ECLI:CZ:US:2023:2.US.1341.22.1
sp. zn. II. ÚS 1341/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Palírna U Zeleného stromu a.s., sídlem Drážďanská 14/84, Ústí nad Labem, zastoupené Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 3 Cmo 43/2021-271, výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, č. j. 2 Cm 22/2015-241, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 3 Cmo 44/2021-274 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2021, č. j. 2 Cm 22/2015-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 5. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastnice ("Milan Metelka a.s." nebo též "žalobkyně") začala v roce 2010 - 2011 s vývojem alkoholického nápoje typu brandy, který chtěla vyrábět a následně distribuovat přes distribuční síť RUDOLF JELINEK a.s. Tento vývoj byl završen podáním přihlášky k zápisu kombinované ochranné známky Zlatý hajný METELKA. Vedlejší účastnice od června 2011 zahájila výrobu určenou k první propagaci. V září 2011 podala stěžovatelka žalobu, kterou se domáhala toho, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se při výrobě a uváděním na trh propagaci alkoholického nápoje označeného Zlatý hajný METELKA, kdy označení odpovídalo zapsané ochranné známce Zlatý hajný Metelka, která byla zapsána s právem přednosti od května 2011. Stěžovatelka podala současně návrh na předběžné opatření, kterému bylo usnesením Městského soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 21 Cm 69/2011-45 vyhověno a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se výroby a uvádění na trh alkoholických nápojů s označením Zlatý hajný METELKA odpovídající ochranné známce. Následným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č. j. 21 Cm 69/2011-247 (potvrzen rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2014, č. j. 3 Cmo 92/2014-287) byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu vzala stěžovatelka svůj žalobní návrh zpět, načež Městský soud v Praze vydal dne 26. 1. 2018 usnesení č. j. 21 Cm 69/2011-418, kterým řízení zastavil (potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 55/2018-459). Vedlejší účastnici byly přitom přiznány náklady řízení s ohledem na skutečnost, že zastavení řízení zavinila protistrana, tudíž stěžovatelka.
Společnost Milan Metelka a.s. se následně v řízení u Městského soudu v Praze domáhala na stěžovatelce ("žalované") náhrady škody ve výši 2 710 000 Kč, která ji měla vzniknout v důsledku nařízení předběžného opatření ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 21 Cm 69/2011.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. 2 Cm 22/2015-103 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici) částku 427 895 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. byla žaloba co do částky 2 282 105 Kč zamítnuta a výrokem III. bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 111 966, 62 Kč. Rozsudkem přiznaná částka 427 895 Kč představuje škodu způsobenou během 6 měsíců, během nichž mohla žalobkyně výrobek přejmenovat a začít prodávat pod jiným označením.
K podanému odvolání Vrchní soud v Praze potvrdil výroky I. a II. rozsudku nalézacího soudu (ve znění doplňujících usnesení) a dále změnil výrok o nákladech řízení v tom smyslu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 184 366, 18 Kč. Náklady odvolacího řízení nebyly účastníkům přiznány. Stěžovatelka zaplatila soudem přiznanou částku a obdobně jako žalobkyně, podala dovolání.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020 bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a k dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zčásti zrušil, jak rozsudek soudu prvního, tak i druhého stupně a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 2 Cm 22/2015-241 ze dne 19. 11. 2020 žalobu o zaplacení částky 427 895 Kč zamítnul (výrok I.). Náklady řízení byly žalobkyni přiznány co do částky 184 366,18 Kč. Náklady za dovolací řízení a obnovené řízení před soudem I. stupně činily 29 100,75 Kč. Důvodem pro zamítnutí žaloby ve shora uvedené částce byla skutečnost, že žalovaná částku již zaplatila. Náklady řízení ve věci byly stanoveny dle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2021, č. j. 2 Cm 22/2015-257 bylo následně rozhodnuto, že náhrada nákladů řízení státu činí 4 136, 50 Kč s tím, že tuto náhradu nese žalovaná (stěžovatelka).
K podanému odvolání Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 3 Cmo 43/2021-271 změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 213 466, 93 Kč (výrok I.). Současně jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě odvolacího řízení částku 11 833, 80 Kč (výrok II.). Odvolání bylo podáno též proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2021, č. j. 2 Cm 22/2015-257, přičemž Vrchním soudem v Praze bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 3 Cmo 44/2021-274 tak, že se mění v tom smyslu, že žalovaná (stěžovatelka), je povinna zaplatit České republice náklady řízení ve výši 4 139, 50 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že jí neměla být uložena náhrada nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř., neboť žaloba vůči ní byla v celém rozsahu zamítnuta. Obecné soudy se přitom s její argumentací stran nákladů řízení nevypořádaly. Citované ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. lze použít pouze v situaci, kdy byl účastník částečně neúspěšný proto, že oproti znalci jinak odhadl výši plnění, nikoli však v případě, kdy důvodem jeho částečného neúspěchu je skutečnost, že v žalobě odlišně stanovil základ nároku. Na znaleckém posudku záviselo nejen rozhodnutí o výši plnění, ale i rozhodnutí o základu nároku. Vedlejší účastnice nárokovala ušlý zisk za období od 7. 12. 2011 do 16. 2. 2015, přičemž příčinná souvislost mezi předběžným opatřením a ušlým ziskem žalobkyně byla dána toliko po dobu šesti měsíců od 7. 12. 2011 do 7. 6. 2012. Základ nároku od 8. 6. 2012 do 16. 2. 2015 byl nedůvodný. Podle stěžovatelky nemělo být ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. ve věci vůbec aplikováno.
Stěžovatelka namítá, že pokud obecné soudy v souvislosti s aplikací shora citovaného ustanovení občanského soudního řádu vychází ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 40/18, pak žádný zákon nepřipouští možnost rozhodnout o nákladech podle "zprostředkovaného úsudku". Tímto se dosud Ústavní soud ve své praxi nezabýval. Pokud by byl připuštěn výklad o. s. ř. postavený na možnosti obecných soudů o nákladech řízení rozhodovat podle "zprostředkovaného úsudku" o úspěchu účastníka řízení, dostal by se v takovém případě výrok rozhodnutí do rozporu s jeho odůvodněním.
Další část námitek směřovala stěžovatelka proti interpretační libovůli obecných soudů při hodnocení znaleckých posudků. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s její argumentací týkající se nároku na náhradu škody a případného stanovení její výše. Ve věci byly zpracovány celkem tři znalecké posudky, přičemž podle stěžovatelky není zřejmé, z jakého důvodu se obecné soudy přidržely právě posudku Ing. Smrčka. Konstrukce vzniklé škody jako hypoteticky ušlého zisku za vůbec nerealizované prodeje nemůže obstát. Vedlejší účastnice nepředložila žádné doklady, z nichž by bylo lze zjistit, jaký by byl její zisk při užívání sporované etikety výrobku. Obecné soudy se nevypořádaly s výpovědí Ing. Pelce a nevyslechly Ing. Landu, čehož se stěžovatelka domáhala. Pokud má soud k dispozici rozporné tři posudky, může se podle judikatury Nejvyššího soudu pokusit odstranit rozpory mezi nimi výslechem znalců, ovšem není oprávněn sám přezkoumávat věcnou správnost odborných znaleckých posudků. Rozhodnutí obecných soudů je podle náhledu stěžovatelky založeno na libovůli.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti přehlíží, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto ani vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutím k porušení práv stěžovatele chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy nicméně mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
Stran postupu obecných soudů podle §142 odst. 3 o. s. ř. lze dát stěžovatelce za pravdu v tom smyslu, že žaloba byla vůči ní jako celek zamítnuta, ovšem z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jaký je vztah mezi zamítavým výrokem, přiznanými náklady řízení a úhradou částky 427 895 Kč. Tyto skutečnosti je třeba vnímat ve svých souvislostech a v tomto směru také číst rozhodnutí obecných soudů.
Napadá-li stěžovatelka stanovení samotného základu nároku, resp. jeho šíře, nelze odhlížet od toho, že to bylo právě sdělení znalce, z něhož obecné soudy vyšly při stanovení doby, za kterou lze očekávat, že je výrobce schopen začít nabízet svůj produkt pod jinou etiketou. Obecným soudům tak nelze vytknout, že při posuzování nákladů řízení přihlédly k tomu, že vedlejší účastnice byla v části svého nároku úspěšná a náklady řízení stanovily s ohledem na shora citované ustanovení občanského soudního řádu a s ním souvisejícím nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. 40/18.
Stran hodnocení tří znaleckých posudků, je třeba uvést, že se jedná o typickou gesci obecných soudů, do níž nenáleží Ústavnímu soudu zasahovat. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že z napadených rozhodnutí, resp. především pak z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020 vyplývá, jakým způsobem byly tyto důkazy ze strany obecných soudů hodnoceny a z jakých důvodů městský soud vyšel z posudku Ing. Smrčka a nikoliv Ing. Landy či Ing. Pelce. V souvislosti s výslechy znalců lze obecným soudům vytknout, že blíže nevysvětlily, z jakých důvodů nebyl vyslechnut znalec Ing. Landa, přestože to bylo navrhováno. S ohledem na skutečnost, že ze strany obecných soudů byl hodnocen alespoň jím objednaný posudek, nepovažuje Ústavní soudu shora uvedené pochybení za natolik zásadní, že by jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Zpochybňuje-li stěžovatelka samotný výpočet způsobené škody, lze uvést, že v obdobných případech se vždy jedná o škodu hypotetickou, neboť produkt, jehož vývoj, distribuce a propagace, byla předběžným opatřením zastavena, byl teprve ve svých počátcích. Stanovení způsobené škody je tedy nesnadné a nejisté. To však ještě neznamená, že by se stěžovatelka mohla zprostit své odpovědnosti za zamezení výroby a distribuce dotčeného výrobku.
Ústavní soud je toho názoru, že přes řadu vznesených námitek lze rozhodnutí obecných soudů považovat z ústavněprávního hlediska za řádně odůvodněné a tudíž i ústavně konformní.
Ústavní soud proto odmítl předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu