ECLI:CZ:US:2023:1.US.992.23.1
sp. zn. I. ÚS 992/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti O. D., zastoupeného Mgr. Martinem Oudou, advokátem se sídlem Plzeň, Palackého 70/1, proti vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 1. 2023 č. j. 1 VZN 1916/2022-12, usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 15. 11. 2022 č. j. 2 KZN 1519/2022-32 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Plzeň ze dne 3. 10. 2022 č. j. GI-1937-42/TČ-2022-842040, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Plzeň (dále jen "GIBS"), jímž byla podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena trestní věc týkající se podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit dva příslušníci Policie České republiky při provádění služebního zákroku vůči stěžovateli. Dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení GIBS. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jímž byl informován o vyřízení svého podnětu k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do jeho práva na účinné vyšetřování.
Stěžovatel nejprve obsáhle popisuje skutkové okolnosti daného případu a průběh následného prověřování, jež se týkalo okolností a následků použití donucovacích prostředků ze strany dvou příslušníků Policie ČR. Poukazuje na znalecký posudek opatřený v rámci prověřování a namítá, že znalec nedostatečně odůvodnil svůj závěr o nemožnosti vzniku zranění stěžovatele přímým násilím. Dozorovému i dohledovému státnímu zástupci vytýká, že se s touto jeho námitkou nevypořádali. Odkazuje na úřední záznamy vyhotovené policisty a má za to, že i jejich obsah potvrzuje jeho tvrzení o tom, že byl policistou kopnut do kolene, což mu mělo přivodit zranění. Je přesvědčen, že použití donucovacích prostředků vůči jeho osobě bylo nepřiměřené a v rozporu se zákonem.
Stěžovatel dále namítá, že se GIBS při vyhodnocení situace fakticky spoléhal jen na úřední záznamy policie o provedeném zákroku a ignoroval důkazy předložené stěžovatelem a tvrzení svědků. Při posouzení oprávněnosti použití donucovacího prostředků se GIBS podle něj spokojila pouze s obecnou formulací, což nenapravil ani dozorující státní zástupce. Porušení svého práva na účinné vyšetřování spatřuje i v tom, že byla odmítnuta jeho žádost o nahlédnutí do spisu. GIBS ani dozorující státní zástupce podle jeho názoru nedostáli požadavku vyplývajícímu z ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a jejich rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře stabilně připouští právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování, přičemž přezkumu podrobuje i případy, kdy je tvrzen zásah do práva vyplývajícího z čl. 3 Úmluvy, a to v souvislosti s úmyslným zásahem ozbrojených složek veřejné moci (srov. zejména nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 a judikaturu zde citovanou). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti soustavně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 a III. ÚS 2012/18 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 nebo I. ÚS 789/22).
Z tohoto důvodu se Ústavní soud v nyní posuzované věci soustředil na to, zda orgány činné v trestním řízení s náležitou pozorností a pečlivostí prověřily trestní oznámení podané stěžovatelem v souvislosti se zásahem dvou příslušníků Policie ČR, který byl spojen i s použitím donucovacích prostředků vůči stěžovateli. Na rozdíl od stěžovatele přitom dospěl k závěru, že v tomto postupu orgánů činných v trestním řízení nelze identifikovat závažná pochybení.
Z usnesení GIBS vyplývá, že si tento orgán k prověření stěžovatelova podnětu vyžádal vysvětlení od V. D. (stěžovatelova kamaráda, vůči kterému také směřoval předmětný zásah příslušníků Policie ČR) a svědka K. L., přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství za účelem posouzení zdravotního stavu stěžovatele v návaznosti na zásah příslušníků Policie ČR, vyhodnotil dva kamerové záznamy poskytnuté stěžovatelem, zajistil a vyhodnotil kamerové záznamy zachycující prostor ulice, kde k incidentu došlo. Vysvětlení bylo vyžádáno i od obou zasahujících policistů a GIBS zohlednila i spisový materiál Policie ČR, obsahující mj. úřední záznamy o provedeném zákroku.
Ústavní soud neshledává v takto provedeném prověřování žádné opomenutí či jinou vadu. Z výše uvedeného je zároveň zřejmé, že orgány činné v trestním řízení při posouzení věci nevycházely pouze z úředních záznamů Policie ČR, jak tvrdí stěžovatel, ani neignorovaly jím předložené důkazy (tj. poskytnuté videozáznamy) či tvrzení svědků.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že úřední záznamy o provedeném zákroku potvrzují jeho verzi, že byl policistou kopnut do kolene. Z úředních záznamů totiž vyplývá (jak uvádí sám stěžovatel), že mu zasahující policista podkopl nohy. Mezi podkopnutím nohou a kopnutím do kolene totiž existuje podstatný faktický rozdíl, což ostatně uvedl na č. l. 6 svého vyjádření i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Jestliže stěžovatel namítá, že GIBS ani dozorující státní zástupce nedostáli požadavku vyplývajícímu z ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu (tedy nerespektovali zásadu volného hodnocení důkazů), nespatřuje v tom Ústavní soud nic jiného než polemiku se způsobem, jakým orgány činné v trestním řízení hodnotily provedené důkazy. Již v usnesení GIBS je srozumitelně vyloženo, z jakých důvodů tento orgán dospěl k závěru, že zákrok zasahujících příslušníků Policie ČR zahrnující i použití donucovacích prostředků nevybočily z mezí stanovených zákonem a byla při něm dodržena zásada přiměřenosti. Odůvodnění závěru o splnění podmínek pro odložení věci bylo dále doplněno v rámci usnesení dozorového státního zástupce, jakož i v rámci vyrozumění dohledového státního zástupce. Ústavní soud proto nesdílí stěžovatelovo přesvědčení o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a neshledal, že by se orgány činné v trestním řízení jakkoli zpronevěřily zásadě volného hodnocení důkazů.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se odmítnutí jeho žádosti o nahlédnutí do spisu, odkazuje Ústavní soud na č. l. 7-8 vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tento státní zástupce zde dal stěžovateli za pravdu, že ze strany dozorujícího státního zástupce došlo k pochybení, když nedal pokyn GIBS, aby stěžovateli přiznal práva poškozeného (což by zahrnovalo i právo nahlížet do spisu). Ústavní soud se však ztotožňuje se závěrem uvedeného státního zástupce, že toto pochybení nemělo vliv na správnost a důvodnost napadeného usnesení GIBS či usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu