ECLI:CZ:US:2023:2.US.1063.23.1
sp. zn. II. ÚS 1063/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pauka, zastoupeného Mgr. Janem Hejdukem, advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2023 č. j. 10 As 208/2022-76, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. června 2022 č. j. 52 A 75/2021-49, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 16. září 2021 č. j. KrÚ-48369/2021 OKSCR OKPP a rozhodnutí Městského úřadu K. ze dne 31. října 2019 č. j. MUKR/12337/2019/OVTS/AH, a o návrhu s ní spojeném na zrušení vyhlášky Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 17. října 1990, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje a tzv. "Mapy památkové zóny města K.", za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a Městského úřadu K., jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení vyhlášky Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 17. 10. 1990, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje (dále také "Vyhláška o prohlášení památkových zón"), a tzv. "Mapy památkové zóny města K.".
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad K. (dále jen "městský úřad") napadeným rozhodnutím označil za nepřípustné provedení prací spočívajících v dočasném osazení výplní 6 kusů okenních otvorů v 2. nadzemním patře uličního průčelí domu stěžovatele v Městské památkové zóně K.
4. K odvolání stěžovatele Krajský úřad Pardubického kraje napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí městského úřadu.
5. O žalobě stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Argumentoval mimo jiné tím, že stěžovatel opakovaně usiloval o zrušení rozhodnutí již ve věci vydaných, avšak své argumenty opíral o pochybení správních orgánů, nikoli o věcné zpochybnění závěru o nepřípustnosti výměny současných dřevěných oken za plastová, přičemž k porušení procesních ani hmotněprávních norem v posuzované věci nedošlo.
6. O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud konstatoval, že Městská památková zóna K. byla řádně vyhlášena na základě příslušné vyhlášky, která zahrnuje i vyznačení území památkové zóny, kde se nachází stěžovatelova nemovitost. Místy stručnější odůvodnění krajského soudu lze akceptovat, jelikož v obdobných věcech stěžovatele Nejvyšší správní soud již rozhodl rozsudky ze dne 30. 7. 2021 č. j. 9 As 2/2021-44 a především ze dne 21. 1. 2022 č. j. 5 As 403/2020-52, přičemž není důvod se od nich odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel je zejména přesvědčen, že zařazení jeho nemovitosti do Městské památkové zóny K. bylo učiněno na základě Vyhlášky o prohlášení památkových zón, která je stižena závažnými nedostatky, což vede k nezákonnému zásahu do jeho vlastnických práv a je v rozporu s principy demokratického právního státu, zejména s principem právní jistoty. Z toho důvodu navrhuje její zrušení.
8. Stěžovatel pak zejména namítá, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, když se jednotlivé úřady a soudy dopustily procesních chyb. Orgány veřejné moci podle něj zasáhly do jeho vlastnického práva nepřiměřeným způsobem. Stěžovatel tvrdí, že faktické informace, na nichž orgány veřejné moci stavěly svá rozhodnutí, nebyly dostatečně podloženy spisovými materiály. Stěžovatel také tvrdí, že nedošlo k dostatečnému prokázání důležitosti místa a kulturně-historické hodnoty konkrétního umístění oken, přestože jde o zásadní otázky v tomto řízení. Kromě toho byl proveden znalecký posudek, aniž by byly splněny všechny zákonné podmínky pro jeho použití, a výběr znalce spolu se zadáním posudku byly nezákonné. Městský úřad použil jako podklad pro své rozhodnutí dokumenty, které nebyly součástí spisu v době vydání rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že orgány veřejné moci, které trvaly na
respektování omezení jeho vlastnického práva, tak činily bez zákonného odůvodnění, a to v rozporu s ustanoveními Listiny a Ústavy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či správním řízení jemu předcházejícím, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani správních orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů (a správních orgánů) nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Shledal-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele za nedůvodnou, není možno nalézt v jeho postupu či výsledku žádné ústavní pochybení, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu. Právní závěr Nejvyššího správního soudu, že postup krajského soudu byl v souladu se zákonem a že nedošlo k významnému porušení práv stěžovatele, je plně v souladu s ústavními normami. Tento závěr byl důkladně zdůvodněn s odkazy na příslušnou právní regulaci a relevantní judikaturu. Právní hodnocení provedené správními soudy a jejich rozhodnutí nelze shledat za neústavní, když napadená rozhodnutí správních soudů prokazují, že se tyto pečlivě zabývaly námitkami stěžovatele, řádně je vypořádaly a jejich odůvodnění nelze považovat za projev nespravedlnosti nebo svévole. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že v obdobné věci stěžovatele rozhodl již ve svém usnesení ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 846/22, přičemž na závěry tam uvedené lze v podrobnostech toliko odkázat.
14. Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení Vyhlášky o prohlášení památkových zón a tzv. "Mapy památkové zóny města K.". Jelikož takový návrh lze podat pouze spolu (akcesorita) s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, nutně sdílí osud ústavní stížnosti (§74 ve spojení s §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li proto ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení předmětného právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. Proto Ústavní soud návrh na zrušení výše uvedeného jiného právního předpisu odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu