ECLI:CZ:US:2023:2.US.1972.23.1
sp. zn. II. ÚS 1972/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou, se sídlem Opletalova 1015/55, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2023, sp. zn. 9 To 206/2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených vyrozumění z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv na svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na obhajobu dle čl. 40 Listiny.
2. Stěžovatel byl osobou drženou v ochranné léčbě ústavní formou, která mu byla přeměněna na zabezpečovací detenci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2023, sp.zn. 5 Nt 26036/2022. Stěžovateli byla původně nařízena sexuologická ochranná léčba pro diagnostikovanou pedofilii v souvislosti se závažnou trestnou činnost, konkrétně pro přečin ohrožování výchovy dítěte a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, také pro přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie, jakož i pro zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití devíti dětí v období poloviny roku 2011 až do srpna 2012, za což byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Dne 15.12.2022 obdržel obvodní soud návrh Psychiatrické nemocnice Bohnice na přeměnu ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Jeho postoje a jednání v průběhu léčby vyhodnotili lékaři jako natolik odmítavé, že jej ochranná léčba není schopna terapeuticky ovlivnit. Ochranná léčba nepřispívá k náhledu na vlastní chování pacienta, nepřispívá ke snížení jeho nebezpečnosti. Podle lékařů tak stěžovatel vykazuje pravděpodobnost opakování deviantního chování, proto nemocnice (po schválení kolektivem primářů) obvodnímu soudu navrhla změnu ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci podle §99 odst. 5 tr. zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 22.5.2023 výše citovaným usnesením tak, že podle §351a odst. 1 tr. řádu za použití §99 odst. 5 tr. zákoníku stěžovateli přeměnil sexuologické ústavní ochranné léčení, které mu bylo uloženo dne 28.5.2021 usnesením Městského soudu v Brně pod sp.zn. 0Dt 12/2018, na zabezpečovací detenci (výrok I.). Podle §351a odst. 1 tr. řádu a contrario pak návrh stěžovatele na propuštění z ústavního ochranného léčení zamítl (výrok II.). Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že ochranné léčení neplní svůj účel, když přes (téměř) dva roky trvající pobyt stěžovatele v psychiatrické nemocnici se mu nepodařilo vybudovat ani částečný náhled na jeho onemocnění. Současně musel být návrh stěžovatele na propuštění z ochranného léčení zamítnut jako předčasný.
4. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí obvodního soudu blanketní stížností. Městský soud v Praze z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. řádu usnesení obvodního soudu, jakož i řízení, které mu předcházelo. Následně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnosti zamítl, protože se plně ztotožnil s právním posouzením věci obvodním soudem. Konstatoval, že jsou naplněny podmínky §99 odst. 5 tr. zákoníku k přeměně ústavního ochranného léčení na detenci, pročež nemohl uspět návrh stěžovatele na propuštění z ochranného léčení.
5. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatele je zejména otázka zákonnosti procesního postupu městského soudu. Poté, co byla ústavní stížnost stržovatele kvalifikovaně doplněna advokátkou, stěžovatel namítal, že proti usnesení obvodního soudu podal v zákonné lhůtě (prostřednictvím své obhájkyně) dne 13. 06. 2023 stížnost, která byla podána jako tzv. blanketní, jejíž odůvodnění přislíbil doplnit ve lhůtě deseti dnů. Městský soud však na doplnění nevyčkal a stížnost projednal, a to s nepříznivým procesním vyústěním pro stěžovatele. Dne 23. 06. 2023 stěžovatel prostřednictvím své obhájkyně doplnil odůvodnění stížnosti proti usnesení obvodního soudu, avšak městský soud rozhodl o podané stížnosti stěžovatele již dne 20. 06. 2023 (tj. ještě před uplynutím avizované lhůty v blanketní stížnosti). Tím došlo k porušení práva na obhajobu dle čl. 40 Listiny, jakož i k porušení judikatury Ústavního soudu [zejm. nález sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119)]. Po rekapitulaci judikatury k blanketním stížnostem podle tr. řádu stěžovatel také rozvedl, že detence představuje výrazné omezení na jeho právech. Proto navrhl usnesení městského soudu zrušit. Stěžovatel učinil vůči Ústavnímu soudu i vlastní podání, kde zejména zdůrazňoval, že dle propouštěcí zprávy po vyšetření byl spolupracujícím pacientem. Na kontroly do sexuologické poradny se dostavuje dobrovolně a pravidelně, odpadly tedy důvody pro výkon zabezpečovací detence. Stěžovatel má zájem o normální život a svůj sexuální život realizuje s dospělými osobami.
II. Posouzení Ústavním soudem
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
9. Stěžovateli je nutno přisvědčit potud, že Ústavní soud se problematikou řádného projednání blanketního opravného prostředku již v minulosti skutečně opakovaně zabýval. Z jeho ustálené judikatury (viz nález ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97) vyplývá zásadně požadavek, aby soud, který obdržel blanketní stížnost s avizovaným doplněním jejího odůvodnění v konkrétně stanovené lhůtě, buď vyčkal na takové doplnění, anebo účastníka, je-li kontaktní, vyzval k doplnění stížnosti ve lhůtě kratší [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 3333/19 nebo III. ÚS 2934/21 a další v nich uvedená rozhodnutí]. V nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543), ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749), ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18, ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19, ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3955/19 a ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 816/20 se pak Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, které zaslali v dodatečné a předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá neústavnost daného rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) a ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)].
10. K blanketní stížnosti podle tr. řádu se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), v němž řešil mimo jiné otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení §143 odst. 1 tr. řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93. odůvodnění tohoto nálezu).
11. Pokud v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že by městský soud věcně rozhodl nezákonně, tak nelze klást soudu k tíži, že vydal usnesení o stížnosti ještě předtím, než měl stěžovatel možnost svou stížnost odůvodnit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2934/21 ze dne 15. 2. 2022, nález sp. zn. III. ÚS 3463/20 ze dne 16. 2. 2021, nález sp. zn. III. ÚS 2444/20 ze dne 1. 12. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 1992/20 ze dne 22. 9. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 2130/20 ze dne 1. 9. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 3955/19 ze dne 1. 4. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 3333/19 ze dne 6. 12. 2019 (N 204/97 SbNU 190) aj.].
12. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, čím konkrétně by před stížnostním soudem argumentoval (což jindy vede k automatickému odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost), Ústavní soud přihlédl k obsahu jeho stížnosti podle tr. řádu. Dospěl poté k závěru, je ústavní stížnost je na místě odmítnout, neb trestní soud se v rámci revizního principu argumenty stěžovatele (byť v obecnosti) zabýval, a případně kasační rozhodnutí Ústavního soudu by tak na věci nemohlo nic změnit.
13. I kdyby chybu, v jejímž důsledku by městský soud rozhodoval bez toho, že by se seznámil s argumentací stěžovatele, bylo možno přičítat trestním soudům, šlo by sice o procesně vadný postup, který ale nemusí vždy představovat porušení ústavně zaručených práv a svobod, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. V dané věci se totiž jeví jako zcela zásadní, že se neznalost odůvodnění stížnosti nepromítla do kvality napadeného rozhodnutí městského soudu, který se v odůvodnění napadeného usnesení fakticky vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, k nimž mířily námitky stěžovatele (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2647/20 ze dne 6. 10. 2020).
14. Soud se při přezkoumání stížnosti řídil §147 trestního řádu, podle kterého je stížnostní řízení ovládáno tzv. revizním principem, jehož uplatnění znamená, že stížnostní soud musí na základě stížnosti osoby oprávněné k jejímu podání přezkoumat správnost celého napadeného usnesení z toho hlediska, zda odpovídá příslušným zákonným ustanovením o usnesení, a současně musí přezkoumat celé dosavadní řízení předcházející vydání napadeného usnesení. Tento přezkum je tedy nezávislý na obsahu stížnostních námitek.
15. Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu