ECLI:CZ:US:2023:2.US.1093.23.1
sp. zn. II. ÚS 1093/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Nové Město, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023 č. j. 8 Tdo 1162/2022-550, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 4. 2022 č. j. 5 To 292/2021-519 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021 č. j. 32 T 74/2018-476, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021 č. j. 32 T 74/2018-476, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit tím, že jako příslušník Policie České republiky po získání informací o plánovaných zákrocích policie proti pachatelům trestné činnosti na úseku drog, na kterých se jeho jednotka účastnila, tyto informace předával V. V., který se v rozhodné době zabýval výrobou a prodejem pervitinu. Za tato jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Stěžovatel namítá, že výpověď svědka M. S. byla provedena v přípravném řízení podle §158a tr. ř. jako neodkladný a neopakovatelný úkon, aniž by pro tento postup byly dány zákonné důvody. Podle obecných soudů hrozilo nebezpečí zmaření výpovědi svědka S., neboť V. V. byl přemístěn do téže vazební věznice. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že se jedná o úkon, který nebylo možno provést po zahájení trestního stíhání. Takový závěr přitom musí vyplývat ze skutečné, urgentní a jedinečné potřeby úkon provést, což se v projednávané věci nestalo. Pravděpodobnost ovlivnění svědka ve výkonu vazby či výkonu trestu odnětí svobody je mnohem nižší, resp. až téměř nemožná, ve srovnání s možností ovlivnit svědka na svobodě. Obava ovlivnění tak nebyla důvodná. Uvedený postup orgánů činných v trestním řízení měl za následek nesprávné zjištění skutkového stavu a chybné právní posouzení věci. Výpověď svědka S., který nikdy nebyl vyslechnut kontradiktorně, byla rozhodujícím důkazem o vině stěžovatele.
Dále stěžovatel namítl, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu V. V. nebyly vydány a provedeny v souladu se zákonem. V příkazech nebyla dostatečně odůvodněna doba trvání odposlechu a ani důvody pro které nebylo lze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo pro které by bylo jejich dosažení podstatně ztížené. Okolnosti případu podle stěžovatele neodůvodňovaly maximální dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a dokonce ani její prodloužení. Z formálně-materiálního hlediska nebyly naplněny náležitosti vymezené v §88 tr. ř.
Stěžovatel je toho názoru, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a obsahem spisu a důkazy provedenými v řízení před obecnými soudy. To se projevilo v porušení zásady in dubio pro reo. Soudům se nepodařilo prokázat existenci objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. Stěžovateli nebylo prokázáno, že by se dopustil skutku, pro který byl odsouzen, a to bez důvodných pochybností. Svá rozhodnutí založily obecné soudy toliko na nepřímých a nezákonných důkazech, které netvořily ucelený, spojitý a na sebe navazující řetěz důkazů. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel na svém pracovišti aktivně vyhledával jakékoliv informace o zákrocích Policie České republiky. Mohl se sice dozvědět, že nějaká akce proběhne, avšak již nemohl vědět, o jaký typ akce se jedná. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by s V. komunikoval prostřednictvím SMS v kódované řeči, kterou chtěli zastřít skutečný obsah sdělení. Ze strany soudů se tak jedná o pouhé spekulace.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že výslech svědka M. S. byl proveden v přípravném řízení jako neodkladný a neopakovatelný úkon, lze jej zcela odkázat na odůvodnění obecných soudů, které se tímto argumentem zevrubně zabývaly. Přiléhavá právní argumentace nevyplývá, jen z rozhodnutí nižších obecných soudů, ale též soudu Nejvyššího. Ten podrobně vysvětlil, že v případě postupu podle §158a tr. ř. se jedná o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení. Přitom v projednávaném případě je podstatnou skutečnost, že výpověď svědka S. je "pouze" jedním z důkazů dokreslující celkový skutkový děj. Obecné soudy též vysvětlily, z jakého důvodu uvěřily výpovědi svědka S. z přípravného řízení a nikoliv jeho výpovědi z hlavního líčení. Svědek podle nalézacího soudu vypovídal v přípravném řízení konkrétněji a podrobněji, pročež byla jeho první výpověď shledána věrohodnější.
Pokud obecné soudy poukázaly na možnost ovlivnění svědka ze strany V. V., s nímž byl svědek umístěn ve stejné vazební věznici, nelze proti závěru v zásadě ničeho namítat. Je tomu tak proto, že nejsou-li vazebně stíhaní umístěni v samovazbě, je jejich komunikace v rámci vazební věznice toliko ztížena, nikoliv však vyloučena. V části ústavní stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu V. V. K uvedenému lze stěžovatele opět odkázat na odůvodnění obecných soudů, kterým není z ústavněprávního hlediska čeho vytknout. Uvádí-li stěžovatel, že sledovaného účelu mohlo být dosaženo i jinak, blíže tento argument nerozvádí. V situaci, kdy trestná činnost stěžovatele spočívala v informování V. V. prostřednictvím sms zpráv o chystaných policejních akcích, je získání důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu příhodná. Přestože stěžovatel zpochybňuje konspirativnost zachycených SMS zpráv, nedokázal se podle obecných soudů se svědkem V. shodnout ani v tom, o čem vlastně komunikovali. V takovém případě pak nelze obecným soudům vytknout, že ve spojení s výpovědí svědka S. považovaly výpovědi jmenovaných, stran obsahu SMS zpráv, za nevěrohodné.
Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatele, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Zmíněné pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. K tomu je třeba uvést, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nesly znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a z nich vyplývajících skutečností dospěly ke svým skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu