ECLI:CZ:US:2023:1.US.912.23.1
sp. zn. I. ÚS 912/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Josefy Vrzalové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023 č. j. 27 Cdo 1896/2022-529, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2021 č. j. 8 Cmo 185/2021-475 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2019 č. j. 1 Cm 140/2016-317, a s ní spojeném návrhu na zrušení ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 134/2013 Sb., o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Spolu s ústavní stížností podává i návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 134/2013 Sb., o některých opatřeních ke zvýšení transparentnosti akciových společností a o změně dalších zákonů (dále jen "zákon č. 134/2013 Sb.").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením rozhodl, že nevyslovuje neplatnost usnesení valné hromady. Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí změnil tak, že zamítl návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Důvod nevyhovění návrhu spočívá v tom, že stěžovatelka byla v prodlení se splněním povinnosti předložit listinné akcie na majitele. Ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 134/2013 Sb. přitom stanoví, že akcionář, který je v prodlení s plněním této povinností, není po dobu prodlení oprávněn vykonávat práva spojená s akciemi, ohledně nichž je v prodlení
Stěžovatelka zpochybňuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Uvádí, že o dané otázce rozhoduje výlučně jeden senát Nejvyššího soudu a věc tedy nemůže být předložena velkému senátu občanskoprávního kolegia. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká i jeho nepřezkoumatelnost. V ústavní stížnosti namítá, že nebyla připuštěna na jednání valné hromady. Účelovým jednáním v ústavní stížnosti vyjmenovaných osob došlo k jimi zamýšlenému cíli, a to jejímu vytěsnění z pozice akcionářky. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 721/16. Dále podrobně rozvádí, v čem spatřuje protiústavnost ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 134/2013 Sb., které zakotvuje sistaci výkonu práv spojených s akciemi v případě nesplnění zákonem předpokládané povinnosti předložit akcie uvedené v §2 odst. 1 tohoto zákona.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. V ústavní stížnosti uvádí, že neodpovídá spravedlivému uspořádání vztahů v akciové společnosti, jestliže společnost svým prodlením a postupem znemožní majoritnímu akcionáři postupovat podle §3 zákona č. 134/2013 Sb. s cílem zbavit jej akcionářských práv a postupně jej ze společnosti vytěsnit. Obecné soudy došly k závěru, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepředložila příslušné akcie, zákon počítá v takovém případě se sistací výkonu práv spojených s těmito akciemi. To i v situaci, že společnost byla v prodlení s výzvou k předložení akcií, stanovila-li společnost lhůtu k předložení odchylně od zákona nebo nedošlo-li k předložení akcií třetí osobou (zástavním věřitelem). V takovém případě má akcionář právo domáhat se případné náhrady škody.
Takový výklad příslušných ustanovení zákona č. 134/2013 Sb. považuje Ústavní soud za ústavně souladný a plně odpovídající účelu zákonné úpravy. Ústavní soud se již ostatně obdobným návrhem stěžovatelky zabýval a odmítl jej jako zjevně neopodstatněný (sp. zn. III. ÚS 292/20). Nelze přisvědčit jejím tvrzením o odlišném skutkovém stavu v dané věci, i v tomto případě lhůta k předložení akcií stěžovatelce uplynula. Oproti tomu zcela jinou skutkovou situaci řeší stěžovatelkou uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 721/16 a v dané věci tedy k němu přihlédnout nelze.
Nelze přisvědčit ani názoru stěžovatelky ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání řádně a přesvědčivě odůvodnil. Námitka, že není možné, aby v dané věci řešená právní otázka byla předložena velkému senátu kolegia, není přiléhavá. Pokud by dospěl senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu (§20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). I v případě, že jsou dané věci řešeny shodným senátem, není vyloučena změna právních závěrů či personální obměna. V této konkrétní věci však jde o ustálený právní závěr, který je i podle závěrů Ústavního soudu ústavně souladný.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí přesvědčivě reagují na argumenty stěžovatelky. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 1 věta druhá zákona č. 134/2013 Sb. jako návrh akcesorický sdílí její právní osud, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu