ECLI:CZ:US:2023:2.US.1321.23.1
sp. zn. II. ÚS 1321/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Luboše Růdla, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 25 Cdo 2924/2022-145, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a spolku Myslivecké sdružení X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 10. 2021 č. j. 9 C 7/2020-93 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel na vedlejším účastníkovi domáhal náhrady škody způsobené zvěří na jím obhospodařovaných zemědělských pozemcích ve výši 62 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a stěžovateli uložil, aby vedlejšímu účastníkovi zaplatil na náhradě nákladů řízení 28 138 Kč (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2022 č. j. 95 Co 45/2022-124 rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II ho změnil jen tak, že náhrada nákladů činí 25 037,36 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 418,82 Kč.
4. Proti rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících zákonem stanovený limit 50 000 Kč u každého ze čtyř samostatných nároků. Vyšel z toho, že "v dovolacím řízení vedle sebe stojí čtyři samostatné výroky na náhradu škody" způsobené divokými prasaty v roce 2019 na porostech stěžovatele ve čtyřech různých lokalitách, a to ve výši 12 600 Kč na pšenici ozimé na půdním bloku č. X1 a X2 v katastrálním území (dále jen "k. ú.") K., 18 600 Kč na řepce ozimé na půdním bloku č. X3 v k. ú V., 16 700 Kč na řepce ozimé na půdním bloku č. X4 v k. ú K. a 14 100 Kč na řepce ozimé na půdním bloku č. X5 v k. ú. V., a že soudy nižších stupňů zamítly žalobu z důvodu nedostatku tzv. notifikace škod, která je podmínkou pro uplatnění nároku z objektivní odpovědnosti uživatele honitby, jejíž předpoklady mohou být u jednotlivých nároků odlišné.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel uvádí, že svou žalobou uplatnil nárok na náhradu škody způsobené na zemědělských plodinách v jednom zemědělském roce v dané honitbě, tento nárok byl od počátku řešen jako celek, přičemž celá škoda má skutkově stejný základ. Nejvyšší soud zcela překvapivě rozdělil uplatněný nárok na čtyři samostatné nároky podle půdních bloků, na kterých ke škodě došlo. Pojem půdní blok je však užíván pouze v zemědělství a v jednom půdním bloku může být i více pozemků evidovaných v katastru nemovitostí. Stejně tak mohly soudy jeho nároky rozdělit podle jednotlivých pozemků nebo podle jednotlivých období, kdy škodu zjišťoval. Žádné z těchto rozdělení nemá oporu v zákoně. Nárok je nutné posuzovat jako celek, tedy jako škodu na zemědělských pozemcích v dané honitbě v daném období. Skutkový základ uplatněného nároku je jen jeden a jeho rozdělení je podle stěžovatele nesprávné a účelové. V důsledku něho se Nejvyšší soud vůbec nezabýval právní argumentací obsaženou v dovolání, čímž porušil jeho právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že jím uplatněný jediný nárok ve výši 62 000 Kč s příslušenstvím (účelově) rozdělil na čtyři nároky, aniž by tyto měly samostatný skutkový základ, a v důsledku toho se nezabýval jeho dovoláním věcně. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval podústavní právo, konkrétně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel přitom argumentuje tak, že uplatnil jediný nárok na náhradu škody způsobené zvěří za rok 2019 na zemědělských plodinách nacházejících se na pozemcích, které obhospodařuje a které se nacházejí v příslušené honitbě.
9. Stěžovatel však důsledně nereflektuje důvody, na nichž napadené usnesení spočívá. Jak patrno z přiložených soudních rozhodnutí, uvedený nárok nemá plynout z jedné, ale z několika škodních událostí (skutků), které stěžovatel v žalobě vymezil z věcného (pšenice ozimá, řepka ozimá), časového a místního hlediska. Je přitom zřejmé, že peněžité nároky vzniklé v důsledku jednotlivých škodních událostí mohlo mít svůj vlastní "právní osud", neboť ve vztahu ke každé z nich bylo třeba zkoumat naplnění podmínek odpovědnosti vedlejšího účastníka za vzniklou škodu, včetně dodržení Nejvyšším soudem zmíněné notifikační povinnosti [§55 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen "zákon o myslivosti)]. Na úvaze Nejvyššího soudu o samostatném skutkovém základě jednotlivých nároků proto Ústavní soud neshledat nic účelového, resp. nepřiměřeného, přičemž požadavek tyto posuzovat z hlediska §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. samostatně, vychází z konstantní judikatury, na kterou tento soud v napadeném usnesení poukázal.
10. Dlužno dodat, že s ohledem na nesprávné poučení krajského soudu o opravném prostředku běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu a případně i rozsudku okresního soudu nutno odvíjet až od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
11. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu