ECLI:CZ:US:2023:2.US.1777.23.1
sp. zn. II. ÚS 1777/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bohumila Brychty, soudního exekutora, sídlem Nádražní 486, Týniště nad Orlicí, zastoupeného Mgr. Matějem Košťálem, LL.M., advokátem, sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. dubna 2023 č. j. 65 EXE 54/2019-301, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, a Marca Safariho a Petry Safari, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel jako soudní exekutor při výkonu své činnosti vydal dne 2. 3. 2023 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 194 EX 7/19-165, jímž rozhodl, že vedlejší účastnici (tj. povinné v exekuční věci) uložil povinnost uhradit náklady exekuce v celkové výši 428 945 Kč (výrok I), uložil jí povinnost nahradit náklady vedlejšího účastníka (tj. oprávněného v exekuční věci) v celkové výši 81 009,50 Kč (výrok II) a rozhodl, že výše zaplacené zálohy na náklady exekuce od oprávněného činí 0 Kč (výrok III).
3. O námitkách vedlejší účastnice rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku I změnil tak, že odměna soudního exekutora činí celkem 109 731,90 Kč a ve výroku II změnil tak, že náhrada nákladů oprávněného za právní zastoupení činí celkem 33 759 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o námitkách (výroky II a III). Obvodní soud tedy ponížil odměnu soudního exekutora na 25 %, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3507/13, když shledal, že s ohledem na plnění ze strany povinné a rozsah činnosti soudního exekutora, kdy tento s ohledem na plnění povinné nemusel vyvíjet nijak složitou ani namáhavou činnost, nicméně činnost v průběhu exekuce vyvíjel, bylo nutno přistoupit ke snížení odměny soudního exekutora. Naopak nepřisvědčil povinné v tom, že jsou zde takové důvody, které by odůvodňovaly snížení odměny soudního exekutora na nulu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že napadené rozhodnutí je, při absenci prezentace konkrétních úvah soudu ve prospěch a neprospěch přezkoumávaného příkazu k úhradě a vypořádání se se stěžovatelem uvedenými relevantními skutečnostmi pro posouzení jeho nároku, neúplné a nepředvídatelné a vykazuje znaky libovůle a svévole. Nerespektuje povinnost soudu vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Nepřiměřenost snížení odměny stěžovatel shledává v tom, že s ohledem na výši oprávněnému přiznaného výživného, procesní aktivitu povinné a dále uvedená specifika případu ve věci vykonal, aby byl uspokojen nárok oprávněného, značně nadstandardní počet z velké části i zcela netypických úkonů. Toto exekuční řízení se tedy jak svým rozsahem, tak škálou řešených právních problémů značně vymyká a je exekučním řízením atypicky složitým. Je tak nepochybné, že se nejednalo o věc jednoduchou, ale naopak značně náročnou. Tím, že ani náznakem obvodní soud nepodrobil napadené rozhodnutí testu přiměřenosti, došlo k situaci, že je stěžovatel jako soudní exekutor diskriminován oproti zástupci oprávněného, jemuž byly přiznány náklady řízení za jednotlivé úkony v plné výši.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech exekuce, takový spor zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, resp. nákladů exekuce, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, když úkolem Ústavního soudu je posoudit dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení při výpočtu nákladů a odměny soudního exekutora, nikoli však účetním a revizním způsobem, ale z hlediska ústavněprávního.
9. Ve vztahu k rozhodnutím o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se požadavkem na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí Ústavní soud zabýval např. v nálezech ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03 (N 162/35 SbNU 215), ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05 (N 170/38 SbNU 361) či ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07 (N 52/48 SbNU 599). Nemá-li soudní rozhodnutí nést znaky libovůle, je soud vždy povinen vypořádat se nejen se všemi výhradami, které byly v námitkách proti příkazu soudního exekutora (ze strany povinného v exekučním řízení) uplatněny, ale též je povinen zohlednit vyjádření (výhrady proti námitkám) uplatněná ze strany ostatních subjektů, jejichž práv se dané rozhodnutí týká, tj. oprávněného a soudního exekutora.
10. Z hlediska ústavněprávního je rovněž významné, že proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek. Jedná-li se totiž o řízení jednoinstanční, od obecného soudu je nutno vyžadovat zvláštní pečlivost, neboť na případná pochybení či nesrovnalosti již žádný z účastníků řízení následně nemůže v řádném procesu reagovat [viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 944/07 (N 86/53 SbNU 95)]. Stěžovatel měl jakožto soudní exekutor postavení účastníka soudního řízení, v tomto typu řízení je tedy postaven na roveň oprávněnému a povinnému. Soud tak musí ve svém rozhodnutí věnovat pozornost nejen námitkám povinného a vyjádření oprávněného, ale též se má dostatečně vypořádat s důvody, které soudní exekutor považuje za rozhodné při stanovení výše nákladů exekuce.
11. Recentně Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2029/22 shledal, že existují tři judikaturou vymezené modelové příklady týkající se stanovení výše odměny soudního exekutora. Podle jednoho z nich jde o situaci, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, o níž se dozvěděl, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". Ústavní soud zde vychází z toho, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou.
12. To je přesně případ posuzované věci, jelikož, jak se podává z nesporných skutečností shrnutých v napadeném usnesení, tak stěžovatel vydal výzvu k plnění dne 11. 2. 2019 č. j. 194 EX 7/19-21, která byla doručena povinné (její zástupkyni) dne 19. 2. 2019, včetně vyrozumění o zahájení exekuce a dalších listin. Povinná již před tímto úkonem dobrovolně uhradila dne 15. 1. 2019 částku 15 000 Kč a následně dne 21. 2. 2019 uhradila klíčovou částku ve výši 870 000 Kč a dále každý měsíc průběžně hradila 50 000 Kč k rukám soudního exekutora.
13. Na základě výše uvedeného a po posouzení napadeného usnesení z výše uvedených hledisek nutno shledat, že obvodní soud přezkoumatelně a ústavně konformně zohlednil "dobrovolnost" plnění ze strany povinné, kterou Ústavní soud obecně podpořil ve své dřívější rozhodovací činnost [viz nálezy ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849), ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3168/08 (N 58/56 SbNU 623), ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183) nebo ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2348/12]. Obecně je totiž nutno zdůraznit, že "dobrovolné" plnění povinného po zahájení exekučního řízení je nutno brát v potaz především z toho důvodu, aby nedocházelo k nepřiměřeným postihům těchto subjektů, a tudíž je nutno, aby odměna exekutora, kterou v zásadě hradí povinný, odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Na tom, jak se s touto otázkou vypořádal obvodní soud, nelze shledat nic neústavního, když i odkaz obvodního soudu na nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3507/13 (N 54/73 SbNU 79) je zcela přiléhavý, když z odůvodnění napadeného usnesení jako celku je zřejmé, že snížený rozsah odměny soudního exekutora zohledňuje rozsah činnosti, kterou soudní exekutor před splněním v exekuci vykonal, pročež posouzení obvodním soudem nelze shledat ani svévolným či diskriminačním.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu