ECLI:CZ:US:2023:2.US.1452.22.1
sp. zn. II. ÚS 1452/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Blažka, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2022 č. j. 1 As 376/2020-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 6. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ministr vnitra svým rozhodnutím ze dne 29. 3. 2017 č. j. MV-152851-15/SO-2016 zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 10. 2016, kterým byla stěžovateli ode dne 24. 1. 2016 zastavena výplata výsluhového příspěvku podle §163 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť stěžovatel nepožádal o přiznání starobního důchodu do dvou let od vzniku nároku na něj. Proti rozhodnutí ministra vnitra podal stěžovatel žalobu, kterou však Městský soud v Praze zamítl. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Podle stěžovatele byla předmětem řízení před obecnými soudy především otázka, zda správní orgán rozhodl po právu, když zastavil stěžovateli výplatu výsluhového příspěvku. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel dosáhl důchodového věku dnem 24. 1. 2014 (tj. dovršením 58 let) a jelikož nepožádal ve smyslu §163 odst. 1 zákona o služebním poměru nejpozději do dvou let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod ze základního důchodového pojištění o přiznání starobního důchodu ze základního důchodového pojištění, byla mu výplata výsluhového příspěvku zastavena. Podle stěžovatele je sporné, zda mu byla zákonným způsobem stanovena věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod a zda je možné autoritativně určit, která věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod bude v souvislosti se zastavením výplaty výsluhového příspěvku zohledněna. V projednávané věci měl stěžovatel možnost uplatnit nárok na starobní důchod buď podle §74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (tj. v 58 letech) anebo podle ustanovení §32 (tj. v 63,5 letech). Stěžovatel uvádí, že neměl v úmyslu odcházet do starobního důchodu v 58 letech, ale až po dosažení věku 63,5 let. Správní orgán mu přitom nedal na výběr, které věkové hranice pro odchod do důchodu chce využít a sám učinil správní uvážení o tom, že tomu tak bude v 58 letech. V souvislosti s uvedeným stěžovatel namítá, že správní orgán nesprávně stanovil věk, od něhož vzniká stěžovateli nárok na vyplácení dávky starobního důchodu, když do rozhodné doby započítal též dobu jeho studia na civilní vysoké škole. Doba studia byla podle stěžovatele nesprávně hodnocena jako výkon funkce zařazené do I. nebo II. kategorie funkcí. Tím došlo k nepřípustnému snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod. Jak správní orgány, tak i obecné soudy vyšly z nařízení ministra vnitra ČSSR č. 3/1976 ze dne 19. 1. 1976, které však nebylo publikováno ve Sbírce zákonů.
Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi jeho argumenty, především pak s okolnostmi pro chybný výpočet důchodového věku. K otázce obecně závazného právního předpisu se vyjádřil toliko v obecné rovině. Podle §4 zákona č. 4/1962 Sb. měl být právní předpis, který nebyl ve Sbírce řádně publikován, alespoň ve Sbírce oznámen.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel též v tom, že mu byla upřena možnost volby věku, kdy chce odejít do starobního důchodu. Ze strany orgánů veřejné moci mu byla vnucena povinnost akceptovat správním uvážením stanovený okamžik, a to bez toho, aniž by mohl tuto okolnost jakkoliv ovlivnit. Stěžovatel je též toho názoru, že §163 věta druhá, by se měl aplikovat výlučně na ty bývalé příslušníky, kteří se stali invalidními. Což není jeho případ.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako to činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jimi podané správní žalobě. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou však pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší správní soud své právní závěry řádně odůvodnil, vysvětlil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval, jak je vyložil a jak následně aplikoval na daný případ. Z výkladu provedeného obecnými soudy je zřejmé, že vznik nároku na výplatu dávky není vázán na úvahu pojištěnce, ale na vznik objektivní skutečnosti, jíž je dosažení důchodového věku. Není přitom na úvaze pojištěnce, kdy chce tohoto věku dosáhnout. Stěžovatel se domáhá použití obecné hranice důchodového věku, která se na něj nevztahuje, neboť působil ve služebním poměru - díky tomu mu také v minulosti vznikl nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Jinými slovy řečeno, pokud by se na stěžovatele měl vztahovat obecný důchodový věk, nemohl mu v minulosti vzniknout nárok na výplatu výsluhového příspěvku. V případě stěžovatele se aplikuje tzv. snížená věková hranice, která se pro účely zákona považuje za věk důchodový. Je pochopitelné, že pojištěnce nelze nutit k tomu, aby s dosažením důchodového věku začal čerpat výhody plynoucí ze systému důchodového pojištění, ale pobíral-li pojištěnec výsluhový příspěvek, zákon stanoví, co se s tímto příspěvkem dosažením důchodového věku stane, viz §163 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Zpochybňuje-li stěžovatel výklad shora uvedeného ustanovení s tím, že se vztahuje toliko na invalidní pojištěnce, nelze mu dát za pravdu. Již marginální rubrika hovoří obecně o povinnostech příslušníků, jimž je poskytován výsluhový příspěvek. Z jazykového i logického výkladu daného ustanovení pak vyplývá, že toto se vztahuje na všechny bývalé příslušníky s tím, že je zvlášť upraveno postavení těch, kteří se stali invalidními.
Stěžovateli lze dát zapravdu, že správními a soudními orgány aplikované nařízení ministra vnitra ČSSR č. 3/1976 ze dne 19. 1. 1976, nebylo publikováno ve Sbírce zákonů, a to ani formou oznámení, jak vyžaduje §4 odst. 1 zákona č. 4/1962 Sb. Z uvedeného ustanovení se podává, že institut oznámení bylo lze použít u těch obecně závazných právních předpisů ministerstev a jiných ústředních orgánů, jejichž znění nebylo účelné vyhlásit pro omezený počet organizací nebo osob, na které se vztahuje. To je nepochybně i případ nařízení ministra, kterým se stanoví podrobnosti k provedení některých ustanovení zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení. Publikací sdělení podle §4 se toliko oznamuje, že došlo k vydání právního předpisu, nicméně samotný text nařízení zde publikován není. To znamená, že Sbírka zákonů zde nepůsobí jako podklad pro materiální seznámení se adresáta s právní normou. Tím byl v případě dotčeného nařízení ministra vnitra až Věstník Federálního ministerstva vnitra, do kterého měl stěžovatel, jakožto příslušník Sboru národní bezpečnosti, možnost po celou dobu jeho služebního poměru nahlížet. Z toho důvodu považuje Ústavní soud argumentaci stěžovatele za formalistickou, neboť i v případě, že by k publikaci formou oznámení došlo, neumožňovalo by toto stěžovateli seznámit se prostřednictvím Sbírky zákonů materiálně s textem dotčeného nařízení. V situaci, kdy měl stěžovatel v průběhu služebního poměru přístup k Věstníku Federálního ministerstva vnitra, který byl využíván jako platforma pro zveřejnění právních předpisů určených pro omezený počet organizací nebo osob, nemá Ústavní soud důvod pochybovat, že by stěžovatel neměl možnost se s obsahem právního předpisu seznámit. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatné, že stěžovatel měl v průběhu služebního poměru možnost, se se sporovaným právním předpisem materiálně seznámit.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu