ECLI:CZ:US:2023:2.US.1245.23.1
sp. zn. II. ÚS 1245/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1) Jana Ješuty, stěžovatele 2) Viléma Ješuty a stěžovatelky 3) Heleny Pokojové, všichni právně zastoupeni JUDr. Janem Najmanem, sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023 č. j. 17 Co 51/2023-135, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 5. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, a to pro jeho rozpor s čl. 11, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali na žalované (Hlavní město Praha) určení, že jsou vlastníky pozemkové parcely parc. č. X1 o výměře 519 m2 v k. ú. Krč zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. X2 pro k. ú. Krč, obec P., okres Hlavní město Praha (dále též "Pozemek ŽV"), a to dle následujících podílů - stěžovatel 1) v rozsahu 1/4, stěžovatel 2) v rozsahu 1/4 a stěžovatelka 3) v rozsahu 1/2. Svůj nárok opřeli o tvrzení, že jsou vlastníky sousedící pozemkové parcely parc. č. X3 o výměře 1376m2 v k. ú. Krč zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV č. X4 pro k. ú. Krč, obec P., okres Hlavní město Praha (dále též "Pozemek ŽB") a shora uvedený Pozemek ŽV vydrželi.
Obvodní soud svým rozsudkem ze dne 14. 11. 2022 č. j. 19 C 416/2021-98 určil, že stěžovatelka c) je podílovou spoluvlastnicí Pozemku ŽV (výrok I.). Výrokem II. byla žaloba stěžovatelů ve zbytku zamítnuta. Výrokem III. bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce 3) náhradu nákladů řízení ve výši 110 833,96 Kč. Výrokem IV. byla stěžovateli 1) uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Výrokem V. byla stěžovateli 2) uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Nalézací soud přitom uzavřel, že se v projednávané věci jedná o případ, kdy nelze od žalované požadovat, aby v řízení před soudem byla zastoupena toliko prostřednictvím zaměstnanců svého právního oddělení.
K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze tak, že se rozsudek soudu I. stupně mění ve výroku III. v tom smyslu, že výše náhrady nákladů řízení činí 28 047,10 Kč. Ve výroku IV. a V. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že náhrada nákladů řízení činí 6 171 Kč. Výroky II. - IV. rozhodl městský soud o nákladech odvolacího řízení.
Ústřední námitkou stěžovatelky 3) je nesouhlas s tím, jak odvolací soud posoudil otázku náhrady nákladů řízení. Zatímco nalézací soud vyšel z obvyklé tržní ceny sporného pozemku, (přidržel se ocenění za m2 sousedního pozemku), soud odvolací aplikoval na věc §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, podle něhož se postupuje v případech, kdy hodnotu věci či práva nelze ocenit penězi. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka 3) poukázala též na recentní judikaturu Ústavního soudu.
Stěžovatelé 1) a 2), kteří nebyli v řízení úspěšní, a jimž byly uloženy k tíži náklady řízení protistrany, poukazují na skutečnost, že se hlavní město Praha nechalo ve věci zastoupit advokátem, ač samo disponuje vlastním právním oddělením. Takto vynaložené náklady nepovažují stěžovatelé za účelně vynaložené. U hlavního města Prahy lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez toho, aby muselo využívat právní pomoci advokátů.
III.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná svůj značně zdrženlivý postoj k problematice nákladů řízení [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)], který vyústil v doktrínu tzv. omezeného ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud zde vychází z toho, že i když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody, přičemž ale zohledňuje, že rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na něj proto dopadají požadavky řádného procesu, k nimž náleží i požadavek na vytvoření prostoru pro to, aby účastníci řízení mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, s nimiž se soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat.
Stěžovatelce 3) lze dát zapravdu v tom smyslu, že nemovitosti jsou obecně věcí, u níž lze zpravidla určit její peněžní hodnotu. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že se v projednávané věci jedná o řízení sporné, v němž strany stíhá povinnost tvrzení. Stěžovatelé nijak nepolemizují se závěrem odvolacího soudu, že konkrétní vyčíslení tarifní hodnoty pozemku předložili soudu až po vyhlášení napadeného rozsudku. Tím však znemožnili protistraně, k jejíž tíži byly náklady řízení ukládány, se k takto stanovené hodnotě pozemku vyjádřit. Vznesenou námitkou stěžovatelky 3) se ústavně konformním způsobem zabýval již odvolací soud, který přiléhavě konstatoval, že hodnota sporného pozemku může, ale také nemusí odpovídat hodnotě sousedícího pozemku, na jehož cenu se stěžovatelé odvolávali. Přitom však přehlédli, že hodnota sousedících pozemků se může diametrálně lišit, a to např. díky situování pozemku, odlišné bonitě půdy, reliéfu krajiny, ekologické zátěži apod. Z toho důvodu považuje Ústavní soud závěry městského soudu stran aplikace ustanovení §9 advokátního tarifu za ústavně konformní.
Stran nákladů řízení stěžovatelů 1) a 2) lze uvést, že každému z nich byla rozsudkem nalézacího soudu uložena povinnost uhradit žalované částku 900 Kč. Usnesením odvolacího soudu pak byla tato částka zvýšena na 6 171 Kč. Ústavní soud opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelé netvrdí, že by napadeným rozhodnutím byli z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčeni na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko) ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou významnou ústavněprávní otázku, která souvisí s principy řádného procesu, jež plynou z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (tzv. kvalitativní hledisko). Po Ústavním soudu pouze požadují, aby se znovu zabýval správností napadeného soudního rozhodnutí, přestože věcná správnost (zákonnost) rozhodnutí orgánů veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a to ani v těch věcech, které za tzv. bagatelní považovat nelze.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu