ECLI:CZ:US:2023:2.US.1085.23.1
sp. zn. II. ÚS 1085/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti FRAPE FOODS, s.r.o., se sídlem Kloboukova 1231/75, Praha 4, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. února 2021 č. j. 60 C 389/2015-381, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2021 č. j. 39 Co 148/2021-491 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. ledna 2023 č. j. 33 Cdo 583/2022-523, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 4 Ústavy.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce se žalobou ze dne 17. 10. 2012 domáhal po stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalovaná) vydání osobního automobilu specifikovaného v žalobě ve stejné kvalitě v jaké byl hlavní výhrou v marketingové vědomostní soutěži pořádané stěžovatelkou nebo zaplacení částky 549 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tím, že pokud by v důsledku pochybení stěžovatelky nedošlo k jeho vyřazení z okruhu soutěžících v soutěži, stal by se jistě tím, kdo splnil jako první podmínky, na které byla vázána výhra v podobě automobilu ve výše uvedené hodnotě.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost vydat žalobci osobní automobil specifikovaný v rozhodnutí s tím, že se stěžovatelka zprostí této povinnosti, zaplatí-li žalobci částku 549 000 Kč. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 28. 11. 2016 č. j. 60 C 389/2015-219, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 9. 2017 č. j. 39 Co 111/2017-215, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020 č. j. 33 Cdo 2019/2018-338 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Na základě závazného právního názoru dovolacího soudu soud prvního stupně žalobce vyzval k opravě neurčitého žalobního zadání. Podáním ze dne 2. 9. 2020 žalobce specifikoval svůj požadavek na vydání vozidla označeného v podání a současně vyjádřil ochotu přijmout od stěžovatelky plnění v podobě finančního ekvivalentu ve výši 549 000 Kč. Podle soudu prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce splnil podmínky soutěže a mezi ním a stěžovatelkou vznikl závazkový právní vztah. Námitku promlčení vznesenou stěžovatelkou nepovažoval soud prvního stupně za opodstatněnou.
Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vydání osobního automobilu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 549 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud vázán právním názorem vysloveným ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu zdůraznil, že žalobce se žalobou ze dne 17. 10. 2012 domáhal vydání osobního automobilu nebo zaplacení částky 549 000 Kč. Z takto formulovaného petitu bylo zřejmé, že žalobce uplatnil požadavek jak na naturální tak i relutární plnění, v důsledku čehož došlo ke stavení promlčecí lhůty u obou takto uplatněných žalobních požadavků ve smyslu §100 a §112 občanského zákoníku již podáním žaloby; bez významu je skutečnost, že žalobce žalobu upřesnil až dodatečně. Námitka promlčení vznesená stěžovatelkou tak není důvodná. Odvolací soud dodal, že podle pravidel platných v okamžiku, kdy žalobce splnil podmínky veřejného příslibu, stěžovatelka nemohla vyloučit účastníka ze soutěže. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vede opakovanou polemiku s právními závěry obecných soudů ohledně právního závěru, že žaloba byla podána s alternativním petitem. Podle stěžovatelky tento závěr nerespektuje závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 28. 5. 2020 č. j. 33 Cdo 2019/2018-338. Stěžovatelka namítá, že žalobce opakovaně v řízení jasně a určitě sděloval, že žalobu od samého počátku sporu koncipoval jako žalobu s eventuálním petitem. Stěžovatelka má dále za to, že soud prvního stupně a soud odvolací rozhodly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu týkající se otázky promlčitelnosti samostatného nároku na peněžité plnění uplatněné eventuálním petitem.
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení jeho důvodu a předpokladů jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu