ECLI:CZ:US:2023:2.US.1205.23.1
sp. zn. II. ÚS 1205/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kováře, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 33 Cdo 2488/2022-264, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Pavlíny Jindrové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že ve věci vedené u Okresního soudu v Táboře (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. 4 C 89/2019 se vedlejší účastnice domáhala žalobou proti stěžovateli určení svého vlastnického práva k souboru nemovitostí. Stěžovatel měl vlastnické právo k těmto nemovitostem získat na základě kupní smlouvy. Podle vedlejší účastnice je však daná smlouva neplatná, neboť byla uzavřena v omylu, vedlejší účastnice rovněž neobdržela kupní cenu a obsah smlouvy je rozporný s dobrými mravy. Okresní soud uvedenou žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 11. 2021 č. j. 4 C 89/2019-200, když mimo jiné vyšel z nevěrohodných výpovědí a nezodpovědného chování vedlejší účastnice, což podle okresního soudu nelze přičíst stěžovateli k tíži. Ten se ostatně nepodílel ani na tvorbě obsahu kupní smlouvy, neboť jí připravovala realitní kancelář. Podpis nepravdivé skutečnosti, že stěžovatel uhradil část kupní ceny do rukou vedlejší účastnice, nezakládá neplatnost celé smlouvy, neboť tuto část lze od kupní smlouvy oddělit. Dopustil-li se vůči vedlejší účastnici někdo podvodného jednání, nebyl to stěžovatel, nýbrž jiná osoba, za jejíž chování nelze vinit stěžovatele.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022 č. j. 15 Co 46/2022-234 tak, že změnil rozsudek okresního soudu a sám určil, že vedlejší účastnice je podílovou spoluvlastnicí (ve výši jedné ideální poloviny) v rozsudku uvedeného souboru nemovitostí. Krajský soud odkázal na výsledek řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 69/2017, v němž se řešilo vlastnické právo k druhé ideální polovině předmětných nemovitostí. Skutkové závěry z tohoto řízení jsou tak plně použitelné i pro projednávanou věc a nelze se od nich bez dostatečného důvodu odchýlit. Odlišnost žalobkyň je podle krajského soudu bezvýznamná. Skutečnost, že vedlejší účastnice je nevěrohodná a jednala v rozporu s dobrými mravy vůči jiným osobám, nemá vliv na posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelem, k jejímuž uzavření došlo podle „modu operandi“ skupiny, která uvedla vedlejší účastnici záměrně v omyl. Nevěrohodnost vedlejší účastnice pak nelze dovozovat z její lehkovážnosti. Důvody neplatnosti smlouvy neleží na straně vedlejší účastnice, nýbrž na druhé straně. Podle krajského soudu hodnotil okresní soud důkazy zcela mechanicky bez logických souvislostí. Vyjádření stěžovatele okresní soud přejal jako prokázanou skutečnost, ačkoliv jeho obsah vzbuzuje pochybnosti (a je jeho prvním vyjádřením o celé záležitosti po téměř deseti letech). Ze všech okolností případu je podle krajského soudu zřejmé, že stěžovatel vystupoval toliko jako tzv. bílý kůň ve prospěch další podvodně jednající osoby.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovateli v něm nepřisvědčil, že by soudy rozhodly v rozporu se zákonem nebo ustálenou judikaturou, na níž stěžovatel odkazoval, neboť ta se týkala řízení o splnění povinnosti, nikoliv řízení o určovací žalobě. Rozhodnutí krajského soudu nepovažoval Nejvyšší soud rovněž za překvapivé, neboť bylo založeno na skutečnostech, které byly účastníkům řízení známy (soud v podstatě toliko vyhověl podanému odvolání, jehož obsah stěžovatel znal). V takové situaci nemusí soud svůj právní názor účastníkům předem sdělit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl postupem soudů zbaven svého majetku a nebyla mu přiznána ani odpovídající náhrada. Odvolací soud, který tuto situaci podle stěžovatele zavinil, nedostatečně odůvodnil, proč se odchýlil od názoru nalézacího soudu. Klíčovou otázku totožnosti skutkového základu věci s ohledem na synalagmatickou povahu kupní smlouvy zcela pominul, ačkoliv na její důležitost stěžovatel opakovaně upozorňoval. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy nepřezkoumatelné a navíc rozporné se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu. Zároveň je rozhodnutí odvolacího soudu tzv. překvapivé, neboť soud svůj názor účastníkům nijak nepředestřel. Soud se tak na jedné straně vypořádal s argumentací, kterou stěžovatel nikdy v řízení neuplatnil, a naopak stěžovatelovu argumentaci v rozhodnutí nezmínil. Z jeho rozhodnutí je zřejmé, že se neztotožnil s hodnocením skutkového stavu, provedeným nalézacím soudem. V takové situaci však měl jeho rozhodnutí zrušit anebo sám provést rozhodné důkazy. Neučinil však ani jedno a vydal překvapivé rozhodnutí. Ani petit žalobkyně, ani výrok rozhodnutí soudu přitom neodpovídají požadavkům zákona a judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel nesdílí názor Nejvyššího soudu, že v řízení o žalobě o určení (na rozdíl od žaloby o plnění) se taková pravidla neuplatní. Domáhala-li se žalobkyně určení svého vlastnického práva vůči stěžovateli, kterému dříve věc prodala, jde podle stěžovatele fakticky o žalobu o plnění spočívajícím v navrácení předchozího plnění.
6. Nad rámec předchozí argumentace o porušení ústavních práv stěžovatel považuje za nutné doplnit argumentaci ohledně samotné otázky neplatnosti dané kupní smlouvy. Soudy nesprávně připsaly stěžovateli vinu za jednání někoho jiného. Rovněž poukázal na to, že vedlejší účastnice musela při podpisu smlouvy znát klíčové okolnosti celé transakce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. V daně věci je především třeba uvést, že stěžovatel ústavní stížností napadl pouze usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud tedy musel svou přezkumnou činnost omezit na hodnocení závěrů usnesení Nejvyššího soudu. V nich žádné ústavněprávní pochybení neshledal. Nejvyšší soud se logicky a srozumitelně (včetně odkazů na ustálenou judikaturu) vypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami. Především velmi obsáhle popsal důvody, pro něž nelze považovat rozhodnutí krajského soudu za překvapivé. Tento svůj závěr opřel o odkaz na několik rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, což stěžovatel v ústavní stížnosti ani nikterak nezpochybnil. V ústavní stížnosti pouze poukázal na citaci krátkého výňatku z nálezu sp. zn. III. ÚS 3317/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 70/81 SbNU 243; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/), aniž by zohlednil celkový kontext dané věci. Ten spočíval jednak v tom, že důvodů pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu tímto nálezem bylo více, ale především v tom, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o skutečnosti, které nebyly do té doby předmětem dokazování a procesních projevů účastníků. K tomu však ve stěžovatelově věci nedošlo, neboť krajský soud se od předmětu řízení (vymezeného odvoláním) a průběhu odvolacího řízení nikterak neodchýlil. Ani Ústavní soud tedy nepovažuje jeho rozhodnutí za překvapivé.
10. Důvodem vyhovění ústavní stížnosti nemůže být ani stěžovatelem namítané nezohlednění specifické povahy vztahu mezi ním a vedlejší účastnicí. Taková skutečnost (klasifikace a členění atributů jednotlivých druhů soukromoprávních vztahů) nedosahuje totiž ústavněprávní úrovně a rozhodnutí o ní leží zcela v rukou obecných soudů. Ústavní soud může toliko přezkoumat, zda soudy nepřiměřeně nepoškodily stěžovatelovu celkovou majetkovou situaci. Ta však nebyla předmětem daného řízení. Soudy tedy nekonstatovaly, že by stěžovatel neměl vůči vedlejší účastnici (případně jiné osobě v souladu s předpisy soukromého práva) subjektivní právo na kompenzaci jemu vzniklé újmy. Takovou otázku bude teprve nutné autoritativně posoudit. Způsobu, jakým Nejvyšší soud vyřešil otázku zákonnosti výroku krajského soudu, nemůže Ústavní soud nic vytknout. Rovněž v této části jsou jeho závěry logické a přesvědčivé.
11. Konečně nelze dospět k závěru, že by Nejvyšší soud nějaké dovolací námitky pominul. Ze shora uvedených důvodů tak nelze shledat, že by porušil stěžovatelova ústavní práva.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu