ECLI:CZ:US:2023:2.US.1300.23.1
sp. zn. II. ÚS 1300/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Bc. Ondřeje Friče, MBA, zastoupeného JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2020 č. j. 57 ICm 4453/2017, 101 VSPH 77/2020-292 (KSLB 57 INS 18901/2016) ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2022 č. j. 57 ICm 4453/2017, 101 VSPH 77/2020-332 (KSLB 57 INS 18901/2016), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Společná kancelář insolvenčních správců, v. o. s., sídlem V luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti ProTec 24 s. r. o., sídlem Na Roli 2260/19, Jablonec nad Nisou, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
2. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 8. 10. 2019 č. j. 57 ICm 4453/2017-229 k žalobě vedlejší účastnice určil, že vůči věřitelům dlužnice ProTec 24 s. r. o. jsou neúčinné právní úkony dlužnice spočívající ve vrácení půjčky v částce 270 000 Kč dne 15. 1. 2015, 270 000 Kč dne 18. 3. 2015 a 10 790 Kč dne 30. 7. 2015 stěžovateli (výrok I), uložil stěžovateli zaplatit na účet majetkové podstaty částku 550 790 Kč (výrok II) a zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 38 934 Kč (výrok III).
3. Napadeným rozsudkem ve znění (opravného) usnesení, jak je v záhlaví označeno, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), rozsudek krajského soudu ve výroku I změnil jen tak, že právně neúčinným je úkon dlužnice spočívající ve vrácení částky 270 000 dne 10. 1. 2015, jinak ho v tomto výroku a ve výrocích II a III potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč a zaplatit České republice na nákladech státu 169 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2023 č. j. 29 ICdo 51/2022-340 podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel úvodem konstatuje, že z důvodu hospodárnosti (a v souladu s §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) brojí jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, protože jeho argumentace je téměř totožná s tou, kterou uvedl v dovolání.
6. Stěžovatel pak napadený rozsudek označuje za nepředvídatelný, v rozporu s jeho legitimním očekáváním. Důvodem má být, že v rámci insolvenčního řízení probíhalo několik incidenčních sporů a v jednom z nich odvolací soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že by dlužnice a stěžovatel věděli, že dlužnice je již v úpadku (míněno k 1. 10. 2015), přičemž insolvenční návrh byl podán až za dalších 10 měsíců (15. 8. 2016) od sjednání smlouvy, zatímco v daném řízení ve vztahu ke stejnému období a stejným účastníkům dospěl vrchní soud k opačnému závěru. Stěžovatel je proto názoru, že nebylo-li v jednom řízení prokázáno, že by on a dlužnice o úpadku věděli, pak nelze přijmout závěr, že domněnka úpadku nebyla vyvrácena. Doplňuje, že na tvrzenou pohledávku obchodní společnosti MAHLE Behr Mnichovo Hradiště s. r. o. nebylo v roce 2014 možné pohlížet jako na závazek dlužnice, neboť byl v této věci veden soudní spor, a obdobná situace byla i u pohledávky obchodní společnosti ProTec servis Česká republika s. r. o., a tudíž na počátku roku 2015 nebyla dlužnice v úpadku ani jí tato skutečnost nemohla být známa.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, že mu dlužnice půjčky vrátila, přičemž poukazuje na znalecký posudek Mgr. Ing. Vlastislava Vlčka, MBA, z něhož plyne, že nedisponovala dostatkem finančních prostředků na úhradu svých závazků (a tudíž byla v úpadku), přičemž jako rozporný odmítá další znalecký závěr, že výplata sporných částek byla fakticky možná, byť pokladna dlužnice vykazovala záporný zůstatek. V této souvislosti argumentuje, že nebylo prokázáno, že by dlužnice přijala půjčky od obchodní společnosti LONDON JEWELLERY DIRECT LTD, s tím, že i kdyby k přijetí této půjčky dlužnicí došlo, mělo se tak stát až ve dnech 8. 10. 2015, 11. 11. 2015 a 3. 12. 2015 v celkové výši 450 000 Kč, tedy po splacení půjčky jeho osobě a v částce nižší, než kolik měla činit vyplacená celková částka (550 790 Kč). Pokladní kniha, ze které znalec vycházel, obsahovala platby výdajové i příjmové a vykazovala časovou souslednost, přičemž podle údajů v této knize nebylo možné půjčku splatit. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014 č. j. 9 Afs 35/2014-45, z něhož plyne, že je z povahy věci vyloučeno, aby se v pokladně nacházel záporný zůstatek. Podle stěžovatele závěry vrchního soudu nemají oporu v provedeném dokazování, resp. jsou s ním v tzv. extrémním rozporu.
8. Stěžovatel má z uvedeného důvodu za to, že v předmětné dny nemohla být a nebyla půjčka splacena. Ze znaleckého posudku nevyplývá, že by platby byly provedeny, pouze je v něm obsažena hypotéza, že za splnění dalších konkrétních podmínek by platby mohly být provedeny, není však jasné, k jakému datu. Vedlejší účastnice tudíž neunesla důkazní břemeno, když bez pochybností neprokázala, že platby byly provedeny, a nenavrhla důkazy, jimiž by prokázala, že platby vůbec mohly proběhnout, resp. že proběhly právě v předmětných dnech a že by on tyto platby přijal.
9. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká rovněž, že jeho výpověď označil za nevěrohodnou, aniž by svou úvahu odůvodnil, a argumentuje i tím, že nevěrohodnost výpovědi neznamená, že by byla nepravdivá, přičemž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1103/2005.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Vytýká-li stěžovatel vrchnímu soudu, že porušil jeho legitimní očekávání (viz sub 6), tutéž námitku uplatnil v dovolání, Nejvyšší soud se s ní náležitě (tj. srozumitelně a s pravidly logického myšlení) vypořádal ve výše uvedeném usnesení, a to tak, že rozhodnutí v předchozí věci jsou postavena na jiném právním závěru, a tudíž námitka nepředvídatelnosti dovoláním napadeného rozsudku nemůže obstát. Vzhledem k tomu, že stěžovatel toto rozhodnutí ústavní stížností nenapadl, Ústavní soud z něho vychází (platí presumpce správnosti), nadto by Nejvyššímu soudu v tomto směru ani neměl, co by mu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
13. Ústavní soud neshledal ani, že by samotné posouzení otázky úpadku dlužnice v rozhodném období neslo známky protiústavnosti. Stěžovatel má za to, že domněnku ve smyslu §241 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), vyvrátil, přičemž argumentuje tím, že k pohledávkám obchodních společností MAHLE Behr Mnichovo Hradiště, s. r. o., a ProTec servis Česká Republika, s. r. o., (resp. JUDr. Václava Mlnáříka, Ph.D., insolvenčního správce) nebylo možné přihlédnout, neboť je dlužnice popírala a byl ohledně nich veden soudní spor. Nutno však připomenout, že vrchní soud vyšel z existence splatného závazku dlužnice vůči obchodní společnosti Cadero, a. s., a svůj závěr opřel také o znalecký posudek Mgr. Ing. Vlastislava Vlčka, MBA, podle něhož dlužnice v době, kdy mělo dojít k vyplacení sporných částek, nedisponovala dostatkem finančních prostředků na úhradu svých závazků. Za tohoto stavu Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by závěr vrchního soudu, podle něhož se stěžovateli domněnku úpadku dlužnice vyvrátil, nemohl pro tzv. extrémní rozpor (mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými a potažmo právními závěry na straně druhé) obstát. Naopak spornou skutečnost stěžovatel sám nepřímo potvrdil, když uvedl, že dlužnice v roce 2015 podnikala "již sporadicky". Z toho totiž plyne, že ekonomická situace dlužnice v roce 2016, která vedla ke zjištění úpadku a prohlášení konkursu na její majetek, nemohla být příliš odlišná od situace v roce 2015 (pouze nastala splatnost dalších pohledávek jejích věřitelů).
14. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem vrchního soudu, podle kterého mu dlužnice půjčku, kterou jí poskytl, prostřednictvím sporných plateb vrátila, přičemž polemizuje s hodnocením důkazů provedených v daném soudním řízení. Ani v tomto bodě by Ústavní soud nemohl dospět k závěru, že by proces hodnocení důkazů byl stižen kvalifikovanou vadou v podobě tzv. extrémního rozporu. Soudy nižších stupňů se provedenými důkazy poměrně podrobně zabývaly, přičemž vyšly především z výdajových pokladních dokladů a z toho, že příslušné platby byly vedeny v účetnictví.
15. Oponoval-li stěžovatel tvrzením o nedostatku finančních prostředků dlužnice a poukazoval-li v této souvislosti na závěry znaleckého posudku, vrchní soud přiléhavě připomněl, že účetnictví nebylo vedeno řádně, a tudíž neposkytovalo poctivý a věrný obraz o předmětu účetnictví a finanční situaci dlužnice, přičemž za stav účetnictví byl odpovědný právě stěžovatel, takže z neplnění této povinnosti nemůže těžit ve svůj prospěch. Neposkytovalo-li účetnictví skutečný obraz o finanční situaci, což plyne nejen ze znaleckého posudku, ale i z toho, že na pokladně dlužnice byl záporný zůstatek (jak sám stěžovatel zdůrazňuje), lze jen stěží postavit najisto, že dlužnice žádné finanční prostředky na úhradu půjčky stěžovateli neměla, resp. s jakými finančními prostředky a k jakému okamžiku vlastně disponovala a jakým způsobem a v jakém čase jednotlivé transakce ve skutečnosti proběhly (což platí i pro půjčku od obchodní společnosti LONDON JEWELLERY DIRECT LTD, ze které dlužnice mohla velkou část finančních prostředků získat). Ústavní soud zdůrazňuje, že to byl naopak stěžovatel, kdo rozumně nevysvětlil, proč jím nebo jeho matkou bylo účtováno o transakcích, k nimž údajně vůbec nemělo dojít. Za tohoto stavu nelze považovat závěr vrchního soudu, že se stěžovateli nepodařilo zjištěnou (prokázanou) skutečnost vyvrátit, za nepřiměřený, natož pak do té míry, že by to kolidovalo s principy řádného procesu.
16. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud označil jeho výpověď za nevěrohodnou, aniž by to zdůvodnil, z napadeného rozsudku je dostatečně patrno, proč tvrzení, která stěžovatel mínil ještě prokázat svou výpovědí ve smyslu §131 o. s. ř., o tom, že dlužnice se v rozhodné době nenacházela v úpadku a že sporné částky od dlužnice nepřevzal, nevzal za základ svých skutkových zjištění. Důvodem zjevně bylo, že tento důkaz nekorespondoval s jinými provedenými důkazy, přičemž bylo věcí vrchního soudu, jakou důkazní "váhu" takovému důkazu přisoudí, a to i s ohledem na jeho subsidiární povahu. Odkaz na výše uvedený judikát není případný i proto, že v něm Nejvyšší soud řešil jinou problematiku (tj. rozdíl mezi nepravdivou a nevěrohodnou svědeckou výpovědí z hlediska trestného činu křivé výpovědi).
17. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu