ECLI:CZ:US:2023:2.US.1240.23.1
sp. zn. II. ÚS 1240/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. F., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2022, č. j. 5 T 9/2017-1455, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2022, sp. zn. 7 To 36/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, č. j. 8 Tdo 1048/2022-1570, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 8, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2022, č. j. 5 T 9/2017- 1455, byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byla podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst.1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 2 344 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 7 To 36/2022, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatelka byla podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatelka dopustila zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku zkráceně popsáno tím, že v koupelně svého bydliště bez asistence lékaře porodila zcela životaschopné donošené dítě, kdy následně přesně nezjištěným způsobem působila hrubým zevním násilím proti hlavě novorozence v úmyslu jej usmrtit. Když ji v koupelně vyrušila její matka, řekla jí, ať dítě, které stále plakalo, odveze do babyboxu, což matka udělala. Novorozenec byl následně hospitalizován na neonatologickém oddělení nemocnice, kde následujícího dne zemřel v důsledku rozsáhlých mozkově-lebečních poranění způsobených bezprostředně po porodu.
5. Dovolání stěžovatelky, které podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 7 To 36/2022, Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2023, č. j. 8 Tdo 1048/2022-1570, odmítla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
6. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci stěžovatelky poprvé. Předchozím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2018, č. j. 5 T 9/2021-1005, byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 2 344 Kč. Odvolání stěžovatelky bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 7 To 43/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto. K dovolání stěžovatelky byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1334/2018, podle §265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí soudů nižších instancí zrušena, podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Plzni přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítla extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Její právo na spravedlivý proces mělo být porušeno předně v důkazním řízení, zejména nedostatečným vyhodnocením ústavního znaleckého posudku. Kategoricky nesouhlasila s postupem soudů, které měly její trestní odpovědnost opětovně dovodit na základě vylučovací metody a úvahy "kdo jiný". Ze soudy vyjmenovaných nepřímých důkazů podle jejího názoru neplyne žádná obsahová spojitost s přijatými skutkovými zjištěními. Vyjádřila přesvědčení, že žádný provedený důkaz neprokázal, že by jakýmkoliv způsobem manipulovala s poškozeným a způsobila mu zranění vedoucí k jeho následnému úmrtí. Namítla, že soud prvního stupně ve výroku rozsudku nespecifikoval, jakým způsobem a kdy přesně měla jednat, pokud měla poškozenému způsobit tvrzená zranění. Uvedené okolnosti, stejně jako čas porodu, jsou zcela klíčové pro posouzení otázky, kdo a kdy poškozenému smrtelné zranění způsobil. Především určení doby jeho vzniku je důležité s ohledem na odhad následné viditelné manifestace zranění na těle poškozeného. Stěžovatelka zdůraznila, že ani ona ani její matka si žádných zranění na poškozeném nevšimly, stejně tak jako zdravotníci, kteří přišli s poškozeným do kontaktu po jeho vyjmutí z babyboxu a měli jej důkladně vyšetřit již při prvotním kontaktu s ním. Přes vypracování revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem zůstala řada naznačených otázek nezodpovězených. K doplnění dokazování stěžovatelka navrhla řadu důkazů, jejichž provedení obecné soudy odmítly. Jedná se proto o důkazy opomenuté. Úvahy soudů o vyloučení jiných možných pachatelů podle názoru stěžovatelky vykazují znaky libovůle. Stěžovatelka v tomto směru vytkla porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo.
IV. Posouzení Ústavním soudem
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti provedení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
9. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy dostatečně přihlížely ke své povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
10. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a věnovaly se jak obhajobě obviněné, tak i jejím námitkám, a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03].
11. Na základě doplněného dokazování obecné soudy dospěly k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byla stěžovatelka, která způsobila devastující zranění hlavy novorozence, a to bezprostředně poté, co jej porodila. Z provedeného dokazování vyplynul i motiv jejího jednání, kterým bylo zbavit se dítěte, na jehož příchod se žádným způsobem nepřipravovala a své těhotenství tajila. Stěžovatelka měla připraveno několik verzí, jak s dítětem naloží. Zamýšlela rodit na cizí doklady a dítě předat cizí osobě. Když ale rozpoznala nerealizovatelnost daného plánu, chtěla se i tak dítěte co nejrychleji zbavit.
12. Stěžovatelčině námitce o deformaci svědecké výpovědi její matky, kterou obecné soudy shledaly jako zcela věrohodnou, nelze přisvědčit. V předmětné výpovědi stěžovatelčina matka uváděla, že dítě našla celé včetně hlavy zabalené do povlečení (na kterém předtím ležel pes) na rozloženém pytli na odpadky. Tuto výpověď soud vyhodnotil v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, z nichž ve svém souhrnu učinil závěr, že chování stěžovatelky bylo chladné až cynické. Ústavní soud nemá důvodu se proti tomuto závěru jakkoli vymezit.
13. Soudy postupovaly zcela v duchu požadavků plynoucích z judikatury Ústavního soudu, podle níž znaleckému posudku nenáleží a priori vyšší důkazní síla než jiným důkazním prostředkům a ani on není vyňat z povinnosti všestranného a pečlivého hodnocení soudem, zaměřeného nejen na právní, ale i věcnou správnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Protože vznikl rozpor mezi závěry znalců ohledně mechanismu vzniku zranění poškozeného, soud přibral ve věci k vypracování revizního ústavního znaleckého posudku Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze. Podle něj k poranění poškozeného nedošlo v průběhu porodu, ale bylo způsobeno hrubou zevní silou, která byla v přímé příčinné souvislosti se smrtí dítěte v důsledku závažných mozkově lebečních poranění. I závěry revizního znaleckého posudku musí nalézací soud řádně vyhodnotit samostatně i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy a sám učinit tomu odpovídající skutkové zjištění, o jehož správnosti je vnitřně přesvědčen. Právě vyhodnocením závěrů posudků, zdravotnické dokumentace a výpovědí lékařů, které byly ve vzájemném souladu, soudy dospěly k řádně podloženému skutkovému zjištění o čase, kdy k fatálnímu zranění novorozence muselo dojít (v době před jeho hospitalizací) a kdy se na jeho těle krevní výrony v důsledku zranění mohly projevit.
14. Z hlediska úplnosti a bezvadnosti dokazování je významné, že žádný z navržených důkazů nezůstal stranou pozornosti soudů, přičemž pokud konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování pro zjevnou nadbytečnost vyhověno nebylo, obecné soudy důvody takového postupu řádně v rozhodnutích odůvodnily.
15. Z uvedených důvodů, kdy výsledky provedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěry o vině stěžovatelky, nebyl prostor pro námitky o porušení presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo. Při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy soudy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
16. V přezkoumávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady stěžovatelky vznášené v předchozích stadiích trestního řízení zopakované nyní v ústavní stížnosti. Ústavní soud nezjistil žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností obecných soudů ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že k výkonu uloženého trestu již před mnoha měsíci do věznice nastoupila, jeví se navíc uvedený návrh Ústavnímu soudu jako nepřípadný. Žádost o přednostní projednání podložené pouze tvrzením o údajném porušení ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal důvodnou. Nicméně fakticky žádosti vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu