ECLI:CZ:US:2023:2.US.1957.23.1
sp. zn. II. ÚS 1957/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Filipem Coufalem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 168, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2023 č. j. 6 To 129/2023-114, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnost a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 3. 2023, č. j. 7 Nt 31001/2023-105, rozhodl, že se povoluje obnova řízení o výkonu trestu z podmíněného odsouzení rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 1. 2015, č. j. 6 T 64/2014-174, které skončilo usnesením okresního soudu ze dne 11. 5. 2022 č. j. 6 T 64/2014-682, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 16. 12. 2022 č. j. 5 To 208/2022-881. Zároveň okresní soud zrušil usnesení okresního soudu ze dne 11. 5. 2022 č. j. 6 T 64/2014-682, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 16. 12. 2022 č. j. 5 To 208/2022-881. Stěžovatel byl v dané trestní věci odsouzen za spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Následně bylo usnesení okresního soudu ze dne 11. 5. 2022 č. j. 6 T 64/2014-682, ve spojení s usnesení krajského soudu ze dne 16. 12. 2022 č. j. 5 To 208/2022-881, rozhodnuto, že stěžovatel uvedený trest vykoná. Stěžovatel podal soudu návrh na povolení obnovy řízení, v němž uvedl, že usnesení, kterým bylo rozhodnuto o vykonání trestu, vycházelo z nesprávného předpokladu, že stěžovatel nevykonal trest obecně prospěšných prací, uložený mu v jiné trestní věci. Stěžovatel však trest vykonal před právní mocí tohoto usnesení, což ovšem rozhodujícím soudům nebylo známo. Nevykonání trestu obecně prospěšných prací považovaly oba soudy za důležité pro rozhodnutí o vykonání trestu odnětí svobody. Přestože zákon výslovně neupravuje možnost obnovy řízení, v němž bylo rozhodnuto o výkonu trestu, okresní osud dospěl k závěru, že s ohledem na výjimečné okolnosti případu lze danou procesní úpravu analogicky použít, aby bylo zachováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
3. Proti usnesení okresního soudu podal státní zástupce stížnost, z jejíhož podnětu krajský soud zrušil usnesení okresního soudu a sám nově rozhodl tak, že návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Povolit obnovu řízení lze jen u taxativně vyjmenovaných rozhodnutí, jak shledal i Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 302/2012. Proto krajský soud sám návrh na povolení obnovy řízení zamítl jako nepřípustný. Nad rámec toho uvedl, že skutečnost vykonání trestu obecně prospěšných prací není dostatečnou pro povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel se ve zkušební době dopustil dalšího úmyslného trestného činu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud postupoval v rozporu s literou zákona a obecnými trestněprávními zásadami, zamítl-li sám návrh na obnovu řízení v neveřejném zasedání bez zvážení složitosti celé věci. Stěžovateli tím byla odebrána možnost se k věci jakkoliv vyjádřit. Stěžovatel upozorňuje na zvláštní komunikaci ze strany státního zastupitelství, které v den, kdy byla podána stížnost proti rozhodnutí okresního soudu (avšak nikoliv datovou schránkou), telefonicky sdělilo obhájci stěžovatele, že stížnost podána nebyla. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Stěžovatel prokázal novou důležitou skutečnost, že trest obecně prospěšných prací vykonal ještě před dovršením stanovené lhůty. Došlo-li v takové situaci k vydání rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody (a to poukazem na nevykonání obecně prospěšných prací), jsou podle stěžovatele splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Nad rámec toho stěžovatel upozornil, že vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení je v souladu se zásadou ekonomie řízení, neboť jde o postup rychlejší, který navíc nezatěžuje Nejvyšší soud a Ministerstvo spravedlnosti.
5. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatel blíže neodůvodnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V první řadě je nutné odmítnout námitky týkající se povinnosti krajského soudu rozhodovat ve veřejném zasedání. Zákon výslovně umožňuje soudu, aby rozhodl v neveřejném zasedání, směřuje-li návrh na povolení obnovy řízení proti rozhodnutí nebo výroku, proti němuž není obnova přípustná (srov. §286 odst. 2 trestního řádu). Vzhledem k tomu, že v takové situaci jde o ryze právní posouzení podmínek daného řízení, nelze podle Ústavního soudu dovodit povinnost soudu konat veřejné zasedání ani z ústavního principu kontradiktornosti nalézacího trestního řízení. Ani princip ústnosti a bezprostřednosti soudního řízení na tomto závěru nic nemění, neboť obsah právních předpisů není předmětem dokazování (iura novit curia). Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem a ústavním pořádkem, zamítl-li podaný návrh na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání.
9. Jde-li o samotný závěr o nepřípustnosti obnovy řízení ve vztahu k rozhodnutí o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, neshledal ani v něm Ústavní soud žádné pochybení. Jak krajský soud správně uvedl, určitou judikatorní nejednotnost obecných soudů vyřešil Nejvyšší soud stanoviskem sp. zn. Tpjn 302/2012. Jeho závěry neodporují žádnému z ústavních pravidel. Existenci práva na obnovu řízení lze podle Ústavního soudu dovodit toliko v úzkém okruhu případů, a to jako subsidiárního prostředku k nápravě skutkových pochybení tam, kde jiný prostředek neměl obžalovaný na ochranu svých práv k dispozici (o tento případ však ve stěžovatelově věci ani nešlo). Takový systém neodporuje ústavnímu pořádku a stěžovatelovy vlastní představy o efektivnějším systému trestní justice jsou v tomto ohledu nerozhodné.
10. Ani v konkrétní rovině nelze dospět k závěru, že ve stěžovatelově případu došlo k odepření soudní ochrany práv (denegatio iustitiae). V první řadě z úřední činnosti Ústavního soudu vyplynulo, že stěžovatel v minulosti nenapadl rozhodnutí, jejichž změny se nyní domáhal návrhem na povolení obnovy řízení, ústavní stížností, aniž by byl zřejmý důvod jeho nečinnosti. Stěžovatel tedy měl k dispozici opravný prostředek (nad rámec možnosti dát podnět ministru spravedlnosti), kterým mohl brojit proti (podle jeho názoru vadnému) usnesení krajského soudu ze dne 16. 12. 2022 č. j. 5 To 208/2022-881. Zároveň stěžovatel nedokázal nikterak zpochybnit závěr krajského soudu, že samotná skutečnost (ne)vykonání obecně prospěšných prací byla v dané věci vedlejší. Rozhodnutí o stěžovatelově neosvědčení (a z toho vyplývajícího vykonání trestu odnětí svobody) bylo opřeno zejména o skutečnost, že se stěžovatel dopustil další úmyslné trestné činnosti a o jeho zjevné vyhýbání se svým procesním povinnostem. Toliko v závěru rozhodnutí je uvedeno, že okresní soud řádně "zohlednil", že stěžovatel doposud nevykonal trest obecně prospěšných prací. Ostatně sám stěžovatel přiznal, že v době rozhodování okresního soudu nebyl trest obecně prospěšných prací doposud vykonán. Krajskému soudu lze tak dát za pravdu, že otázka (ne)vykonání obecně prospěšných prací nebyla v dané věci klíčová.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu