ECLI:CZ:US:2023:2.US.138.23.1
sp. zn. II. ÚS 138/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Šrajera, zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem, se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2022 č. j. 25 Cdo 2102/2021-378 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021 č. j. 62 Co 45/2021-341, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy zrušení shora uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021 č. j. 62 Co 45/2021-341 bylo ve věci stěžovatele jako žalobce k odvolání žalovaných společností Instinktt Services, s.r.o., INSTINCT, s.r.o. a UNIQUA pojišťovny, a.s. rozhodnuto, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 8. 2020 č. j. 6 C 108/2018-304 se mění tak, že žaloba na zaplacení částky ve výši 510 391 Kč s příslušenstvím se zamítá. V dalších výrocích soud rozhodl o nákladech řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022 č. j. 25 Cdo 2102/2021-378 bylo poté odmítnuto také stěžovatelovo dovolání.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal vývoj případu a uvedl, že v řízení před soudy došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, neboť jeho námitky prý byly obecnými soudy nesprávně interpretovány a vypořádány. Nejvyšší soud, stejně jako Městský soud v Praze, podle stěžovatele zcela překvapivě a nedůvodně přehlížejí skutková zjištění, která byla v řízení ověřena při podrobném dokazování před soudem prvého stupně, jenž dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru.
3. Stěžovatel odešel dne 10. 6. 2016 kolem desáté hodiny večer z pokoje v ubytovacím zařízení na pánské WC. Na chodbě bylo šero, osvětleno bylo pouze schodiště vedoucí z přízemí, tj. pod úrovní prvního patra, kde se nacházel pokoj stěžovatele. Stěžovatel nemohl objektivně očekávat, že by v prostoru WC bezprostředně za dveřmi mohly být schody, na kterých upadl a způsobil si vážné zranění dolních končetin.
4. Vedlejší účastník č. 2 jako vlastník objektu, v němž se nachází Restaurant Červená Lhota, a vedlejší účastník č. l jako ubytovatel a provozovatel si měli být vědomi toho, že sestupné schody bezprostředně za dveřmi v prostoru společně pánské toalety s kójemi WC představují zvýšené riziko pádu a zranění ubytovaných hostů. Vypínač osvětlení pánských toalet se nachází uvnitř za zárubní dveří, a není možné se k němu dostat, aniž by se nejdříve vstoupilo do prostoru toalet.
5. Za zcela nepřípustné považuje stěžovatel závěry Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, že se měl při vstupu do inkriminovaného prostoru pohybovat dostatečně opatrně a obezřetně tak, aby pádu předešel. Stěžovatel jako host ubytovacího zařízení jednal v mezích rozumnosti průměrného člověka a splnil vše z hlediska péče a opatrnosti, které by objektivně mohly být očekávány od každé svéprávné osoby. Toto měřítko však evidentně nesplnili žalovaní vedlejší účastníci.
6. Prevenční povinnost podle občanského zákoníku znamená pro vlastníka nemovitosti určené pro krátkodobé ubytování osob a správce nemovitosti povinnost užívat a spravovat majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby v budově byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Tuto povinnost má také provozovatel ubytovacího zařízení, který nemovitost pro tento účel provozuje. Lze objektivně předpokládat a požadovat, aby hosté ubytovacích zařízení byli vhodným způsobem upozorněni na místa s odchylkou od normálu, u nichž je vyšší riziko vzniku škody.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
9. Námitky stěžovatele, spočívající v zásadě v tom, že obecné soudy neodpovídajícím a jednostranným způsobem hodnotily důkazy v řízení provedené, nemají ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Odvolací soud, jak konstatoval také Nejvyšší soud v napadeném usnesení, v daném případě zamítl žalobu na základě závěru, že stavebně-technické uspořádání prostoru pánských toalet v ubytovací části penzionu samo o sobě není do té míry neobvyklé a nepřehledné, aby mohlo být pokládáno za nebezpečné, a proto žalovaní neporušili svoji povinnost podle §2900 o. z., ani podle §2901 o. z. Tento výklad citovaného ustanovení nepokládal dovolací soud za nepřiměřený a nereflektující okolnosti případu, zejména s přihlédnutím k tomu, že penzion se nacházel ve zrekonstruované historické budově, kde lze očekávat případná nestandardní řešení vnitřních prostorů, a že schody se nenacházely přímo v kabince toalety (což by již mohlo být nečekané a neobvyklé), ale za vstupem do větší místnosti, v níž dále byly umístěny jednotlivé toaletní kóje.
10. Nutno tedy konstatovat, že se závěry obecných soudů v dané věci se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám provedl. Ústavní soud ostatně již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dohledu nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K takové situaci ovšem ve zkoumaném případě nedošlo, ačkoliv stěžovatel je zjevně jiného právního názoru.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu