ECLI:CZ:US:2023:2.US.1919.23.1
sp. zn. II. ÚS 1919/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Svobodové, zastoupené JUDr. Markétou Bednářovou, advokátkou, sídlem Škárova 809/16, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2021 č. j. 73 C 253/2017-133, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2022 č. j. 19 Co 199/2021-149 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023 č. j. 26 Cdo 231/2023-252, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 4, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je neplatná výpověď ze dne 28. 7. 2017, podaná k poštovní přepravě dne 31. 7. 2017, kterou jí dal žalovaný (statutární město Brno) z nájmu blíže určeného bytu. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Z ústavní stížnosti se podává, že důvodem výpovědi stěžovatelky z nájmu bytu bylo prodlení s úhradou tří nájmů. O této skutečnosti i o tom, že by měla dlužit tři nájmy, se stěžovatelka dozvěděla až 16. 8. 2017, kdy našla písemnost týkající se výpovědi ve své domovní schránce. Stěžovatelka má za to, že byť v některých případech hradila nájem opožděně, dlužné nájemné nikdy nedosáhlo výše tří dlužných plateb. Důvod výpovědi tak nebyl dán.
Stěžovatelka se výpovědi bránila žalobou, nadepsanou jako žaloba na neplatnost výpovědi, kdy neplatnost byla tvrzena i v textu žaloby. Obecné soudy posoudily žalobu čistě z pohledu žaloby na neoprávněnost výpovědi a tuto zamítly jako opožděnou, aniž by zohlednily, že stěžovatelka podala žalobu na neplatnost/zdánlivost výpovědi. Obecné soudy posoudily žalobu jako opožděně podanou, byť k podání žaloby na neplatnost/zdánlivost výpovědi zákon žádnou lhůtu nestanoví. Obecné soudy tak měly žalobu meritorně přezkoumat. Stěžovatelka namítá, že soudem prvního stupně nebyla poučena o vadách svého podání, o nutnosti tvrdit naléhavý právní zájem, nebyla jí ani poskytnuta lhůta k odstranění těchto vad. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud její dovolání považoval za nepřípustné, a to přesto, že mu k řešení předložila celkem sedm otázek. Důvodem odmítnutí měla být podle dovolacího soudu skutečnost, že stěžovatelka měla předložit jednu otázku pro dvě alternativní kategorie přípustnosti. I v případě, že by stěžovatelka u dvou svých otázek pochybila, Nejvyššímu soudu nebránilo nic v tom, aby projednal otázky zbývající.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není ani rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Dle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata právní argumentace stěžovatelky v posouzení toho, zda se obecné soudy řádně vypořádaly s jí podanou žalobou, kterou se snažila dobrat ochrany před výpovědí z nájmu bytu. Zatímco obecné soudy její podání považovaly za žalobu podle §2290 o. z. (neoprávněnost výpovědi), stěžovatelka má za to, že se jednalo o žalobu na určení neplatnosti/zdánlivosti výpovědi, jejíž podání není ohraničeno žádnou lhůtou, jak je tomu u žaloby na neoprávněnost výpovědi.
K uvedenému lze konstatovat, že předloženou argumentací stěžovatelky se ve svém odůvodnění podrobně zabýval již Nejvyšší soud. Ten mimo jiné vysvětlil, že soudní praxe se v minulosti ustálila v závěru, že je-li posouzení platnosti právního úkonu (nyní právního jednání) otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. Jinými slovy řečeno, obstojí-li právní závěr, že žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi podle §2290 o. z., byla podána opožděně, pak se odvolací soud v takovém řízení nemohl zabývat nejen otázkou, zda byl uplatněný výpovědní důvod naplněn, ale ani otázkou neplatnosti či zdánlivosti. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně vysvětlil, proč má požadované určení neplatnosti právního jednání, založené na důvodech jeho zdánlivosti, ve vztahu k určení (ne)existence nájemního poměru k bytu povahu toliko otázky předběžné.
Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud nezabýval všemi předloženými otázkami, lze ji odkázat na napadené usnesení dovolacího soudu, který v souvislosti s uvedeným poukázal na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na těchto otázkách nestálo. Směřuje-li stěžovatelka své námitky proti tomu, jak nižší obecné soudy zhodnotily působení právního jednání vůči nepřítomné osobě, Nejvyšší soud svůj právní názor na věc logicky a srozumitelně vyložil, přičemž za panující skutkové a právní situace neshledal důvod se od ustálené dlouhodobé soudní praxe jakkoliv odchýlit.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy, zejména pak soud Nejvyšší se s podstatnou právní argumentací stěžovatelky vypořádal ústavně konformním způsobem a z hlediska ústavnosti napadených rozhodnutí tak není obecným soudům čeho vytknout.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu