ECLI:CZ:US:2023:2.US.144.23.1
sp. zn. II. ÚS 144/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AKTOR ANONYMI TECHNIKI ETAIREIA, reg. č. 6556101000, sídlem Kifisia Ermou 25, Athény, Řecko, zastoupené Mgr. Bc. Pavlou Veselkovou, advokátkou, sídlem Jungmannova 24, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2021, č. j. 158 C 17/2021-123, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2022, č. j. 8 Co 25/2022-166 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 25 Cdo 2004/2022-185 za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka čelila návrhu na předběžné opatření, jehož účelem bylo zamezit jí v nakládání s finančními prostředky na bankovních účtech. Prvostupňový soud návrhu vyhověl, po odvolání stěžovatelky ale bylo předběžné opatření (po čtyřech měsících) pro nedůvodnost zrušeno odvolacím soudem.
3. Stěžovatelka následně u Okresního soudu v Ostravě podala proti navrhovateli předběžného opatření žalobu, kterou se domáhala náhrady škody způsobené v důsledku předmětného předběžného opatření. Konkrétně nárokovala výhradně úhradu nákladů právního zastoupení v řízení o předběžném opatření ve výši cca 250 tisíc Kč. Tuto částku spočítala v souladu s pravidly pro mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu.
4. Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Uznal sice, že stěžovatelka má objektivně nárok na náhradu škody od navrhovatele předběžného opatření a naplňuje tak podmínky §77a o. s. ř., ale náklady daného řízení nemohou být vypořádány jako součást předmětné škody, neboť náhrada nákladů předběžného opatření je součástí náhrady nákladů celého řízení a je o ní rozhodováno až konečným rozsudkem (srov. §145 o. s. ř.). Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil, dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl. Připomněl, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je zcela v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3403/2012 (dále jen jako "rozsudek Heineken"), na který ostatně zmíněné soudy odkazovaly.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Je přesvědčena, že v řízení použitý výklad podústavního práva (jmenovitě §77a o. s. ř.) je protiústavní. Citované ustanovení je kogentní a mluví o povinnosti náhrady veškeré škody vzniklé předběžným opatřením. Není tak zřejmé, z jakého důvodu by náhrada nákladů řízení měla být vyloučena. Obecné soudy sice odkazovaly na rozsudek Heineken, nezohlednily však odlišnosti mezi jednotlivými situacemi - v přezkoumávané věci stěžovatelka požadovala pouze mimosmluvní odměnu vypočtenou podle advokátního tarifu, nikoliv reálnou (tj. vyšší) částku nákladů, jak se stalo v rozsudku Heineken. Další rozdíl spočíval v tom, že stěžovatelce hrozilo uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty pro uplatnění náhrady škody podle §77a o. s. ř., aniž by náhradu nákladů reálně obdržela (řízení ve věci samé nebylo ukončeno). Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že pokud by nebyla nakonec v řízení ve věci samé úspěšná, žádné náhrady za náklady předběžného opatření se již nedomůže, neboť v souladu s §142 o. s. ř. je náhrada nákladů spojena pouze s úspěchem ve věci. Protože stěžovatelka argumentaci o nepřiléhavosti rozsudku Heineken v řízení použila a obecné soudy na ní náležitě nereagovaly, dovozuje rovněž nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
10. Jádro argumentace stěžovatelky spočívá v obhajobě teze, že by náklady související s obranou účastníka v řízení o předběžném opatření měly tvořit součást náhrady škody, za kterou podle §77a o. s. ř. nese odpovědnost navrhovatel tohoto (neúspěšného) předběžného opatření. Jinak vyjádřeno, tyto náklady by mělo být možné vymáhat nezávisle (odděleně) na řízení ve věci samé. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že §77a o. s. ř. žádnou výjimku ve vztahu k nákladům řízení předběžného opatření neobsahuje. Ustanovení §145 o. s. ř. na druhou stranu výslovně uvádí, že součástí náhrady nákladů řízení (ve věci samé) je rovněž náhrada nákladů předběžného opatření. Z tohoto půdorysu obecné soudy vyvodily, že úprava v §145 o. s. ř. má přednost a náhradu nákladů předběžného opatření nelze vymáhat jako součást náhrady škody podle §77a o. s. ř. Ústavní soud na této úvaze, jak vidno ostatně založené na gramatickém výkladu zmíněných ustanovení o. s. ř., neshledává nic protiústavního. Jelikož se ve výsledku náhrada nákladů předběžného opatření stává součástí rozhodnutí o nákladech celého řízení (tj. je započtena), vlastnické právo dotčeného účastníka nemůže být žádným způsobem poškozeno. Navíc v případě, že účastník obdobně jako stěžovatelka v rámci "škody" nárokuje pouze náklady řízení o předběžném opatření, je obecnými soudy upřednostněná varianta samozřejmě procesně výrazně hospodárnější, neboť se tím lze vyhnout iniciaci dalšího soudního řízení.
11. Ústavní soud se neztotožňuje ani s dalšími námitkami stěžovatelky. Skutkové okolnosti v rozsudku Heineken se oproti stávajícímu případu sice drobně odlišovaly, nicméně jádro právního názoru Nejvyššího soudu tvořil právě (obecný) výklad možných postupů podle §77a o. s. ř. a §145 o. s. ř. se závěrem, že obecné soudy mají upřednostnit druhou variantu řešení. Šlo tedy o judikát pro posuzovanou věc relevantní. V neposlední řadě jestliže stěžovatelka tvrdí, že v případě neúspěchu ve věci samé se již náhrady nákladů předběžného opatření nedočká, jde o ničím nepodloženou spekulaci. Naopak Nejvyšší soud v napadeném usnesení výslovně obhajuje opačný právní názor, podle kterého náklady na obranu proti neúspěšnému návrhu na předběžné opatření jsou posuzovány relativně samostatně od ostatních nákladů řízení ve věci samé. V případě, že by výsledné rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení tuto logiku nerespektovalo, bude mít samozřejmě stěžovatelka opět příležitost se bránit ústavní stížností.
12. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že proti závěrům obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu