ECLI:CZ:US:2023:2.US.1078.23.1
sp. zn. II. ÚS 1078/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2023, č. j. 9 As 81/2022-44, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2022, č. j. 18 Ad 7/2020-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že zasáhlo do jejího práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka, příslušnice Armády ČR, utrpěla dne 4. 1. 2009 služební úraz. Následně utrpěla shodný úraz dne 13. 9. 2011. Po těchto úrazech absolvovala v letech 2013 a 2014 operace pravého kolene. Následně dne 19. 3. 2018 utrpěla třetí služební úraz. Stěžovatelka poté 18. 3. 2020 podala služebnímu orgánu I. stupně žádost o náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění, za ztrátu platu, náhradu škody spočívající v nevyplacení stabilizačního příspěvku a náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Dané žádosti bylo zčásti vyhověno, ovšem kromě náhrady za bolest za provedené punkce z roku 2013, náhrady za ztížení společenského uplatnění spočívající v trvalých následcích po poranění měkkého kolene vpravo a poúrazovém a pooperačním omezení hybnosti pravého kolenního kloubu a náhrady za účelně vynaložené náklady uhrazené na léčebně rehabilitační péči. Předmětem sporu v projednávané věci je nárok na náhradu škody na zdraví, a to v rozsahu náhrady za bolest ve výši 5 000 Kč ve vztahu k opakovaným punkcím provedeným v roce 2013, za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 650 000 Kč a nároku na náhradu za účelně vynaložené náklady uhrazené na léčebně rehabilitační péči ve výši 2 520 Kč ve vztahu ke služebnímu úrazu stěžovatelky ze dne 4. 1. 2009. Žalovaný ministr obrany České republiky rozhodnutím ze dne 16. 7. 2020, č. j. MO 205598/2020-8694, zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky (dále jen "služební orgán I. stupně") ze dne 29. 5. 2020, č. j. MO 156198/2020-1304, jehož výrokem II. nevyhověl z důvodu promlčení části žádosti stěžovatelky o náhradu škody na zdraví ve výše uvedeném rozsahu.
3. Stěžovatelka se bránila žalobou podanou u městského soudu. Ten shledal žalobu nedůvodnou. Konkrétně městský soud neshledal důvodnou námitku nesprávně stanoveného dne, od kterého počala běžet subjektivní promlčecí lhůta dle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. Co se týče náhrady za bolest ohledně punkcí pravého kolene, které byly provedeny ve dnech 8. 7. 2013, 29. 7. 2013, 30. 10. 2013 a 18. 11. 2013, stěžovatelka se o vzniku škody dozvěděla ve dnech, kdy byly tyto úkony vykonány. Dvouletá promlčecí lhůta tedy uplynula dne 8. 7. 2015, 29. 7. 2015, 30. 10. 2015 a 18. 11. 2015. Nárok na náhradu za bolest, který byl uplatněn dne 18. 3. 2020, byl tedy v době uplatnění nároku již promlčen. Co se týče promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, subjektivní promlčecí lhůta běží od okamžiku, kdy lze objektivně provést vyhodnocení ztížení společenského uplatnění. Počátek běhu této lhůty je vázán na vyjádření lékaře. Z revizního posudku MUDr. Zdeňka Šňupárka z Vojenského ústavu soudního lékařství Ústřední vojenské nemocnice Praha (VÚSL ÚVN Praha) ze dne 13. 2. 2020 vyplývá, že ztížení společenského uplatnění bylo hodnoceno na základě lékařské zprávy ze dne 22. 5. 2017. Nejpozději tohoto dne mohla stěžovatelka svůj zdravotní stav vnímat jako ustálený. Ode dne 22. 5. 2017 tedy běžela dvouletá promlčecí lhůta, která marně uplynula dne 22. 5. 2019. Městský soud neshledal rozpor námitky promlčení vznesené žalovaným vedlejším účastníkem s dobrými mravy. Stěžovatelka podle něj neuvedla výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly, proč se teprve v březnu 2020 domáhala nároků vzniklých v souvislosti se služebním úrazem ze dne 4. 1. 2009. Soud neshledal nutným nechat vypracovat znalecký posudek, jelikož v dané věci byla podstatnou otázka promlčení a nikoliv bodové ohodnocení zdravotního stavu stěžovatelky. Městský soud neprovedl ani výslech stěžovatelčina ošetřujícího lékaře MUDr. Jaroslava Konečného, neboť dospěl k závěru, že tento výslech by byl nadbytečný.
4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, které však Nejvyšší správní soud nevyhověl. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu újma na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká v době, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví v jeho dalším životě, resp. jak výraznou a trvalou změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění budou představovat oproti stavu před úrazem. Podle ní se též poškozený o škodě dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, přičemž posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je závislé na vyjádření lékaře. Pro počátek běhu promlčecí lhůty není rozhodný okamžik reálného vyhotovení lékařského posudku. Ustálení zdravotního stavu je tedy třeba spojovat s momentem, v němž již lze objektivně seznat přetrvávající nepříznivé dopady poškození zdraví na další život poškozeného, aniž by se však muselo jednat o okamžik, k němuž již lze vyloučit vznik případných dalších komplikací dále ztěžujících jeho zdravotní stav. V případě pozdějšího zhoršení ustáleného zdravotního stavu nebo projevu nových následků souvisejících s původním poškozením zdraví v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být předvídané, může poškozenému vzniknout z původní škodní události další (nový) nárok na náhradu. Jednalo by se o další dílčí nárok, u nějž by se promlčení posuzovalo jako u nároku se samostatnou promlčecí lhůtou a rozdílným začátkem jejího běhu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1593/2015, ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1711/2022). S ohledem na to musel v případě skutkového stavu stěžovatelky žalobu zamítnout a rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdit.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s posouzením námitky promlčení Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, když tyto rezignovaly pouze na zopakování závěrů služebních orgánů. Voják si sám u vojenského poskytovatele zdravotních služeb lékařské posudky ani kontroly nezadává, či nesjednává, ale jsou mu stanovovány konkrétním určeným vojenským lékařem a zdravotnickým zařízením vojenského poskytovatele zdravotnických služeb Ministerstva obrany. Služební orgán Armády ČR, městský soud, ani Nejvyšší správní soud tuto závislost stěžovatelky na systému vojenských lékařů neřešil. Pacient vojenského poskytovatele zdravotnických služeb je přímo závislý na odborném posudku kvalifikovaného odborníka v medicíně pod Ministerstvem obrany. Vojenský lékař stěžovatelky, MUDr. Jaroslav Konečný, v jiných posudcích pro stěžovatelku nezahrnul uplatňovanou škodu na zdraví v podobě punkcí a vydal tak nesprávné (neúplné) posudky pro účely odškodnění služebních úrazů stěžovatelky. Celkový průběh léčení stěžovatelky pak byl shrnut ve zprávě - revizi hodnocení bolestného a hodnocení ztížení společenského uplatnění VÚSL ÚVN Praha ze dne 13. 2. 2020 evidované pod č. p. 96/2019 (,,revizní zpráva"). Zpracovatel revizní zprávy a zároveň soudní znalec MUDr. Zdeněk Šňupárek to, že nebyly punkce odškodněny a ohodnoceny, rozeznal až vlastně v roce 2020. Až na základě této revizní zprávy získala stěžovatelka vědomost o škodě, nikoli tedy již lékařskou zprávou od MUDr. Konečného z roku 2017. Až v roce 2020, tedy konkrétně dnem následujícím po vypracování revizní zprávy mohla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta, což ostatně z předchozího vyplývá. Stěžovatelka proto nesouhlasí s posouzením této otázky Nejvyšším správním soudem.
6. Stěžovatelka žila v domnění, že punkce v bolestném zahrnuty měla. Služební orgán I. stupně tak uplatnil námitku promlčení proti stěžovatelce vzhledem k uvedeným punkcím jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, neboť se jednalo o odborné pochybení vojenského lékaře MUDr. Konečného, ačkoliv tento měl úplnou kvalifikaci zpracovat řádně lékařský posudek včas na základě komplexní lékařské dokumentace vedené vojenským zdravotnickým zařízením v Armádě ČR. Stěžovatelka dále popsala průběh léčení a návštěvy jednotlivých lékařů, kterým odevzdávala zprávy. Při předávání zdravotnické dokumentace mezi lékaři tak došlo k dezinformaci. Stěžovatelka stále neměla ustálený zdravotní stav. Proto stěžovatelka opakovaně navrhovala provedení výslechu MUDr. Konečného, aby patřičně zdůvodnil, jak přesně probíhalo posuzování ustálení stěžovatelčina zdravotního stavu. Nic z lékařské zprávy ze dne 22. 5. 2017, jak nesprávně popisují správní soudy, neinformovalo stěžovatelku o stavu vzhledem k trvalým následkům a ztížení společenského uplatnění. Stěžovatelka také poukazuje na nesprávná východiska dotčených lékařů. Soudní znalec MUDr. Šňupárek dle stěžovatelky, vědom si nedostatků, protahoval vypracování revizní zprávy. Stěžovatelka je s ohledem na výše uvedené přesvědčena, že pokud mají na stejnou odbornou otázku různý názor dva vojenští lékaři, není její chybou, že svůj nárok na odbornou radu jednoho z nich, neuplatnila včas. Domáhá se proto uplatnění korektivu dobrých mravů. K promlčení nároku stěžovatelky došlo chybným postupem na straně poskytovatele zdravotních služeb Ministerstva obrany, který na žádost stěžovatelky chybně vyhodnotil ustálenost jejího zdravotního stavu a odmítl zpracovat posudek k jeho ohodnocení včas tak, aby mohl být jeho nárok uplatněn včas, před uplynutím promlčecí lhůty.
III.
Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je rovněž právně zastoupena advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví (srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96), kterému by příslušel dozor nad rozhodovací činností soudů. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sám o sobě k porušení ústavně zaručených práv a svobod (usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98). Ústavní soud již v minulosti dovodil, že se "s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů" (nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99).
9. V rovině práva podústavního se správní soudy zabývaly otázkou (promlčení) nároků stěžovatelky ve smyslu následujících ustanovení. Dle §116 písm. c) a d) zákona o vojácích z povolání, vojákovi, který utrpěl služební úraz, je stát povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za bolest a náhradu za ztížení společenského uplatnění. Dle §159 odst. 1 zákona o vojácích z povolání se pak nárok podle tohoto zákona promlčí, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě, která je stanovena v tomto zákoně. K promlčení se přihlédne jen tehdy, jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok tomu, kdo jej uplatňuje, přiznat. Dle §161 odst. 3 zákona o vojácích z povolání platí: Lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí 2 roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Ústavní stížnost stěžovatelky je vystavěna na polemice s právními závěry doposud zastávanými správními soudy a její argumentace je v převážné části obsahově shodná s argumentací, s níž se však správní soudy vypořádaly. Je přitom třeba uvést, že z hlediska již zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, o což svou ústavní stížností stěžovatelka usiluje.
10. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že argumentace stěžovatelky je v zásadě opakováním námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že se Nejvyšší správní soud se spornými otázkami a relevantními námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádal a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na podkladě jakého skutkového stavu a na základě jakých ustanovení právních předpisů, dospěl ke svému právnímu závěru.
11. Taktéž otázkou promlčení nároků na náhradu za bolest podle §116 písm. c) zákona o vojácích z povolání spočívající v proplacení punkcí z roku 2013 a náhradu za ztížení společenského uplatnění dle §116 písm. d) téhož zákona za služební úraz z roku 2009, se oba správní soudy zabývaly dostatečně. Dílčími námitkami stěžovatelky, uplatněnými v ústavní stížnosti, se však Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neb nebyly uplatněny před městským soudem, a šlo tak o nepřípustnou námitku dle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Městský soud dospěl ve vztahu k punkcím z roku 2013 k závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ohledně nich marně uplynula v roce 2015 (ještě než stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu bolesti). Námitkou, že MUDr. Konečný tyto punkce chybně nezahrnul do lékařského posudku, což zjistila až z revizního posudku dalšího lékaře ze dne 13. 2. 2020, se tak Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. Stejný procesní závěr se pak uplatní pro námitku spočívající v protahování zpracování revizního posudku. I tato argumentace je tak nyní před Ústavním soudem nepřípustná s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti.
12. Právní závěry ohledně promlčení ostatních nároků stěžovatelky považuje Ústavní soud za souladné s dosavadní judikaturou správních soudů. Ostatní stěžovatelkou nadnesené otázky jsou skutkové. Městský soud i Nejvyšší správní soud se stěžovatelkou doloženými zdravotními posudky zabýval z pohledu Ústavního soudu dostatečně. Stěžovatelka tak svou ústavní stížností de facto požaduje opětovné hodnocení důkazů Ústavním soudem. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takové pochybení Ústavní soud neshledal. Za situace, kdy vše podstatné již bylo uvedeno v napadených rozsudcích, obzvláště je-li podstatou námitek především posouzení věci v rovině podústavního práva, se Ústavní soud omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozsudků.
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu