ECLI:CZ:US:2023:2.US.19.23.1
sp. zn. II. ÚS 19/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, směřující proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 7. 2021, č. j. 32 T 36/2020-921, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 3. 2022, č. j. 31 To 345/2021-1039 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, č. j. 6 Tdo 591/2022-1141; za účasti Okresního soudu v České Lípě, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily zejména zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným přečinem pomluvy, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 3 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Uvedeného se měl dopustit tím, že v letech 2017 až 2018 opakovaně ředitelku sekce finančního úřadu (která vůči němu a další osobě vymáhala daň z nemovitosti a postupovala v rámci insolvenčního řízení) neoprávněně obviňoval ze spáchání řady trestných činů, a to mj. formou různých podání k soudům a orgánům státní správy, čímž ohrožoval vážnost ředitelky a její postavení v zaměstnání. Po odvolání stěžovatele odvolací soud prvostupňový rozsudek (částečně) zrušil, stěžovatele však uznal vinným ze stejného přečinu a uložil mu totožný trest. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud pro nedůvodnost odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Extrémně rozsáhlá ústavní stížnost trpí nepřehledností, její značná část se vymezuje proti soudním či správním řízením s přezkoumávanou věcí nijak nesouvisejícím. Hlavní námitka stěžovatele spočívá v tom, že dané jednání nemělo být řešeno trestněprávní cestou, neboť pouze poukazoval na nezákonné kroky ředitelky vůči němu, podání neobsahovala žádné nepravdivé informace. Dodává dále, že ačkoliv stejným způsobem, jako proti ředitelce, postupoval i proti dalšímu zaměstnanci finančního úřadu, v tomto případě byl nalézacím soudem stejným rozsudkem obžaloby zproštěn právě z důvodu toho, že předmětný skutek nebyl trestným činem (měl být řešen občanskoprávně). Je absurdní, aby stejné jednání trestným činem zároveň bylo i nebylo. Dále stěžovatel rozporuje četné aspekty průběhu dokazování. Za zvláště závadné považuje, že ředitelka odmítla i po zbavení mlčenlivosti u soudů vypovídat, čímž mu znemožnila se účinně obžalobě bránit.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu je přípustná a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. K přezkumu rozsudku nalézacího soudu ovšem Ústavní soud příslušný není, neboť jej v odsuzující části zrušil již odvolací soud a není tudíž ani teoreticky možné danou část rozsudku zrušit podruhé. V této části proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud dále posoudil zbylý obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel se pokouší rozporovat skutkové závěry obecných soudů, respektive provedené důkazy hodnotí odlišně. Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky stanovené ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel však žádné přesvědčivé argumenty pro přítomnost zmíněného extrémního nesouladu nepředkládá. Jeho snahou v řízení totiž bylo především zpochybňování postupu finančního úřadu v (předchozích jeho se dotýkajících) daňových a insolvenčních řízeních. Tyto skutečnosti ale vůbec nebyly součástí přezkumu, neboť šlo o věci rozhodnuté a stěžovatel si jejich výsledku musel být vědom. Tatáž překážka se ostatně týkala rovněž namítaného odmítnutí ředitelky vypovídat - toto právo uplatnila pouze ve vztahu ke svému postupu v právě zmíněných již ukončených řízeních (nalézací soud s tímto přístupem souhlasil, neboť danou výpověď považoval za nepodstatnou). Naopak k okolnostem jednání stěžovatele vůči ní a k následkům tohoto jednání vypovídala standardně (srov. bod 22 odůvodnění Nejvyššího soudu).
9. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou excesivní aplikace nástrojů trestní represe. Jak vysvětlil detailně ve svém usnesení Nejvyšší soud, pomluva je při vykázání v trestním zákoníku uvedených formálních znaků trestným činem. Byť samozřejmě i materiální znaky hrají při posuzování trestnosti jistou roli, zásadu ultima ratio nelze vykládat tak široce a automaticky ji aplikovat způsobem, že by došlo v podstatě k negaci použití prostředků trestního práva, například v případech dotýkajících se majetkových vztahů nebo ochrany osobnosti. U jednání stěžovatele nejenže byly naplněny všechny formální znaky pomluvy, ale zároveň se nejednalo o čin ojedinělý - naopak šlo o soustavné jednání směřující vůči ředitelce po dlouhou dobu, což naznačuje překročení určité míry společenské škodlivosti. V tom také spočíval zásadní rozdíl oproti jednání stěžovatele vůči dalšímu zaměstnanci finančního úřadu, pro které byl obžaloby zproštěn. Ve vztahu k němu totiž stěžovatel inicioval pouze jedno poškozující podání, a právě proto nebylo nutné přistupovat k řešení formou trestní represe.
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti postupu či skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu