ECLI:CZ:US:2023:1.US.957.23.1
sp. zn. I. ÚS 957/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Adama Hrabovského, advokáta, sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2023 č. j. 5 To 24/2023-433, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 37 odst. 3 a čl. 26 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci odsouzených D. V., F. V. a M. V., vedené u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), stěžovatel vystupoval jako opatrovník poškozeného J. K. (dále jen "poškozený").
3. Stěžovateli městský soud usnesením ze dne 18. 1. 2023 č. j. 9 T 59/2022-402 dle §45 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), per analogiam ve spojení s §151 odst. 2 trestního řádu přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za právní pomoc poškozenému ve výši 42 652,50 Kč včetně DPH. Ve zbytku ve výši 15 681,50 návrh stěžovatele zamítl. Státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně (usnesení ze dne 8. 4. 2022 č. j. 6 ZT 49/2022-46) byl stěžovatel ustanoven opatrovníkem poškozeného, takže není v pozici zmocněnce a nelze postupovat dle §10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ale analogicky dle §10a advokátního tarifu. Jeden z obviněných D. V. byl m. j. stíhán a později odsouzen pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (horní hranice trestu nepřevyšuje 10 let) Podle §10 odst. 3c advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 406/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022, jeden úkon právní služby činí 2 300 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že městský soud stěžovateli přiznal s poukazem na §11 odst. 1b, d, e, f, g, k a §11 odst. 2d, 3 advokátního tarifu za úkony právní služby odměnu v celkové výši 31 050 Kč. Dále stěžovateli přiznal náhradu hotových výdajů ke každému úkonu právní služby částkou 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, tedy ve výši 4 200 Kč. Přiznaná částka byla zvýšena o 21% daň z přidané hodnoty na 7 402,50 Kč, tedy celková částka činila 42 652,50 Kč.
4. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") podle §148 odst. 1 písmeno c) trestního řádu přezkoumal napadené usnesení městského soudu i předcházející řízení a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil požadavku stěžovatele na přiznání odměny za poskytnutí právní služby dle §10 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 3 260 Kč za jeden úkon právní služby. Konstatoval rovněž, že městský soud postupoval nesprávně při výpočtu odměny stěžovatele, ale státní zástupce stížnost proti usnesení nepodal, proto nemohl změnit rozhodnutí městského soudu s ohledem na zákaz reformationis in peius.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení nesouhlasí se závěrem krajského soudu o nepřiznání odměny v plné výši. Zdůraznil, že není rozdíl mezi ustanoveným opatrovníkem poškozeného a ustanoveným (případně i zvoleným) zmocněncem poškozeného při uplatňování práv poškozeného a je namístě posuzovat jejich nárok na odměnu podle stejného právního předpisu, a to §10 odst. 5 advokátního tarifu. Opačný výklad vykazuje známky protiústavnosti, porušení práva na rovnost účastníků řízení a porušení práva podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že rozhodl-li krajský soud při stanovení jeho odměny v rozporu s §10 odst. 5 advokátního tarifu, porušil tím platné právní předpisy. Dle jeho tvrzení rozhodnutím městského soudu, který mu přiznal odměnu za některé úkony právní služby, dal najevo, že by opatrovník neměl uplatňovat práva poškozeného v plném rozsahu. Dále argumentoval rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. VSOL 1 To 74/2020 a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Adhezní řízení, byť nesporně představuje součást trestního řízení, vykazuje značná specifika, jež je od samotného trestního řízení odlišují. Předmětem adhezního řízení je totiž náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v §154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně.
10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767 či nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18].
11. V obecné rovině lze konstatovat, že byl-li poškozenému jím uplatněný nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích alespoň zčásti přiznán, má při náhradě nákladů též nárok na úhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce (opatrovníka). Podmínkou však je, že musí jít o náklady účelně vynaložené. Přitom je dle §154 odst. 1 trestního řádu třeba hodnotit jak potřebnost jednotlivých úkonů právní služby, tak i přiměřenost výše sazby za úkon, jakož i přiměřenost celkové výše nákladů vůči celkové částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu a jejich případný dopad na odsouzeného.
12. Ústavní soud nezpochybňuje závěr krajského soudu, který při stanovení odměny stěžovatele za jeden úkon právní služby vycházel z analogického použití §10a advokátního tarifu. V nyní posuzované věci krajský soud řádně a srozumitelně vysvětlil, proč nepřisvědčil požadavku stěžovatele na přiznání odměny jako ustanoveného opatrovníka poškozeného dle §10 odst. 5 advokátního tarifu. Konstatoval rovněž, že u některých úkonů právní služby městský soud postupoval nesprávně při výpočtu odměny stěžovatele (bod 8 a 9 usnesení), když mu přiznal účast na jednání (hlavní líčení) dne 28. 6. 2022, které se nekonalo z důvodu nedoručení předvolání F. V., ale probíhalo vazební zasedání u obžalovaných D. V. a M. V.; úkon nesouvisel s účelným uplatněním nároku poškozeného a stěžovateli měla být přiznána jen náhrada za promeškaný čas. Dále stěžovateli nepříslušela odměna za vyjádření k odvolání obžalovaných a za žádost o oddělený výslech poškozeného. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud konstatoval, že stěžovatel jako ustanovený opatrovník poškozeného byl zvýhodněn při přiznání odměny a náhrady hotových výdajů u 4 úkonů právní služby a 5 náhrad hotových výdajů o částku 10 164 Kč, ale s ohledem na zákaz reformationis in peius nemohlo být pro absenci stížnosti státního zástupce napraveno.
13. Jde-li o námitky týkající se výpočtu odměny stěžovatele, Ústavní soud připomíná, že povinnost uhradit nepřiměřeně vysoké náklady odporuje požadavku účelnosti (§154 odst. 1 trestního řádu). Tím, komu je uložena, je odsouzený pachatel trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě nepřiměřeně umocněn. Jinými slovy, je tak třeba vždy vážit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti (srov. např. nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1033/21). Krajský soud podle Ústavního soudu zvolil výklad, který není zjevně nelogický, nespravedlivý či jinak excesivní. Ústavní soud neshledal žádný rozumný důvod tento jeho závěr z hlediska ochrany ústavnosti zpochybňovat. Argumentaci stěžovatele rozhodnutím vrchního soudu nemohl Ústavní soud přisvědčit.
14. Ústavní soud konstatuje, že závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněny a reagují na samou podstatu námitek stěžovatele. Dané úvahy přitom jsou řádně odůvodněny, vycházejí z náležitě posouzených okolností posuzované věci a nepředstavují exces, ani nejsou důsledkem libovůle či svévole. Dané závěry je proto nutné považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti; právní závěry napadených rozhodnutí nestojí v kontrapozici se závěry jeho jiných rozhodnutí.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu