ECLI:CZ:US:2023:2.US.1226.23.1
sp. zn. II. ÚS 1226/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. V. D., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Petrem Čechurou, advokátem, sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 4 Tdo 113/2023-512, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 7 To 69/2022-433 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. července 2022 č. j. 4 T 6/2022-379, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil stěžovatel tak, že na návštěvě v cizím bytě, kde došlo ke slovní rozepři s poškozeným, třikrát bodl poškozeného, čímž mu způsobil život ohrožující poranění. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a byla mu uložena povinnost uhradit zdravotní pojišťovně vzniklou škodu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí obou účastníků konfliktu a dvou přítomných svědkyň. I kdyby poškozený fyzicky zaútočil jako první, je nutné stěžovatelovu obranu hodnotit jako nepřiměřenou, neboť použil nůž život ohrožujícím způsobem proti neozbrojenému poškozenému (nadto stěžovatel nebyl nijak poraněn). Nebyly tedy splněny podmínky nutné obrany podle §29 odst. 2 trestního zákoníku.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku. Za takové jednání ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Zároveň mu uložil povinnost uhradit škodu vzniklou zdravotní pojišťovně. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými závěry krajského soudu s výjimkou prokázání smrtícího úmyslu stěžovatele. Ze svědkyněmi popsaného průběhu incidentu dovodil "chaotickou" podobu stěžovatelova útoku a nikoliv podobu útoku mířícího k usmrcení poškozeného. Ani vrchní soud se neztotožnil s tvrzením obhajoby o jednání v nutné obraně (poškozený nebyl vůbec ozbrojen, zatímco stěžovatel měl nůž). Vzhledem ke kontextu celé situace představovalo bodnutí poškozeného zcela zjevně nepřiměřenou reakci na možné výpady poškozeného.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Poukázal na to, že stěžovatelem uplatněné skutkové námitky jsou pouhou fabulací bez opory v provedeném dokazování. Na jednání stěžovatele nelze nahlížet jako na nedbalostní. Stejně tak nebylo prokázáno, že by stěžovatel jednal v jakémkoliv zvláštním duševním stavu. Konečně nebyly splněny podmínky jednání v nutné obraně, neboť povaha potyčky neopravňovala stěžovatele k použití nože proti hrudníku poškozeného.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v odůvodnění namítá, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, poukazuje na absenci znaků těžkého ublížení na zdraví a na nutnost považovat jeho jednání za nutnou obranu. Soudy při svých právních úvahách vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Kupříkladu vyloučily podíl poškozeného na vlastních zraněních, ačkoliv znalec tuto možnost nevyloučil. Stejně tak nebylo vyloučeno, že prvotním útočníkem byl poškozený. Ten prokazatelně celý konflikt vyprovokoval. Podle stěžovatele, pokud se soudům nepodařilo zjistit, jakým způsobem konflikt vznikl, nemohou tyto dospět k závěru o nepřiměřenosti reakce stěžovatele. Za nepřiměřený považuje stěžovatel také uložený trest, neboť k jeho výměře soudy dospěly jen na základě svých domněnek. Znalce stěžovatel považuje za zaujatého a jeho závěry za nepřezkoumatelné. Soudy se nevěnovaly ani otázce věrohodnosti poškozeného a svědků, kteří mají blízký vztah k poškozenému. Dále stěžovatel poukazuje na videozáznam založený ve spise, z něhož vyplývá, že pachatelem by mohla být jiná osoba.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku krajského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [není povolán jej zrušit podruhé; srov. také nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Ústavní soud rovněž připomíná, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy, aniž by jakkoliv konkrétně reflektoval způsob, jímž se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy v dané věci provedly všechny dostupné důkazy a z jejich obsahu dovodily jediný logický závěr. Naproti tomu stěžovatelem předkládané verze skutkového stavu nemají v provedených důkazech buď vůbec žádnou oporu, anebo jim dokonce odporují. Na hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy lze tak pro úplnost odkázat. Stejně jako Nejvyšší soud, ani Ústavní soud neshledal, že by závěry soudů nižších stupňů byly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Krajský soud se rovněž věnoval otázce věrohodnosti vypovídajících svědků, přičemž o ní nebylo důvodu pochybovat (a to i) proto, že jejich výpovědi byly převážně pozitivně nakloněny stěžovateli.
10. Odvolací soud i dovolací soud se řádně a důsledně věnovaly právní kvalifikaci stěžovatelova jednání. V tomto směru lze odkázat na vyčerpávající shrnující úvahy Nejvyššího soudu (viz str. 5 a 6 napadeného usnesení), který přesvědčivě vyloučil jakoukoliv jinou možnou právní kvalifikaci. Těmto závěrům nemůže Ústavní soud nic vytknout a nepovažuje za nutné je na tomto místě opakovat.
11. Konečně ústavněprávní pochybení nelze shledat ani v uloženém trestu, který stěžovatel považuje za nepřiměřený. Soudy přesvědčivě a logicky aplikovaly všechny přitěžující i polehčující okolnosti a vyměřily stěžovateli trest mírně pod polovinou zákonné sazby. Již z toho je zřejmé, že nepůjde o trest nepřiměřený danému jednání.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části ústavní stížnosti směřující proti dříve zrušenému rozsudku krajského soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu