ECLI:CZ:US:2023:2.US.1055.23.1
sp. zn. II. ÚS 1055/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky INGE Opava, spol. s. r. o., se sídlem Stará silnice 2314/3, Opava, právně zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem nám. Republiky 2/1, Opava, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2022, č. j. 15 Co 91/2022-468, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví specifikovaného rozhodnutí obecného soudu. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud svým postupem porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na právní pomoc v řízení před soudem podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka vystupovala v řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně vedeném pod sp. zn. 18 C 313/2017 jako žalobkyně. Okresní soud žalobě (až na poměrně nepatrnou část, ve které řízení zastavil) vyhověl a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení v částce 3 123 984 Kč. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil. Svým II. výrokem rozhodl znovu o nákladech řízení tak, že stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení v částce 1 962 418 Kč. Proti tomuto nákladovému výroku podává stěžovatelka ústavní stížnost. Krajský soud snížení náhrady nákladů řízení odůvodnil zjednodušeně řečeno tím, že některé stěžovatelkou tvrzené úkony právní služby nebyly účelné ve smyslu §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její ústavně zaručená práva, když jí nepřiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Stěžovatelka se podrobně vyjadřuje ke všem jednotlivým úkonům právní služby, které krajský soud neuznal jako účelně vynaložené. Stěžovatelka odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Uvádí, proč by podle jejího názoru měl Ústavní soud judikatorně vymezit, jaké náklady řízení je třeba považovat za účelné. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy příliš často přistupují k "faktické moderaci" nákladů mimo režim ustanovení §150 občanského soudního řádu, což je podle jejího názoru nepřípustné.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost podala včas oprávněná stěžovatelka a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí krajského soudu a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá pouze výrok o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Taková situace nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
7. Ústavní soud posoudil odůvodnění nákladového výroku v napadeném rozsudku krajského soudu v kontextu námitek uplatněných stěžovatelkou. Neshledal přitom vady rozhodnutí, resp. odůvodnění, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah. Krajský soud se, na rozdíl od okresního soudu, otázce náhrady nákladů řízení věnoval velmi podrobně (srov. body 95 a následující napadeného rozsudku). Krajský soud úvodem deklaroval, že právní zastoupení stěžovatelky bylo vzhledem k povaze sporu nezbytné a účelné. Vyhodnotil jednotlivé úkony právní služby, za které stěžovatelka požadovala náhradu nákladů řízení. Krajský soud přiznal náhradu nákladů za celkem 56 úkonů právní služby. Uvedl, že se sice jedná o velký počet úkonů, je však třeba všechny považovat za účelné, a to zejména s ohledem na způsob vedení řízení soudem prvního stupně, který nařizoval velký počet (často celodenních) jednání. Krajský soud současně jasně a srozumitelně vysvětlil, proč některé z uplatněných úkonů nepovažuje za účelné. Stejně tak vyložil, proč neshledal odůvodněný požadavek navýšení odměny na trojnásobnou výši podle ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné jednotlivé argumenty krajského soudu opakovat, neboť jsou stěžovatelce známy.
8. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje pouze vyjádření nesouhlasu stěžovatelky s tím, že jí krajský soud nepřiznal náhradu za některé úkony právní služby. Ústavní soud však v napadeném rozsudku neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by odůvodnilo meritorní přezkum, nebo dokonce jeho kasační zásah. Jeho rolí totiž jistě není přezkoumávat účelnost jednotlivých úkonů právní služby v konkrétní věci.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu