ECLI:CZ:US:2023:2.US.1103.23.1
sp. zn. II. ÚS 1103/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Diamond Dreams, SE, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Bc. Jiřím Hrabánkem, advokátem, sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2023 č. j. 5 Afs 388/2021-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 Af 21/2018-71 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 6. 2018 č. j. 21248/18/5300-22442-709739, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Finančním úřadem pro hlavní město Prahu byla ve vztahu ke stěžovatelce zahájená dne 3. 7. 2014 daňová kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2014. Na základě kontrolních zjištění správce daně vydal dodatečný platební výměr, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období leden 2014 ve výši 18 791 41 Kč, a současně byla stanovena zákonná povinnost uhradit penále ve výši 3 758 348 Kč. Stěžovatelka podala proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání, o němž rozhodlo odvolací finanční ředitelství tak, že pouze změnilo splatnost a v ostatním ponechalo výrok dodatečného platebního výměru beze změn. Stěžovatelka napadla rozhodnutí finančního orgánu žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), přičemž její námitky se týkaly podepsání dodatečného platebního výměru neoprávněnou osobou, neprokázání chybějící daně, okolností, které podle správních orgánů měly svědčit o jejím povědomí o podvodu, a přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Městský soud žalobu zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil rovněž rozhodnutí finančního orgánu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí ani průběh řízení není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah je účastníkům dostatečně znám.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že všechna napadená rozhodnutí trpí zásadním deficitem spočívajícím v identifikaci chybějící daně a prokázání řetězce transakcí tak, aby mohl být stěžovatelce odepřen nárok na odpočet. Z tohoto důvodu jsou podle ní tato rozhodnutí nepřezkoumatelná a stěžovatelka navrhuje jejich zrušení.
5. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
7. Námitky stěžovatelky směřují k provádění a hodnocení důkazů v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním. Jak se podává z právě uvedeného, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění (správními) soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze (správní) soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li (správní) soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
8. K tomu však v daném případě nedošlo. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu není stižen vadou nepřezkoumatelnosti, a to ani pro nedostatek důvodů, ani pro nesrozumitelnost, i když explicitně neodpovídá na každou z žalobních námitek. Městský soud v základních rysech vyložil, v čem spatřoval daňový podvod a v čem podle jeho názoru spočívaly zásadní skutečnosti postačující pro to, aby bylo možno konstatovat, že stěžovatelka mohla nebo měla vědět o své účasti na podvodném řetězci. Podle městského soudu nemohla opatření přijatá stěžovatelkou zamezit její účasti na podvodu. Nejvyšší správní soud pak dospěl k závěru, že v daném případě byla existence daňového podvodu prokázána, a to včetně chybějící daně, přičemž tento svůj závěr také dostatečně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to včetně subjektivní stránky.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí lze uzavřít, že správní orgány a správní soudy se souzenou věcí podrobně zabývaly a aplikovaly adekvátní podústavní právo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v opakované polemice s právními závěry správních soudů, které se v napadených rozsudcích s její argumentací vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu