ECLI:CZ:US:2023:2.US.157.23.1
sp. zn. II. ÚS 157/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. R., právně zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022 č. j. 25 Co 292/2022-698 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2022 č. j. 64 Nc 2598/2019-601, 59 P a Nc 340/2019, 59 P a Nc 341/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně svěřil nezletilého R. do péče matky (výrok I) a otci uložil povinnost platit na nezletilého výživné ve výši 30 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne měsíce předem k rukám matky s účinností od 1. 5. 2020 (výrok II) s tím, že dluh na výživném za období od 1. 5. 2020 do 30. 4. 2022 ve výši 510 000 Kč je otec povinen zaplatit do 6 měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky (výrok III). Výrokem IV. upravil asistovaný styk otce se synem na každý sudý kalendářní týden v pondělí od 16.00 hodin do 18.00 hodin v prostorách organizace Area Fausta dle pravidel a řádu tohoto zařízení, za přítomnosti pracovníka této organizace. Výroky V. a VI. rozhodl o povinnosti rodičů zaplatit státu náklady řízení a to tak, že každý z nich zaplatí na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 částku 25 833 Kč. O náhradě nákladů řízení účastníků obvodní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VII).
3. Takto soud rozhodl o návrhu matky na svěření nezletilého do její péče, na stanovení vyživovací povinnosti otci ve výši 50 000 Kč měsíčně a na úpravu styku otce se synem.
4. Proti tomuto rozsudku, a to do výroků o výživném a styku, podal odvolání otec. Ohledně výživného měl za to, že se soud nevypořádal s jeho aktuálními možnostmi a rozhodnutí o dlužném výživném je pro něj likvidační. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o běžném výživném tak, že otec je povinen platit na výživu nezletilého v období od 8. 5. 2020 do 30. 6. 2022 částku 35 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 7. 2022 částku 30 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Ve výroku o dlužném výživném změnil rozsudek tak, že dluh na výživném vzniklý za období od 8. 5. 2020 do 30. 4. 2022 ve výši 621 841 Kč je otec povinen zaplatit do 31. 3. 2023 k rukám matky. Dluh na výživném za období od 1. 5. 2022 do 31. 10. 2022 ve výši 130 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky. Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o styku, a to tak, že návrh matky na úpravu styku otce a syna se zamítá. V dalších výrocích odvolací soud zavázal oba rodiče k náhradě nákladů řízení České republiky ve výši 25 833 Kč a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
5. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že opatrovnické soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci a následně učinily nesprávné právní závěry, zejména při určení výše dlužného i běžného výživného a nedostatečně zjistily aktuální schopnosti, možnosti a majetkové poměry stěžovatele. Stanovená výše výživného (a tím i výše dlužného výživného) neodpovídají jeho skutečným majetkovým poměrům a výdělkovým možnostem, a jsou vzhledem k aktuálním výdělkovým možnostem stěžovatele zcela likvidační. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatele opomněl, že došlo na jeho straně ke změně poměrů odůvodňující snížení výživného i tím (kromě zohlednění narození syna), že se mu zhoršil zdravotní stav, když od června 2022 je v pracovní neschopnosti a požádal si o invalidní důchod.
7. Stěžovatel v řízení předložil potvrzení o svých příjmech ze zaměstnání (cca 15 000 Kč hrubého měsíčně), a dále doložil daňová přiznání k dani z příjmu fyzické osoby a daňová přiznání k dani z příjmu právnické osoby týkající se společnosti X, jejímž je jednatelem a společníkem, přičemž tato společnost vykazuje dlouhodobě ztrátu. Dále uvedl, že je vlastníkem jednoho automobilu, rodinného domu, ve kterém se svou rodinou bydlí, a jedné bytové jednotky, kterou pronajímá (10 770 Kč měsíčně). Během odvolacího řízení pak stěžovatel předložil lékařskou zprávu, ze které mj. vyplývá, že je od 13. 6. 2022 v pracovní neschopnosti pro vyhřezlou ploténku bederní páteře a aktuálně pobírá nemocenskou v průměrné výši cca 9 000 Kč měsíčně. Dále stěžovatel v odvolacím řízení uvedl, že dne 12. 9. 2022 utrpěl infarkt myokardu. S ohledem na jeho zdravotní stav, s ohledem na poinfarktový režim, který musí stěžovatel dodržovat, a s ohledem na dietní režim (cukrovka), není stěžovatel schopen pracovat.
8. Oba soudy vyměřily výživné až za období od roku 2020, ve svých rozhodnutích však za zásadní považovaly skutečnost, že stěžovatel v roce 2017 prodal hotel za částku ve výši 32 mil. Kč. Stěžovatel zdůrazňoval, že k prodeji předmětné nemovitosti došlo již v roce 2017 a s předmětnou částkou v její většině již nedisponuje, a vysvětlil, že zisk z předmětného prodeje dále investoval, a to mj. do kryptoměny, jejíž hodnota bohužel spadla, a do společnosti, která s ohledem na koronavirovou krizi je momentálně ve ztrátě. Soudy mu ale neuvěřily, a navíc odvolací soud ve svém rozsudku jeho počínání vyhodnotil jako podstupování nepřiměřeného rizika.
9. Dle stěžovatele soudy učinily chybné závěry o jeho majetkových poměrech. Stanovily vysoké výživné a vyměřily vysoký dluh, aniž by zkoumaly, zda je pro stěžovatele reálné tento závazek splnit. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nerespektovaly kritéria přiměřenosti, která i v zájmu oprávněného zabrání tomu, aby se povinná osoba (stěžovatel) dostala do situace, kdy své povinnosti nebude moci plnit.
II.
10. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas se skutkovými a právními závěry opatrovnických soudů ohledně určení výše výživného. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);].
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Z napadených rozhodnutí vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry obecné soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Obě napadená rozhodnutí jsou jasně a srozumitelně odůvodněna. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se v rámci řízení snažily jasně vymezit skutkovou stránku věci, z níž by bylo možno dovodit výši výživného pokud možno tak, aby byla jak dostatečná s ohledem na potřeby nezletilého, tak pro stěžovatele únosná. Ve věci proběhlo před soudem prvního stupně rozsáhlé dokazování k majetkovým, výdělkovým, osobním i zdravotním poměrům stěžovatele. Toto dokazování bylo doplněno odvolacím soudem, přičemž oba soudy se v podstatě shodly na celkové částce jak měsíčního výživného, tak dlužného výživného. Jak vyplynulo z tohoto dokazování, majetkové poměry stěžovatele byly v minulosti nadstandardní (vlastnictví nemovitostí, podnikání, investice), přičemž není rozumného důvodu, proč by z takto zjištěných poměrů neměl profitovat i nezletilý syn stěžovatele. Velká část stanoveného výživného je určena na placení povinné školní docházky v soukromém zařízení, na němž se oba rodiče předem dohodli, přičemž částka takto měsíčně hrazená činí kolem 30 tisíc Kč. K tomu je nutno připočíst i další náklady, jmenovitě pak stravování, veškeré denní potřeby, ošacení, mimoškolní činnost, zájmové kroužky atd. Výživné v takto vysoké částce bylo stěžovateli stanoveno i z důvodu absence jiných výdajů s nezletilým, neboť styk stěžovatele s nezletilým neprobíhá a stěžovatel nezletilému nad rámec stanoveného výživného ničeho neplatí, ani ho ničím neobdarovává, např. k narozeninám, Vánocům atd. Opatrovnické soudy přitom neopomněly zohlednit fakt, že stěžovateli narozením syna přibyla další vyživovací povinnost.
14. Ústavní soud ve své judikatuře přistupuje k zásahům do rozhodování opatrovnických soudů o výživném pouze ve výjimečných případech, zejména pokud z odůvodnění rozhodnutí soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; v těchto případech odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování, a v konečném důsledku takové rozhodnutí způsobuje porušení základního práva účastníků řízení na spravedlivý proces. V nyní projednávané věci však Ústavní soud takový deficit neshledal, a proto není žádný důvod do rozhodování opatrovnických soudů zasahovat.
15. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu