ECLI:CZ:US:2023:2.US.1835.23.1
sp. zn. II. ÚS 1835/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. Š., zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem, sídlem Hlinky 135/68, Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 11. 2021 č. j. 1 T 75/2021-280, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2022 č. j. 4 To 112/2022-324 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023 č. j. 5 Tdo 147/2023-367, za účasti Okresního soudu v Jindřichově Hradci, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily rozličné aspekty jejího práva na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelka byla rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou přečinem porušení autorského práva, za což byla odsouzena k trestu obecně prospěšných prací v délce 160 hodin. Uvedeného se měla dopustit tím, že v letech 2018 až 2021 na internetové úložiště stáhla 606 audiovizuálních děl (filmů), která pak zpřístupnila k využití veřejnosti. Nalézací soud o vině stěžovatelky nepochyboval, mj. vycházel také z jejího výslechu v přípravném řízení. Odvolání a dovolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud nevyhověly.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Zaprvé namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání v sobě obsahovalo mnohem vyšší počet filmů, než s jakým operoval policejní orgán na počátku přípravného řízení. Zároveň toto usnesení obdržela bezprostředně po své výpovědi, kterou tím pádem považuje za nezákonně vynucenou. Zadruhé jednání stěžovatelky postrádá subjektivní stránku trestného činu, neboť obecné soudy neprokázaly stěžovatelce úmysl. Zatřetí stěžovatelka poukazuje na pochybení při dokazování, závěry především nalézacího soudu považuje za nelogické a neodpovídající skutkovým zjištěním. Konečně stěžovatelka kritizuje, že se Nejvyšší soud vymezil proti jí uplatněným dovolacím důvodům a označila takové posuzování dovolání za příliš restriktivní.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatelka se pokouší rozporovat především skutkové závěry obecných soudů (primárně soudu nalézacího). Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996 sp. zn. III. ÚS 84/94, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatelka sice cituje rozsáhlé pasáže z vybraných rozhodnutí Ústavního soudu, které shora vymezený rámec vymezily a uplatnily, absolutně ale nevysvětluje, v čem by se takový extrémní nesoulad měl dotýkat zrovna jejího případu. Opakované obecné poukazování na "chybějící důkazy", "evidentní snahu o odsouzení stěžovatelky" "nezajištění řádného objasnění věci" bez jakýchkoliv konkrétních zhmotnění těchto údajných pochybení nepostačuje. Ústavní soud nerozumí ani tomu, jak mohl nalézací soud "účelově přebírat skutečnosti ... byť vyplývají ze spisového materiálu". Opravdu si není možné vykládat zásadu in dubio pro reo tak, že jsou obecné soudy povinny vyvracet jakékoliv alternativní možnosti vysvětlení skutkového děje, byť by byly sebeabsurdnější (zde konkrétně tvrzení, že filmy mohla nahrát neznámá osoba používající po stěžovatelce počítač v univerzitní knihovně - jde mimochodem snad o jediný konkrétní argument týkající se tvrzeného chybného dokazování, který stěžovatelka uplatnila).
9. Ústavní soud nepřisvědčil ani zbývajícím námitkám stěžovatelky. Rozdílný (širší) rozsah skutku mezi zahájením úkonů trestního řízení a usnesením o zahájení trestního řízení běžně odráží vývoj při prověřování. Stěžovatelka sama souhlasila s tím, aby byla vyslechnuta bezprostředně po sdělení usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž opět nesděluje konkrétní důvod, v čem by měl být její výslech získán nezákonným donucením. Ve vztahu k dovolacím důvodům Nejvyšší soud toliko konstatoval, že stěžovatelka opomenula novelu zákona účinnou od 1. 1. 2022, díky čemuž použila chybné označení požadovaného ustanovení trestního řádu. Toto upozornění Nejvyššího soudu vskutku nelze považovat za restriktivní přístup k podávání mimořádného opravného prostředku, navíc když nebylo příčinou odmítnutí dovolání. Obdobně i další dovolací důvody uplatněné stěžovatelkou se míjely s jejich zákonným účelem, dovolací soud je přesto věcně (byť stručně) vypořádal.
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovatelce nárok na rozhodnutí odpovídající jejímu přesvědčení, ale zajišťuje jí toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu