ECLI:CZ:US:2023:2.US.1471.23.1
sp. zn. II. ÚS 1471/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. CH., zastoupeného JUDr. Martinem Hankem, advokátem se sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022, č. j. 3 Tdo 977/2022- 948, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 17. června 2022, č. j. 31 To 61/2022-845, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 3 T 30/2020-769, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví. Podle tvrzení stěžovatele jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 3 T 30/2020, byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Protiprávní jednání stěžovatele, pro které byl odsouzen, je popsáno ve skutkové větě rozsudku. Stěžovatel byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve formě duševních útrap (psychického strádání) ve výši 120 000 Kč, a to k rukám zmocněnkyně poškozené. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 3 T 30/2020, podal stěžovatel odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala rovněž i poškozená, a to do výroku o náhradě nemajetkové újmy.
3. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 31 To 61/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným jednak přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě totožného skutkového stavu tak, jak byl uveden v rozsudku nalézacího soudu. Nově byl stěžovatel odsouzen podle §199 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve formě duševních útrap (psychického strádání) ve výši 66 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 66 000 Kč od 3. 12. 2019 do zaplacení, a to k rukám zmocněnkyně poškozené. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a existují důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Ze všech provedených důkazů soudy následně selektivně přihlédly pouze k těm, které svědčí v jeho neprospěch. Řada navrhovaných důkazů navíc provedena nebyla. Jako nedostatečné hodnotí posouzení věrohodnosti poškozené. Konkrétně poukazuje na snahu poškozené a její rodiny zdiskreditovat jej v opatrovnickém sporu a získat rovněž jeho majetek, kdy na podporu svých tvrzení předložil důkazy z opatrovnického spisu, které však nevzal odvolací soud do úvahy. Výpověď poškozené je podle něj nekonzistentní a plná rozporů, zejména pokud se jedná o její tvrzení stran fyzického násilí. Nesrovnalosti jsou rovněž v tvrzeních poškozené týkajících se jejího údajného strachu z něj. Obhajoba soudu údajně předložila nahrávky telefonních hovorů a SMS zprávy, které jsou v jasném rozporu s prohlášeními poškozené o dopadu trestného činu na její život. I z výpovědi terapeutky H. se podává, že se poškozená stavěla do pozice oběti, ačkoliv se během sezení chovala vůči jeho osobě útočně až agresivně. Stěžovatel má tedy za to, že bylo jasně prokázáno, že poškozená svůj strach pouze účelově předstírala. Je přesvědčen, že obětí psychického týrání byl on.
5. Stěžovatel dále předkládá vlastní hodnocení ve věci provedených znaleckých posudků. Má za to, že soudy nesprávně interpretovaly závěry znaleckého posudku doc. PhDr. Preisse, Ph.D. vypracovaného k jeho osobě. Soudy údajně nesprávně hodnotily i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Tauše a PhDr. Lejskové a revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie MUDr. Horáčkové a PhDr. Skramuské, oba vypracované na osobu poškozené. Nadto má stěžovatel za to, že při vypracování znaleckého posudku na osobu poškozené nebyl spisový materiál kompletní, resp. znalci neměli k dispozici část týkající se jeho osoby.
6. Soudy si podle stěžovatele učinily zcela nesprávný závěr o jeho soužití s poškozenou, a to na základě absolutního uvěření poškozené, podpořené členy její rodiny a osobami blízkými. Z toho důvodu soudy rovněž přejaly z výpovědi poškozené popis skutku tak, jak je uveden ve výroku rozsudku. Tímto byla porušena základní zásada trestního řízení - in dubio pro reo.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud nepřezkoumává ani vztah mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjištění zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu.
8. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval jednání uvedené ve skutkové větě rozsudku na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. K dispozici měl řadu důkazů, přičemž si byl vědom i jistých protichůdností výpovědí stěžovatele a poškozené, proto při hodnocení těchto důkazů zkoumal, zda a nakolik jsou tvrzení poškozené a stěžovatele věrohodná a v souladu s ostatními provedenými důkazy. Shledal, že výpovědi poškozené našly oporu v dalších provedených důkazech a že výpověď stěžovatele byla naopak vyvrácena. Zabýval se výpověďmi svědků, kteří se s rodinou stěžovatele v inkriminovanou dobu takřka nestýkali, a všechny informace o rodinném soužití měli zprostředkovaně ze strany stěžovatele, i výpověďmi terapeutů, které poškozená i stěžovatel vyhledali a využili jejich pomoc. Tyto pak vyhodnotil po obsahové stránce ve vztahu ke skutečnostem, které byly předmětem dokazování v posuzované věci. Důkladně se přitom k námitkám obhajoby věnoval i objasnění otázky, zda výpověď poškozené mohla být vedena toliko záměrem stěžovatele dehonestovat v civilním řízení o péči k jejich nezletilému dítěti. Okresní soud dospěl k závěru, že výpověď poškozené lze považovat za konzistentní. Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zamítl z důvodu nadbytečnosti, neboť v dosavadním řízení byl podle jeho názoru proveden ucelený řetěz důkazů vytvářejících dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
9. Posouzení věrohodnosti poškozené v trestním řízení bylo úkolem soudu, jehož splnění vyžaduje komplexní zhodnocení provedených důkazů. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, je pouze jedním z nich. Soudy postupovaly zcela v duchu požadavků plynoucích z judikatury Ústavního soudu, podle níž znaleckému posudku nenáleží a priori vyšší důkazní síla než jiným důkazním prostředkům a ani on není vyňat z povinnosti všestranného a pečlivého hodnocení soudem, zaměřeného nejen na právní, ale i věcnou správnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Protože měl soud s ohledem na výpovědi svědků psychoterapeutů pochybnosti o závěrech znaleckého posudku znalců MUDr. Tauše a PhDr. Lejskové, přibral ve věci k vypracování revizního znaleckého posudku znalkyni MUDr. Horáčkovou, znalkyni z oboru zdravotnictví, specializace psychiatrie a MUDr. Skramuskou, znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. I v revizním znaleckém posudku znalkyně dospěly ke shodným závěrům jako v případě původního znaleckého zkoumání. Podle něj u poškozené došlo v důsledku jednání stěžovatele ke středně těžké újmě na zdraví vyžadující odbornou léčbu a poškozená jeho jednání vnímala jako zlé nakládání a značné příkoří. Znalci přitom byli seznámeni s kompletním spisovým materiálem. Z rozsudku je zřejmé, že obhajoba měla prostor klást poškozené otázky, který využila.
10. Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele ústavně konformním způsobem. K jejich závěrům může Ústavní soud toliko doplnit, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů. Právě to hrálo roli ve věci stěžovatele. Obecné soudy odmítly provést ty důkazy, které nemohly (vzhledem k důkazní situaci) jakkoliv ovlivnit rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3488/21). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li obecný soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti.
12. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu