věcí řádně zabýval a objasnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že v dané věci neexistují závažné okolnosti, pro něž by až do rozhodnutí o případné změně péče nezletilá nemohla nadále setrvat ve střídavé péči rodičů a po otci nebylo možno požadovat, aby toto rozhodnutí respektoval. Poukázal také na to, že stěžovatel ani takové konkrétní skutečnosti netvrdil, když pouze obecně poukázal na údajně příliš autoritativní způsob výchovy ze strany matky. Krajský soud dále zdůraznil, že nezletilé je 12 let, a je tedy ve věku, kdy by mělo být výchovné působení rodičů na ni ještě dostatečně účinné. Stěžovatel by tak jistě dokázal nezletilé vysvětlit význam respektování rozhodnutí o střídavé péči. To platí zvláště za situace, kdy rodiče nezletilé mají vážné komunikační neshody, a je tedy třeba dodržovat soudní rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou.
Odvolací soud rovněž konstatoval, že uložené pokuty jsou přiměřené, a s ohledem na svou výši mají spíše symbolický charakter, upozorňující na nutnost dodržovat povinnosti uložené exekučním titulem.
Ústavní soud konstatuje, že závěru odvolacího soudu, podle něhož je třeba, aby stěžovatel dodržoval dosud stanovenou soudní úpravu střídavé péče nezletilé ve čtrnáctidenních intervalech, dokud soud případně nerozhodne o změně úpravy péče, není z ústavního hlediska co vytknout.
Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 shledává Ústavní soud nepřípadným. Z tohoto, ale i dalších rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 1769/16, II. ÚS 890/16, II. ÚS 1521/16) vyplývá, že pořádkovou pokutu nelze uložit tehdy, jestliže se nezletilé dítě bez úmyslného ovlivňování povinným odmítá styku s oprávněným podrobit, nebylo-li možno změny postoje nezletilého dítěte dosáhnout ani adekvátním výchovným působením povinného či kompetentních orgánů veřejné moci, jakož i soukromých institucí. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. O takový případ však v projednávané věci, jak vyplývá z výše uvedeného, evidentně nejde.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu