ECLI:CZ:US:2023:2.US.203.23.1
sp. zn. II. ÚS 203/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti obchodní korporace SYSTEMATICA s. r. o., se sídlem Jindřišská 33, Pardubice, zastoupené Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 25 Cdo 2535/2021-289, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. března 2021 č. j. 25 Co 236/2020-272 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. května 2020 č. j. 8 C 254/2018-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a statutárního města Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408/51, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 5 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené stěžovatelce ukončením jednání o uzavření smlouvy. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nalézací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdce stěžovatelky v pozici vypůjčitele a vedlejší účastník spolu s obchodní korporací Balvinder, a. s., se sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1, jakožto půjčitelem, uzavřeli v roce 2012 smlouvu o výpůjčce nemovitostí za účelem instalace plně automatizované úschovny jízdních kol (tzv. "cyklověže"). V roce 2017 schválilo Zastupitelstvo města Hradce Králové koupi předmětné stavby pro uskladnění kol pod podmínkou, že stěžovatelka doloží takový právní vztah k pozemkům, na kterých je stavba umístěna, který umístění stavby na těchto pozemcích umožňuje. Nalézací soud uzavřel, že vedlejší účastník nenese předsmluvní odpovědnost za přerušení jednání o odkoupení úschovny jízdních kol od stěžovatelky ve smyslu §1728 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Zdůraznil, že oběma účastníkům bylo od prvopočátku jasné, že předmětná úschovna jízdních kol stojí na pozemcích ve vlastnictví subjektů odlišných od stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nákladný převod vlastnického práva a vzhledem k tomu, že výpůjčka byla dohodnuta na dobu určitou pouze do 31. 3. 2019, nelze se divit vedlejšímu účastníkovi, že usiloval o zjednání si právní jistoty i z pohledu délky trvání právního důvodu užívání vypůjčených pozemků za účelem provozování úschovny jízdních kol. Ostatně sama stěžovatelka v průběhu předsmluvních jednání s vedlejším účastníkem měnila svá stanoviska. Vedlejší účastník se tudíž ve vztahu ke stěžovatelce nechoval nepoctivě a nepředvídatelně, ani se nedopustil žádného deliktního jednání.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění nalézacího soudu. Na rozdíl od nalézacího soudu se však přiklonil k závěru, že věc je na místě posoudit podle §1729 odst. 1 občanského zákoníku a nikoli podle §1728 občanského zákoníku. Podle odvolacího soudu byla podmínka doložení existence právního titulu opravňujícího stěžovatelku k užívání pozemků společnosti Balvinder, a. s. pochopitelná, určitá a srozumitelná, stěžovatelka ji však splnila opožděně, až po 18 měsících, během nichž navíc projevila vůli daný prodej nerealizovat. Proto měl vedlejší účastník spravedlivý důvod ukončit kontraktační proces, v jehož průběhu se nezachoval nepoctivě, neuvedl stěžovatelku v omyl, ani nelze dovodit, že by vznik omylu u stěžovatelky připustil či jeho vzniku nezabránil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem napadeným ústavní stížností v části proti výroku o věci samé zamítl a proti zbývající části jej odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné pro posouzení správnosti aplikace §1729 občanského zákoníku ve vztahu k §1728 občanského zákoníku, nepovažoval je však za důvodné. Vyložil, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by vedlejší účastník vstoupil v jednání o prodej cyklověže, aniž by měl skutečně v úmyslu kupní smlouvu uzavřít, a proto nepřichází v úvahu odpovědnost podle §1728 občanského zákoníku. Dále Nejvyšší soud dovodil, že vysoce pravděpodobným se uzavření smlouvy mohlo stěžovatelce jevit až po splnění podmínky doložení právního vztahu k užívání k pozemkům, na kterých byla předmětná stavba umístěna. Stěžovatelka sama v listopadu 2017 projevila vůči vedlejšímu účastníkovi vůli o prodeji dané cyklověže dále nejednat. Proto bez ohledu na to, zda bylo možno pokládat podmínku za splněnou doložením smlouvy ze dne 26. 9. 2018 (nebo návrhem na uzavření dodatku k původní smlouvě o výpůjčce), či nikoli, mohl vedlejší účastník podle svého uvážení svobodně ukončit kontraktační proces, aniž by odpovídal za to, že smlouvu neuzavřel.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především rekapituluje průběh řízení a skutkové okolnosti věci. V rámci samotné argumentace namítá vadné použití podústavního práva obecnými soudy. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu je podle ní evidentní, že jednání stěžovatelky a vedlejšího účastníka probíhala dlouhodobě, a to v řádech několika let. Vedlejší účastník dokonce na úhradu kupní ceny alokoval příslušné finanční prostředky, s nimiž po dobu delší dvou let nikterak nenakládal. Je přitom více než zřejmé, že pokud by objektivně neexistoval účel pro jejich jednoznačné užití, nedošlo by k jejich alokaci v podobě formální rozpočtové změny. Absence hodnocení uvedené skutkové okolnosti je podle stěžovatelky výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního postupu spravedlivého procesu a standardů výkladu, jenž je v soudní praxi běžně respektován, a v konečném důsledku jde o nepřijatelnou interpretační libovůli rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu.
6. Za zásadní a účelový považuje stěžovatelka výklad obecných soudů ohledně listiny označené datem 28. 11. 2017, z níž je dovozován údajný projev stěžovatelky o prodeji cyklověže dále nejednat. Její pravost i správnost však již v průběhu řízení před nalézacím soudem byla stěžovatelkou sporována. Odvolací soud předmětnou listinu sám hodnotil s odlišnými závěry než nalézací soud, aniž by v daném směru zopakoval či doplnil dokazování. Nejvyšší soud následně na této nedostatečně objasněné listině postavil svoje rozhodnutí o nelegitimním očekávání stěžovatelky stran uzavření smlouvy. Žádný z obecných soudů se však nezabýval tím, že i v době po údajném předložení listiny účastníci nadále jednali, a to intenzivněji než předtím. Závěr Nejvyššího soudu je proto věcně nelogický a neobstojí v testu racionálního lidského uvažování.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Podstatu stěžovatelčiny argumentace představuje nesouhlas s právními a převážně skutkovými závěry obecných soudů, které učinily při posouzení toho, zda v dané věci byly naplněny podmínky předsmluvní odpovědnosti vedlejšího účastníka ve smyslu §1728 a §1729 občanského zákoníku. Stěžovatelka tak polemizuje s výkladem a aplikací podústavního práva, jejichž posouzení náleží obecným soudům. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. V takovém případě není rolí Ústavního soudu přezkoumávat právní hodnocení věci provedené obecnými soudy, nevybočí-li z mezí ústavnosti, což Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud předesílá, že u ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Vždy je přitom třeba vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
12. Tato východiska přezkumu se uplatní i v posuzované věci. Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení obecných soudů stran hodnocení jednotlivých důkazů a zjišťování skutkového stavu věci ani v následných právních závěrech. Po řádně provedeném rozsáhlém dokazování dospěly obecné soudy k závěru, že přes četná kontraktační jednání strany nedospěly při jednání o smlouvě tak daleko, aby se mohlo stěžovatelce uzavření kupní smlouvy jevit jako vysoce pravděpodobné. Stěžovatelkou zdůrazňovaná okolnost rozpočtové alokace finančních prostředků byla nalézacím soudem považovaná za prokázanou (viz body 8. a 37. rozsudku nalézacího soudu), avšak - jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - pro rozhodující právní úvahy nebyla významná.
13. Jde-li o namítané nesprávné vyhodnocení listiny označené datem 28. 11. 2017, nalézací soud řádně odůvodnil, že tvrzení stěžovatelky o pochybnosti listiny neuvěřil s ohledem na výpovědi dalších svědků (viz bod 39. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud následně z těchto skutkových zjištění vyšel a uvedenou listinu a z ní nalézacím soudem zjištěné skutkové okolnosti podrobil jinému právnímu hodnocení, a to z hlediska požadavků předjímaných §1729 odst. 1 občanského zákoníku (viz bod 16. rozsudku odvolacího soudu).
14. Nelze následně vytýkat Nejvyššímu soudu, že při posouzení důvodnosti dovolání stěžovatelky vyšel ze skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud (§241a odst. 1 o. s. ř.). Mimoto odvolací soud nezaložil své rozhodnutí pouze na ukončení kontraktačního procesu stěžovatelkou, ale především na tom, že podmínku vyžadovanou vedlejším účastníkem k uzavření kupní smlouvy nepovažoval za splněnou. Správnost této úvahy posléze aproboval rovněž Nejvyšší soud.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu