ECLI:CZ:US:2023:2.US.1052.23.1
sp. zn. II. ÚS 1052/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky V. G., zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, sídlem 28. října 184, Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2023 č. j. 25 Co 385/2022-1090 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. října 2022 č. j. 25 P 47/2021-830, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a nezletilých A. P. G., A. P. G. a W. P. G. a P. G. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv a práv nezletilých podle čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 a čl. 96 Ústavy, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že se nezletilí A. a W. pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů svěřují do střídavé péče rodičů tak, že do péče matky se svěřují v každém lichém kalendářním týdnu od pondělí od počátku vyučování do následujícího sudého kalendářního týdne do pondělí do skončení vyučování, do péče P. G. G. (dále jen "otec") v každém sudém kalendářním týdnu od pondělí po skončení vyučování do následujícího lichého kalendářního týdne do pondělí do počátku vyučování (výrok I), nezletilý A. se pro dobu po rozvodu manželství svěřuje do střídavé péče rodičů s účinností od právní moci tohoto rozsudku pro dobu 60 dnů tak, že do péče matky se svěřuje v každém lichém kalendářním týdnu od pondělí od počátku vyučování do následujícího sudého kalendářního týdne do čtvrtka do skončení vyučování, do péče otce v každém sudém kalendářním týdnu od čtvrtka po skončení vyučování do následujícího lichého kalendářního týdne do pondělí do počátku vyučování (výrok II), nezletilý A. se pro dobu do a po rozvodu manželství svěřuje do střídavé péče rodičů s účinností od dne následujícího po uplynutí 60 dnů po právní moci rozsudku tak, že do péče matky se svěřuje v každém lichém týdnu od pondělí od počátku vyučování do následujícího sudého kalendářního týdne do pondělí do skončení vyučování, do péče otce v každém sudém kalendářním týdnu od pondělí po skončení vyučování do následujícího lichého kalendářního týdne do pondělí do počátku vyučování (výrok III), výrokem IV byla specificky upravena péče rodičů k nezletilým synům v období letních prázdnin, vánočních prázdnin, jarních prázdnin, velikonočních a podzimních prázdnin, ve výroku V bylo stanoveno, že místem převzetí a předání je školní zařízení nezletilých (v případě, že nezletilí nejsou ve školním zařízení, místem předání a převzetí je bydliště toho z rodičů, jehož péče končí), výrokem VI bylo rozhodnuto, že úprava péče pro období prázdnin má přednost před úpravou běžné péče, ve výrocích VII až XV bylo rozhodnuto o výživném hrazeném otcem a matkou včetně dluhu na výživném a způsobu jeho úhrady, ve výroku XVI bylo rozhodnuto, že soudem stanovená úprava výchovy a výživy platí i pro dobu po rozvodu, ve výroku XVII bylo zastaveno řízení o úpravě styku otce s nezletilými syny, ve výroku XVIII bylo určeno, že školským zařízením nezletilých synů je A, ve výroku XIX bylo rozhodnuto, že návrh otce na určení, že školským zařízením nezletilých synů je B se zamítá, ve výroku XX bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh otce na určení, že bydlištěm nezletilých synů je území města P., ve výrocích XXI - XXIII byl zamítnut návrh otce na nařízení výkonu tam specifikovaných rozhodnutí, ve výrocích XXIV a XXV bylo rozhodnuto o vrácení nespotřebované části zálohy za znalečné rodičům, a konečně ve výroku XXV bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání obou rodičů rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek obvodního soudu ve výrocích o úpravě péče o nezletilé A. a W. potvrzuje, ve výroku o úpravě péče o prázdninách a svátcích se mění jen tak, že po dobu vánočních prázdnin každý lichý rok budou oba nezletilí svěřeni do péče matky od posledního vyučovacího dne před vánočními prázdninami od 18:00 hodin do 29. 12. 18:00 hodin a do péče otce od 29. 12. od 18:00 hodin, a v každém sudém roce budou oba nezletilí svěřeni do péče otce od posledního vyučovacího dne před vánočními prázdninami od 18:00 hodin do 29. 12. do 18:00 hodin a do péče matky od 29. 12. od 18:00 hodin do posledního dne školních prázdnin v následujícím kalendářním roce do 18:00 hodin (výrok I), dále byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích o úpravě péče o nezletilého A. změněn tak, že se tento nezletilý svěřuje pro dobu do rozvodu i po rozvodu manželství rodičů do péče matky (výrok II); konečně byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích o výživném pro všechny nezletilé syny a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III).
4. Městský soud nejprve konstatoval, že i kolizní opatrovník nezletilých navrhl střídavou péči všech nezletilých dětí, a to včetně A., u kterého je i přes jeho odmítavý postoj vhodné nadále udržovat kontakt s otcem i širší francouzskou rodinou. Městský soud po doplnění dokazování shledal, že nezletilé A. a W. je namístě pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů svěřit do střídavé péče obou rodičů, včetně stanovení této péče po dobu prázdnin a svátků. Neshledal totiž, že by střídavá péče obou rodičů o tyto mladší nezletilé syny nebyla v jejich nejlepším zájmu, naopak shledal a odůvodnil, proč jsou splněny všechny znaky dovozené judikaturou Ústavního soudu pro stanovení střídavé péče. Naopak co se týká nezletilého A., městský soud dospěl k závěru, že v současné době nefunguje ani asistovaný styk otce s nezletilým, neboť nezletilý není žádnému styku přístupný. Za této situace není namístě nezletilého svěřit do střídavé péče rodičů, byť v řízení nebylo prokázáno, že by otec neměl dobré předpoklady pro výchovu nezletilých dětí. Nicméně je nyní nutné upřednostnit vlastní názor nezletilého, a to, že v současné situaci se s otcem stýkat nechce. Nezletilému je totiž třeba pomocí terapie a za asistence profesně kvalifikovaných osob dát signál, že kontakty s otcem jsou v životě normální, měly by probíhat, protože otec je v životě nezletilého důležitou osobou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že nelze učinit závěr, že by otec naplňoval kritéria stanovená zákonem a judikaturou Ústavního soudu pro střídavou péči. Obecné soudy dospěly k naprosto nesprávnému závěru, který nevyplývá z dokazování a který je jenom domněnkou soudů bez jakéhokoli reálného podkladu. Městský soud zásadním způsobem narušil svým rozhodnutím míru zachování identity nezletilých synů a jejich rodinných vazeb. Nezletilé syny svým rozhodnutím rozdělil do dvou režimů péče, a to režimu výlučné péče matky a střídavé péče obou rodičů. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nezletilí, kteří jsou na sebe citově velmi vázáni, tak budou poškozováni ve svých sourozeneckých vztazích. Nezletilí jsou na sebe navzájem velmi fixováni, trávili spolu od narození veškerý volný čas. V řízení nebylo prokázáno, že by otec splňoval kritérium schopnosti postarat se řádně o bezproblémový vývoj nezletilých dětí. Soudy rozhodly zcela v rozporu s přáním nezletilých synů. Přáním všech nezletilých bylo být i nadále ve výlučné péči matky. A. vyjádřil jednoznačný odpor k jakémukoli styku s otcem, stejně tak jako A. Pouze nejmladší W. vyjádřil přání stýkat se s otcem jako dosud každý druhý víkend. Přáním všech sourozenců je být společně. Obecné soudy místo toho učinily to nejhorší možné rozhodnutí, kdy přání jednoho syna nakonec vyslyšely a zbývajících dvou nikoli. Toto v současné době přináší naprosto zásadní těžkosti v běžném životě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je proti výrokům I a II napadeného rozsudku městského soudu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k těm částem výroků rozsudku obvodního soudu, které byly změněny nebo zrušeny rozsudkem městského soudu, je však ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
7. Nepřípustná je pak ústavní stížnost vůči výroku III napadeného rozsudku městského soudu. Ústavní soud totiž činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], přičemž stejný závěr lze bezpochyby učinit i vůči kasačnímu výroku městského soudu v nyní posuzované věci. Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné.
8. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli zákon poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku. O takový případ v posuzované věci nejde a stěžovatelka to ani netvrdí.
9. Procesním důsledkem výroku III napadeného rozsudku městského soudu je, že věc se v této části vrací zpět k obvodnímu soudu, který bude o ní znovu rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem městského soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména bod 33 rozsudku městského soudu). Nejde proto v této části o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky v této části nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proti výrokům I a II rozsudku městského soudu
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, resp. nezletilých, a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilé. Zejména městský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho klíčových závěrech (sub 4 a zejména viz body 26 až 31 napadeného rozsudku městského soudu) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně (v podrobnostech viz např. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16). I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska přiměřenosti (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce přednostní, přičemž tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové přiměřené řešení.
14. Střídavá péče nemusí být obecnými soudy obecně upřednostňována, neboť každou takovou věc považuje Ústavní soud za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do (jakékoliv) péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů předním hlediskem. Soudy se současně musejí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků přiměřenosti zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči je třeba upřednostnit tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem věci nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18). Přesně k tomuto závěru dospěly obecné soudy ve vztahu k nezletilým A. a W. v nyní posuzované věci, a jejich závěr neshledal Ústavní soud jako neústavní, když je tento navíc souladný se stanoviskem kolizního opatrovníka nezletilých.
15. Důvodem pro nesvěření nezletilých A. a W. do výlučné péče matky, a naopak svěření A. do výlučné péče matky tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém souhrnu vedly městský soud k závěru o vhodnosti střídavé péče pro dva mladší nezletilé a nevhodnosti pro nejstaršího A., u kterého městský soud správně zohlednil jeho problematický vztah s otcem. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora uvedeným závěrům, a které předpisy použily. Napadené rozsudky tak nejsou ve střetu se zájmy nezletilých, naopak předním hlediskem při rozhodování byl podle Ústavního soudu nejlepší zájem nezletilých dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, o čemž svědčí důkladné odůvodnění napadených rozsudků.
16. Ústavní soud k posouzení vhodnosti střídavé péče uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže mít postavení konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15). Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých nezletilých dětí a snažili se jim poskytnout (podle svých možností) co nejlepší rodinné zázemí pro jejich budoucí rozvoj, přičemž předpoklady pro to mají bezpochyby oba rodiče, jak se podává z napadených rozhodnutí.
17. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 96 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
V.
Závěr
18. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a konečně vůči částem výroků rozsudku obvodního soudu, které byly změněny nebo zrušeny rozsudkem městského soudu, není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu