ECLI:CZ:US:2023:1.US.946.23.1
sp. zn. I. ÚS 946/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Bc. Martina Horny, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2023 č. j. KSUL 43 INS 19173/2020, 3 VSPH 1166/2022-A-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve výrocích týkajících se nákladů řízení (II. a III.).
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku I. zamítl insolvenční návrh stěžovatele a ve výroku III. uložil dlužnici nahradit navrhovateli náklady řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice změnil výrok o náhradě nákladů tak, že uložil povinnost nahradit náklady řízení stěžovateli. Stěžovateli uložil povinnost nahradit dlužnici i náklady odvolacího řízení.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení. Uvádí, že v řízení vzal zpět insolvenční návrh. Uplatněná pohledávka byla v průběhu řízení uhrazena, návrh byl tedy podán důvodně, stěžovatel jako navrhovatel jej vzal zpět poté, co mu bylo zaplaceno, a to dlouho po podání návrhu. Soud prvního stupně návrh pro nedostatek věcné legitimace zamítl namísto toho, aby řízení zastavil. Stěžovatel uvádí, že odvolací soud měl na náhradu nákladů řízení aplikovat §146 odst. 2, věta druhá o. s. ř., podle níž byl-li pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Soud prvního stupně nepřistoupil k zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu, ale insolvenční návrh pro absenci (ztrátu) aktivní legitimace zamítl. Tento výrok však stěžovatel nenapadl odvoláním a tak nabyl právní moci. Vzhledem k zamítnutí návrhu byla dlužnice v řízení plně procesně úspěšná a bylo tedy namístě aplikovat §142 odst. 1 o. s. ř., jak správně učinil soud odvolací. Aplikace §146 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na výsledek řízení před soudem prvního stupně nepřicházela v úvahu. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud tento svůj závěr řádně vysvětlil.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soud v napadeném rozhodnutí srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel a jakými úvahami se při rozhodování o náhradě nákladů řízení řídil. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu