ECLI:CZ:US:2023:2.US.1235.23.1
sp. zn. II. ÚS 1235/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Č. a J. D., obou zastoupených Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, sídlem Plaská 614/10, Praha 5 - Malá Strana, proti vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. března 2023 č. j. 2 NZN 70/2019-107, vyrozuměním státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 4 VZN 38/2019-339 a ze dne 18. května 2022 č. j. 4 VZN 38/2019-311 a vyrozumění Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 22. dubna 2022 č. j. NCOZ-2971-7/ČJ-2022-412400-E-TR, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených vyrozumění s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na účinné vyšetřování ve spojení s právy zaručenými v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným vyrozuměním Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") bylo stěžovatelům oznámeno, že šetřením provedeným na základě jejich trestního oznámení nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení, a že proto bylo jejich podání bez dalšího opatření uloženo.
3. Napadenými vyrozuměními státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") byli stěžovatelé informováni o výsledku přezkumu postupu policejního orgánu, který uvedený státní zástupce podle §157a trestního řádu provedl na základě podnětů stěžovatelů. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství v uvedených vyrozuměních konstatoval (stručně vyjádřeno), že vyhodnotil postup policejního orgánu jako zákonný, opodstatněný a správný.
4. Stěžovatelé následně podali Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad postupem vrchního státního zastupitelství, přičemž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství napadeným vyrozuměním stěžovatele informoval o tom, že v postupu státního zástupce vrchního státního zastupitelství neshledal pochybení.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé tvrdí, že policejnímu orgánu ve svém trestním oznámení předložili dostatečně konkrétní popis objektivní stránky možných trestných činů a svá tvrzení podložili listinnými důkazy. Uvádí, že byť je jejich věc skutkově a právně složitá, policejní orgán se s ní vypořádal v době pouhého jednoho měsíce, přičemž z jeho vyrozumění není zřejmé, jaké úkony provedl a jaké úvahy jej vedly k uložení věci bez dalšího opatření. Toto vyrozumění tak podle nich neposkytlo žádné ucelené vysvětlení, což jim znemožnilo doplnit šetření prostřednictvím svých vlastních kroků či návrhů.
6. Stěžovatelé namítají, že policejní orgán nedostál své povinnosti nestranně a samostatně důkazy vyhledat a posoudit. Tvrdí, že do uložení jejich věci nebyly provedeny téměř žádné úkony a důkazy byly opatřeny toliko od osob, jejichž primárním zájmem je to, aby se nezahajovaly úkony trestního řízení. Mají za to, že orgány dozoru a dohledu neposkytly přesvědčivou a konkrétní odpověď na otázku, zda policejní orgán provedl přiměřené úkony odpovídající efektivnímu šetření. Napadená vyrozumění považují za formální a vykazující extrémní svévoli k jejich tíži. Postup orgánů činných v trestním řízení podle nich zjevně vybočuje z obvyklé praxe při šetření trestních oznámení. Připomínají, že v jejich případě mělo tvrzeným činem dojít k intenzivnímu zásahu do jejich vlastnického práva, neboť způsobená škoda činila několik miliard Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená vyrozumění. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že právo na účinné vyšetřování, jehož se stěžovatelé dovolávají, nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život, jakým může být např. trestný čin obchodování s lidmi [srov. zejména nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14) a judikaturu zde citovanou; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pojetí práva poškozeného na účinné vyšetřování vychází z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, který jej dovozuje toliko ve vztahu k tzv. tvrdému jádru lidských práv. Tato práva jsou zakotvena především v čl. 2 až 4 Úmluvy a patří mezi ně právo na život, právo nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a konečně zákaz otroctví, nevolnictví či nucených prací. Právo na účinné vyšetřování se tak váže k nejzávažnějším typům trestné činnosti směřujícím proti člověku a jeho integritě (srov. též např. nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20).
9. V posuzované věci stěžovatelé tvrdí, že byli poškozeni trestným činem proti majetku. Z novější judikatury Ústavního soudu vyplývá, že již z tohoto důvodu je (s ohledem na shora uvedená východiska) aplikace práva na účinné vyšetřování vyloučena (srov. usnesení ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2384/22 či ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. II. ÚS 307/23). Vzhledem k vysoké intenzitě tvrzeného zásahu do majetkových práv stěžovatelů (v podobě údajné několikamiliardové škody) se nicméně Ústavní soud alespoň v základních rysech zabýval tím, zda z postupu orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci nevyplývají zásadní pochybnosti o efektivním prošetření podnětu stěžovatelů, avšak žádné takové pochybnosti nenalezl.
10. Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) a ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14), jakož i usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14 nebo ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 789/22].
11. Stěžovatelům je třeba dát za pravdu v tom, že napadené vyrozumění policejního orgánu je velice stručné a nelze z něj dovodit ani důvody, pro které došlo k uložení věci bez dalšího opatření (tedy bez zahájení úkonů trestního řízení), ani kroky, které tomuto rozhodnutí předcházely. Ústavní soud ovšem připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 359/17). Uvedené nedostatky totiž byly uspokojivě zhojeny jak napadeným vyrozuměním státního zástupce vrchního státního zastupitelství ze dne 18. 5. 2022 č. j. 4 VZN 38/2019-311, tak napadeným vyrozuměním státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
12. Ústavní soud odkazuje zejména na strany 4 až 6 napadeného vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zde byla shrnuta šetření, která policejní orgán provedl v návaznosti na podané trestní oznámení, jakož i výsledky analýzy skutkových zjištění. Odkázal v tomto směru na úřední záznam policejního orgánu ze dne 29. 4. 2022 č. j. NCOZ-2971-16/ČJ-2022-412400-E-TR, kde byla mj. identifikována konkrétní tvrzení stěžovatelů, jež byla vyhodnocena jako nevěrohodná, důkazně nepodložená, nepřesvědčivá či věcně nesprávná.
13. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že dozorový a dohledový orgán neposkytl přesvědčivou a konkrétní odpověď na otázku, zda policejní orgán provedl přiměřené úkony odpovídající efektivnímu šetření, resp. že jsou napadená vyrozumění pouze formální a vykazují extrémní svévoli k tíži stěžovatelů. Ze souhrnu všech tří napadených vyrozumění státních zástupců dostatečně zřetelně vyplývají rozhodná skutková zjištění, jež byla výsledkem šetření policejního orgánu. Jestliže orgány činné v trestním řízení již z těchto skutkových zjištění dovodily, že nejsou splněny podmínky pro zahájení úkonů trestního řízení, Ústavní soud nenachází důvod, aby tento jejich závěr zpochybňoval. Z hlediska dodržení povinnosti těchto orgánů uskutečnit efektivní vyšetřování nelze přehlédnout, že ani stěžovatelé neuvádí žádné konkrétní důkazy či úkony, které policejní orgán podle jejich názoru opomněl provést. Jestliže poukazují na (z jejich pohledu velmi krátkou) dobu, v níž policejní orgán jejich trestní oznámení vyhodnotil jako nedůvodné a věc uložil bez zahajování úkonů trestního řízení, je třeba připomenout, že trestní oznámení podané stěžovateli bylo fakticky opakovaným podáním, když jejich předchozí podání z let 2019 a 2020 rovněž nevedla k zahájení úkonů trestního řízení (blíže viz stranu 1 a 2 vyrozumění státního zástupce vrchního státního zastupitelství ze dne 18. 5. 2022 č. j. 4 VZN 38/2019-311).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu