ECLI:CZ:US:2023:2.US.1813.23.1
sp. zn. II. ÚS 1813/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. J., 2) V. Č., 3) M. Č. a 4) E. Č., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. 25 Cdo 228/2023-421, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2022 č. j. 36 Co 212/2022-398 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. března 2022 č. j. 28 C 213/2016-351, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a 1) NH Hospital a.s., se sídlem Okruhová 1135/44, Praha 5 a 2) Kooperativa pojišťovna, a.s., se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, přičemž mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali po 1) vedlejší účastnici zaplacení peněžité náhrady podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), v celkové výši 6 000 000 Kč. Obvodní soud dále stěžovatelům uložil zaplatit náhradu nákladů řízení ostatním účastníkům řízení a státu. Podle stěžovatelů měla 1) vedlejší účastnice (jakožto provozovatel zdravotnického zařízení) způsobit úmrtí jim blízké osoby, která byla hospitalizována z důvodu zánětu žlučníku. Pochybení mělo spočívat v podávání léku v rozporu s doporučeními na jeho dávkování. Ačkoliv obvodní soud shledal pochybení na straně 1) vedlejší účastnice (podávání léku nebylo postupem de lege artis), na základě ústavního znaleckého posudku a výpovědí svědků neshledal příčinnou souvislost mezi špatným podáním léku a úmrtím pacienta, k němuž by z důvodu souhrnu vážných onemocnění s vysokou pravděpodobností došlo i bez podání tohoto léku.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé i 1) vedlejší účastnice odvolání, z jejichž podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a stěžovatelům navíc uložil zaplatit 1) vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč. V odůvodnění městský soud uvedl, že obvodní soud provedl dokazování v řádném rozsahu a řádně dospěl ke skutkovým závěrům o příčinné souvislosti. K odvolacím námitkám městský soud uvedl, že §6 odst. 2 občanského zákoníku není relevantní v situaci, kdy nebyla prokázána příčinná souvislost jakožto podmínka odpovědnosti za újmu. Pokud podání léku mělo negativní vliv, byl podle znaleckého posudku marginální.
4. Stěžovatelé podali proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Ve svém rozhodnutí konstatoval, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou a není tedy způsobilou námitkou v dovolacím řízení. Námitky týkající se aplikace §6 odst. 2 občanského zákoníku vychází z odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto konstatoval, že tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé brojí proti kategorickému závěru soudů (vycházejícího z ústavního znaleckého posudku), že chybné podávání léku nebylo příčinou pro zhoršování stavu pacienta, které vyústilo v těžkou sepsi, multiorgánové selhání a úmrtí pacienta. Mají za to, že toto úmrtí bylo nesprávným podáním léku způsobeno, což dovozují z některých provedených důkazů. Dále stěžovatelé namítají, že rozhodnutími soudů byla porušena jedna ze zásad soukromého práva obsažená v §6 odst. 2 občanského zákoníku, podle níž nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání či protiprávního stavu, který vyvolal. Tvrdí, že tato zásada by se měla uplatnit při posuzování příčinné souvislosti. Vliv daného léku na organismus je nepochybný a soudy tedy měly z těchto jeho vlastností vycházet. Soudy podle stěžovatelů při stanovení příčinné souvislosti postupovaly v rozporu se závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08, sp. zn. III. ÚS 3067/13 a sp. zn. IV. ÚS 3416/20. Nejvyšší soud pak nesprávně vyhodnotil obsah dovolacích námitek, neboť stěžovatelé se domáhali přezkumu právních (a nikoliv skutkových) názorů městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ačkoliv se stěžovatelé snaží předkládat své námitky jako odlišný právní názor, jde ve skutečnosti o pokračování skutkové polemiky, opírající se o odlišné hodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy. Ústavnímu soudu nepřísluší zaujímat vlastní skutkové závěry, nedopustí-li se obecné soudy kvalifikovaného pochybení při jejich hodnocení. K tomu v dané věci nedošlo. Skutkové námitky stěžovatelů se opírají zčásti o dezinterpretaci provedených důkazů a zčásti o prezentaci jejich dílčích částí (např. u znaleckého posudku), bez zohlednění jejich klíčových částí a kontextu ostatních důkazů. Z toho důvodu jsou veškeré stěžovateli prezentované právní názory na danou věc neaplikovatelné, neboť vychází ze skutkových závěrů, k nimž soudy nedospěly (a dokonce ani dospět nemohly).
9. Především v dané věci není přítomna žádná důkazní nejistota. Dílčí části obsahu provedených důkazů, z nichž stěžovatelé bez zohlednění kontextu zbytku důkazů tuto nejistotu dovozují, na tom nemohou nic změnit. Soudy dospěly k jednoznačnému a důkazně podloženému skutkovému zjištění, že podání nesprávného léku mělo v nejhorším případě marginální vliv na zdravotní stav pacienta, který by "s vysokou pravděpodobností" zemřel i bez jeho podání (tyto závěry jsou především podloženy ústavním znaleckým posudkem). V takové situaci by bylo nepřijatelné, aby soudy dospěly k odlišným skutkovým závěrům a bez dostatečné důkazní opory shledaly příčinnou souvislost mezi úmrtím, které jako specifická újma bylo předmětem podané žaloby, a podáním léku. Požadavek stěžovatelů, aby soudy nejen nepřijatelně vycházely z předpokladu existence příčinné souvislosti, nýbrž na něm dokonce setrvaly navzdory obsahu provedených důkazů, nemá oporu ani v právních předpisech, ani ustálené judikatuře.
10. Soudy se v dané věci nezpronevěřily závěrům výše uvedené judikatury Ústavního soudu, neboť nekladly na stěžovatele žádné nepřiměřené důkazní nároky. Neprosazovaly názor, podle nějž by o příčinné souvislosti musela existovat jistota, což by bylo možné považovat za nereálný požadavek. Zároveň v souladu s právem odmítly názor stěžovatelů, kteří se fakticky dovolávají jakéhosi zvláštního druhu objektivní odpovědnosti, nezávislé na skutkových zjištěních a závěrech. Míra prokázání neexistence příčinné souvislosti na úrovni "vysoké pravděpodobnosti", nadto nejen nějak statisticky odhadnuté, nýbrž dovozené z konkrétních prokázaných údajů o podávání daného léku, je i podle Ústavního soudu dostatečná k tomu, aby bylo možné konstatovat absenci odpovědnosti 1) vedlejší účastnice za úmrtí pacienta.
11. Zároveň se musí Ústavní soud ztotožnit se závěrem o neporušení §6 odst. 2 občanského zákoníku. Aniž by Ústavní soud považoval za nutné zabývat se otázkou, zda dané ustanovení dopadá na zjišťování existence příčinné souvislosti, je třeba zdůraznit, že neexistuje-li žádná relevantní důkazní nejistota, nemůže z ní 1) vedlejší účastnice těžit. Soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, která se v medicínských sporech aplikuje jen velmi omezeně, neboť povinností poskytovatele zdravotních služeb je poskytnout dostatečné informace o své činnosti. To však bylo v dané věci splněno a stěžovatelé ani nikterak kvalifikovaně netvrdí opak.
12. Konečně nelze přisvědčit ani námitce, že by Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil povahu dovolacích námitek. Jak je patrné i z ústavní stížnosti, jsou námitky stěžovatelů založené na jejich vlastním (a důkazně nepodloženém) hodnocení skutkového stavu (viz výše). Jejich odmítnutí tak odpovídalo ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
13. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu