ECLI:CZ:US:2023:2.US.1699.22.1
sp. zn. II. ÚS 1699/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Nepolského, zastoupeného JUDr. Eliškou Vláčilovou, advokátkou se sídlem Vítězné náměstí 577/2, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022, č. j. 20 Cdo 817/2022-460, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 26 Co 250/2021-437, a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 23. června 2021, č. j. 7 Exe 1545/2010-420, spojené s návrhem na zrušení čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy pro porušení práva stěžovatele vlastnit majetek a práva na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatel stížnost spojil s návrhem na zrušení čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
2. Předmětem nyní projednávané věci je otázka vykonatelnosti exekučního titulu nadnesená v rámci řízení o zastavení a odkladu exekuce, které stěžovatel (dále též "povinný") již poněkolikáté svým návrhem vyvolal. Pro úplnost proto Ústavní soud shrnuje průběh řízení, který předcházel vydání napadených rozhodnutí.
3. Samotná exekuce byla nařízena usnesením okresního soudu ze dne 4.11.2010 č. j. 7 Exe 1545/2010-36, a to k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 156.599,69 EUR. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Petr Polanský. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.5.2014, č.j. 26 Co 533/2013-184, bylo rozhodnutí o nařízení exekuce potvrzeno. Odvolací soud zde se závazným právním názorem uzavřel, že námitky povinného, dle kterých rozhodčí nález neměl být vykonatelným, nebyly shledány za důvodné.
4. Dne 6.5.2020 a dne 7.5.2020 podal stěžovatel návrh na zastavení a odklad exekuce, i zde vznesl otázku vykonatelnosti exekučního titulu. Odkazoval na probíhající insolvenční řízení vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 9049/2015 ve věci dlužnice paní Ryplové. Uváděl, že v tomto řízení bylo vymoženo 2 805 375 Kč a měl za to, že nárok byl uspokojen. Současně namítal, že rozhodčí nález nebyl opatřen apostilní doložkou a exekučním titulem nemůže být cizí rozhodnutí, pokud by u něho nebylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie pro nesporné pohledávky. Následně namítal neexistenci rozhodčí doložky, a tím nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 25.5.2020, č. j. 7 Exe 1545/2010- 391, byl výrokem I. zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 7.5.2020, a to v části tvrzeného zaplacení dlužné pohledávky. Ve výroku II. bylo zastaveno řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 7.5.2020 a ze dne 6.5.2020 v části tvrzené nevykonatelnosti exekučního titulu. Výrokem III. byl zamítnut návrh povinného na odklad exekuce ze dne 7.5.2020.
5. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.8.2020, č. j. 26 Co 159/2020-45, bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání povinného proti výroku I. usnesení okresního soudu ze dne 25.5.2020, č.j. 7 Exe 1545/2010-391 (výrok I.). Usnesení okresního soudu ve výroku II. bylo změněno tak, že řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce se nezastavuje (výrok II.). Ve výroku III. bylo usnesení okresního soudu zrušeno, věc byla vrácena k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolací soud měl za to, že s exekučním soudem lze souhlasit v tom, že překážka věci pravomocně rozhodnuté brání tomu, aby věc, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána a rozhodnuta. Pokud soud dospěje k závěru o překážce, musí vždy řízení zastavit. Povinný ovšem v návrhu na zastavení exekuce zejména namítal, že exekuční titul, kterým byl cizí rozhodčí nález, nebyl opatřen apostilní doložkou. Obecné soudy se sice se v minulosti v rámci předchozího rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce věnovaly již námitce povinného, že neexistuje nedostatek podmínky pro nařízení exekuce se zřetelem k tomu, že je mj. dán nedostatek pravomoci rozhodčího soudu vydat rozhodčí nález. Z odůvodnění soudů však nevyplývalo, že by přezkoumaly námitku absence apostilní doložky jako formálního předpokladu pro vedení exekuce. Odvolací soud tak usnesení okresního soudu ve výroku I. změnil v tom směru, že ve vztahu k námitce nedostatku apostilní doložky není dána překážka věci rozsouzené, v ostatních případech se však již o věc rozhodnutou jedná.
6. Okresní soud v Semilech následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 6. 2021, č. j. 7 EXE 1545/2010-420, zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce ze dne 7. 5. 2020, ze dne 6. 5. 2020, v části tvrzené nevykonatelnosti exekučního titulu, nařízené usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 11. 2010, č. j. 7 Exe 1545/2010-36 (výrok I), a dále zamítl návrh stěžovatele na odklad exekuce ze dne 7. 5. 2020, nařízené usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 11. 2010, č. j. 7 Exe 1545/2010-36 (výrok II). Tentokrát okresní soud řešil rovněž otázku absence apostilní doložky na cizím exekučním titulu. Řízení bylo zahájeno v roce 2010 za účinnosti tehdy platného exekučního řádu, ve kterém absentovalo ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. S ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále též "novela č. 396/2012 Sb."), se pro řízení zahájená do účinnosti tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. Okresní soud proto dospěl k závěru, že exekuce byla zahájena v souladu s těmito předpisy, když samotnými podmínkami pro nařízení exekuce se již podrobně zabýval rovněž Krajský soud v Hradci Králové v již citovaném usnesení ze dne 25. 5. 2014. Ve shodě s tímto rozhodnutím okresní soud uzavřel, že náležitost apostilní doložky na vykonávaném exekučním titulu nebyla zákonnou náležitostí exekučního titulu, a proto návrh na zastavení exekuce zamítl včetně návrhu na její odklad.
7. Krajský soud v Hradci Králové pak napadeným usnesením ze dne 2. 11. 2021, č. j. 26 Co 250/2021-437, usnesení okresního soudu potvrdil. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekuce byla nařízena k vymožení pohledávky oprávněného na nákladech rozhodčího řízení ve výši 156 599,69 EUR podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného dne 5. 2. 2010 podle Rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL, přičemž není dán důvod pro zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilosti exekučního titulu. Soudy již v předcházejícím řízení o nařízení exekuce dovodily, že byly dány podmínky pro nařízení exekuce, neboť byly splněny podmínky pro neformální uznání předkládaného rozhodčího nálezu. Exekuční řízení v projednávané věci bylo zahájeno dne 26. 10. 2010 a exekuce na majetek povinného byla nařízena usnesením exekučního soudu ze dne 4. 11. 2010, které nabylo právní moci dne 2. 7. 2014. Exekuční řízení bylo zahájeno před účinností novely exekučního řádu č. 396/2012 Sb., která v exekučním řízení zakotvila nutnost předcházejícího prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí. Exekuční řád ve znění do 31. 12. 2012 tak dovoloval tzv. neformální uznání, proto bylo v projednávané věci možné nařídit exekuci rozhodčího nálezu bez předcházejícího prohlášení vykonatelnosti a apostily. Z čl. IV novely č. 396/2012 Sb., upravujícího přechodná ustanovení ve vztahu k exekučnímu řádu, přitom vyplývá, že řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů s výjimkou konkrétních ustanovení, mezi nimiž však ustanovení §37 exekučního řádu uvedeno není. Dle čl. III a násl. Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (dále jen "Newyorská úmluva") se procedura povolení výkonu rozhodnutí (exekuce) musí uskutečnit podle tuzemských předpisů. V době zahájení exekučního řízení nebyly žádné podmínky pro exekuci cizích rozhodčích nálezů vyžadovány a bylo možné tzv. neformální uznání rozhodčího nálezu, jež mělo povahu předběžné otázky v části řízení o nařízení exekuce. Proto v rozhodném období nebyla apostila ani předcházející prohlášení vykonatelnosti vyžadováno, a není proto dán zákonný důvod pro zastavení exekuce.
8. Ani Nejvyšší soud následnému dovolání stěžovatele nevyhověl a odmítl je v záhlaví specifikovaným usnesením. Nejvyšší soud při projednání věci vycházel ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o.s.ř."). Nevyhověl námitce, že exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu nebyl před nařízením exekuce výslovně uznán, a proto mohl sloužit pouze jako titul pro soudní výkon rozhodnutí, nikoliv však jako podklad pro nařízení exekuce. Výklad provedený stěžovatelem totiž neodpovídá zákonné úpravě, kterou Nejvyšší soud rekapituloval a označil výklad nižších soudů za správný. Ostatní námitky označil Nejvyšší soud za nezpůsobilé založit přípustnost dovolání, neboť o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, odkázal i na své předcházejícím rozhodnutí ve věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, č. j. 20 Cdo 2158/2017-328).
II. Argumentace v ústavní stížnosti
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti a jejím doplnění rekapituloval obsah napadených rozhodnutí a poukázal na nedostatky exekučního titulu, který je podle něj nevykonatelný s ohledem na to, že nedošlo k jeho uznání. Jeho námitky lze stručně shrnout tak, že k exekučnímu návrhu nebyl přiložen řádně potvrzený rozhodčí nález, neboť tento neobsahoval razítko vydávající instituce, dále nebyla vůbec přiložena rozhodčí smlouva. Proto exekuční návrh trpěl vadami a exekuce neměla být nařízena. Skutečnosti pro posouzení, z čeho soud při nařízení exekuce vycházel, nejsou stěžovateli známy, neboť nejsou v rozhodnutí obsaženy, což neodpovídá ustálené judikatuře týkající se požadavků na soudní rozhodnutí. Stěžovatel namítá nedostatek odůvodnění nařízení exekuce. Pokud by nebyla exekuce protiústavně nařízena, nemuselo by být vedeno celé řízení o odklad a zastavení exekuce. Stěžovatel ve shodě se svým dovoláním odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7.2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016 , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016. Exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu nebyl před nařízením exekuce výslovně uznán, a proto mohl sloužit pouze jako titul pro soudní výkon rozhodnutí, nikoliv však jako podklad pro nařízení exekuce. Stěžovatel rovněž namítá nedostatek rozhodčí smlouvy, neb mezi účastníky původního řízení nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, zakládající pravomoc Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo UNCITRAL ve věci jednat a rozhodnout. Stěžovatel nezpůsobilost exekučního titulu ani nebyl povinen namítat a prokazovat. Nadto k návrhu na nařízení exekuce nebyla připojena listina s apostilou, pouze běžná kopie rozhodčího nálezu. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že na toto řízení je nutné použít právní úpravu účinnou v době zahájení exekuce, tím spíše, když následná právní úprava poskytuje vyšší ochranu jeho právům jako slabší strany řízení. Stěžovatel má za to, že je nutno použít právní úpravu následnou, tj. dle zákona č. 396/2012 Sb.
10. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, s argumentací, kterou lze stručně shrnou tak, že toto přechodné ustanovení nedůvodně zakládá nerovnosti v řízeních zahájených před 1.1.2013 a po 1.1.2013 (tedy po novele). Novela přitom měla směřovat na zajištění minimálních procesních práv povinného. K porušení práv na rovné zacházení pak odkázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 24/19 ze dne 24. 11. 2020 (N 214/103 SbNU 203; 7/2021 Sb.). Stěžovatel v konečném důsledku neměl příležitost se k důvodům uznání vykonatelnosti vyjádřit, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
III. Posouzení Ústavním soudem
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
14. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat otázky podústavního práva v oblasti občanského soudního řízení, ani sjednocování výkladu podústavního práva a tento úkol náleží primárně Nejvyššímu soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Projednávaný případ přitom stojí na výkladu podústavního práva a posouzení intertemporálních ustanovení exekučního řádu.
15. Podle §37 odst. 2 exekučního řádu, ve znění do 31. 12. 2012, mohl oprávněný podat návrh na nařízení exekuce podle citovaného zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona. Podle novelizovaného znění §37 odst. 2 exekučního řádu, ve znění od 1. 1. 2013, však již může oprávněný podat exekuční návrh podle tohoto zákona, (i) nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, a (ii) nejde-li o věc podle §251 odst. 2 písm. a) a §251 odst. 2 písm. c) až f) o.s.ř.; exekuční návrh lze však podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání. Podle ustanovení čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §33e, 44b, 46, §49 odst. 1 písm. h), §55c odst. 3, §66 odst. 4 a §69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (pozn. - zvýraznění doplněno Ústavním soudem). Obecné soudy (včetně soudu Nejvyššího) tak s ohledem na výše uvedené předchodné ustanovení vycházely z dosavadní úpravy. Podle §38 věty první zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, rozhodčí nálezy vydané v cizím státě budou v tuzemsku uznány a vykonány jako tuzemské rozhodčí nálezy, je-li zaručena vzájemnost.
16. Na provedeném výkladu obecnými soudy Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavně-právní intenzity, které by zdůvodnilo zásah Ústavního soudu do horizontálního vztahu (oprávněný-povinný). S ohledem na změnu v přístupu k uznávání cizích rozhodčích nálezů (na tomto místě doložek), lze odkázat rovněž na legitimní očekávání oprávněného, který dle platných a účinných předpisů dosáhl zákonným způsobem nařízení výkonu. Bylo úlohou zákonodárce, aby prostřednictvím přechodných ustanovení jednoznačně stanovil okamžik účinnosti změn na zahájená či probíhající řízení, což se stalo [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2096/14 ze dne 2. 4. 2015 (N 69/77 SbNU 67)]. V tuto chvíli, po více než deseti letech, kdy řízení běží, Ústavnímu soudu nepřísluší exekuční titul zpochybňovat. Toho se stěžovatel mohl domoci (a domáhal) před obecnými soudy v předchozích řízeních, avšak neúspěšně. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [viz usnesení ze dne 27. 10. 1994, sp. zn. III. ÚS 44/94.
17. Nejvyšší soud stěžovateli osvětlil, že v ústavní stížnosti (a již v dovolání) namítaná judikatura vycházela z právní úpravy, která s ohledem na intertemporální ustanovení na případ stěžovatele nedopadá. Dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013, konkrétně dle §37 odst. 2 exekučního řádu, rozhodčí nález vydaný podle čl. III Newyorské úmluvy, je způsobilým exekučním titulem jen tehdy, bylo-li vydáno rozhodnutí "o uznání" (viz stěžovatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016). Zda exekuční titul musí být za účelem nařízení exekuce výslovně uznán, se přitom posuzuje k okamžiku zahájení exekučního řízení, tedy v době doručení návrhu na nařízení exekuce (exekučního návrhu) soudu či soudnímu exekutorovi, nikoliv k době vzniku exekučního titulu. Do doby, než se do exekučního řádu zakotvila povinnost předcházejícího rozhodnutí "o uznání" těchto typů cizích exekučních titulů (rozhodčích nálezů vydaných podle Newyorské úmluvy), toto "uznávací" rozhodnutí navíc zákon nevyžadoval.
18. Ve zbytku se tak Ústavní soud ztotožnil s odůvodněním obecných soudů, že se jedná o námitky směřující do věci rozhodnuté (kterými se obecné soudy v první linii řízení, směřující do exekučního titulu, dostatečně zabývaly, včetně soudu Nejvyššího, a to v takřka totožném složení senátu, k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, č. j. 20 Cdo 2158/2017-328). Totožnou otázkou se posléze rovněž zabýval i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 3261/17 ze dne 7. 11. 2017, kde dospěl k závěru, že překážka věci rozhodnuté představuje základní tzv. negativní podmínku řízení bránící vydání meritorního rozhodnutí. Stěžovatel již tehdy namítal, že okresní soud nepřihlédl k předloženým nepodepsaným dokumentům označeným jako "Terms of Appointment" a "Procedural Rules". Ústavní soud však dospěl závěru, že otázka, zda exekuční titul je vykonatelným, resp. zda byl vydán v rámci pravomoci rozhodčího soudu, již byla pravomocně vyřešena. Stěžovatel tak měl uplatnit prostředky obrany proti původnímu rozhodnutí a uvedenou argumentaci neodkládat na opakované návrhy na zastavení exekuce. Tento závěr se tak přiměřeně uplatní i na stávající procesní situaci stěžovatele.
19. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti řádnému odůvodnění rozhodnutí soudů, Ústavní soud považuje podle své ustálené judikatury požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí za jeden ze základních atributů spravedlivého procesu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)], tento požadavek má sloužit jako záruka transparentnosti a kontrolovatelnosti rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Za řádné odůvodnění rozhodnutí, považuje takové, ze kterého vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)]. V posuzované věci však Ústavní soud porušení této povinnosti neshledal.
20. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
21. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem na zrušení čl. IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podlé níž, dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený osud stížnosti samé (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 16/15 ze dne 31. 8. 2015, či usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, usn. č. 22). Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť Ústavní soud by mohl odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů, nikoliv však vykonatelnost exekučního titulu, které se stěžovatel fakticky domáhal. Odložení účinku rozhodnutí, které se týká nevyhovění stěžovatelovu požadavku na zastavení exekuce (nebo její odklad), z povahy věci nevede k sistaci účinku nařízené exekuce, která stále běží.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu