ECLI:CZ:US:2023:2.US.1182.23.1
sp. zn. II. ÚS 1182/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Štikarové, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023 č. j. 35 Co 24/2022-250, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 2. 5. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, a to pro jeho rozpor s čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti omluvy a odčinění nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tato újma jí měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jejím majetku, příjmech a závazcích. Předmětné informace žalovaná zveřejňovala v centrálním registru oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., jehož ustanovení §14b odst. 1 písm. a), b) a c) Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020, a to s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne 31. 12. 2020.
Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě stěžovatelky nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že v postupu žalované nebylo možné spatřovat nesprávný úřední postup. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který zrušil právní úpravu vycházející ze zákona o střetu zájmů novelizovaného zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., jež umožnila plošný anonymní přístup k povinně oznamovaným údajům citlivé osobní povahy (informace o soukromí a majetkových poměrech nejen povinných osob, ale například i jejich rodinných příslušníků v rámci společného jmění). Odloženou vykonatelnost citovaného nálezu nepovažuje stěžovatelka z hlediska poškození svých práv za relevantní; mělo jít o lhůtu určenou Parlamentu k nápravě neústavní právní úpravy, nikoli státu, aby mohl podle zrušené úpravy nadále porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu. Stěžovatelka dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22, z něhož dovozuje, že platnost a účinnost určité zákonné normy nemůže představovat překážku ochrany základních práv a svobod, a že v žádném případě nelze ústavně zaručená práva přehlížet jen proto, že určitou úpravu stanoví zákon, který však již byl shledán nálezem Ústavního soudu za protiústavní. Stěžovatelka je přesvědčena o zásahu do jejích práv, došlo-li postupem žalované k plošnému a přímému zveřejňování osobních údajů (podaných oznámení), a to jak v době před vydáním nálezu Pl. ÚS 38/17, tak i po jeho vydání, kdy již žalovaná věděla o protiústavnosti takového postupu.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.
V projednávané věci jde primárně o určení, zda lze postup žalované posoudit jako nesprávný úřední postup s ohledem na účinky derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 933/23 3 IV. ÚS 579/22, aniž by jakýmkoliv způsobem reflektovala, že tyto byly překonány stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 ze dne 29. 11. 2022 (č. 4/2023 Sb.). V citovaném stanovisku plénum Ústavního soudu dospělo k jasnému závěru, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 neměl za následek nezákonnost postupu žalované, která jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovala každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti. Ze stanoviska přitom zároveň vyplývá, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů v období do 31. 12. 2020 nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem. S těmito závěry není posouzení v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze co do výsledku rozporné; napadené rozhodnutí proto z ústavního hlediska zjevně obstojí (viz obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 25/23 ze dne 24. 1. 2023, či usnesení sp. zn. I. ÚS 2280/22 ze dne 13. 12. 2022). Ústavní soud tedy v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění shora citovaného stanoviska.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu