ECLI:CZ:US:2023:2.US.2043.23.1
sp. zn. II. ÚS 2043/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Legnera, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Purkyňova 372, Bělá pod Bezdězem, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 28 Co 143/2020-473, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku III. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť namítá, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 7 C 312/2016 rozhodovaly obecné soudy o žalobě J. Legnerové (dále jen "žalobkyně") na vypořádání společného jmění manželů.
3. Krajský soud stěžovaným rozhodnutím po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 26. 1. 2023, č. j. 22 Cdo 2258/2021-460, jímž byla zdůrazněna povinnost odvolacího soudu dodržovat v civilním soudním řízení zásadu zákazu reformationis in peius) změnil rozsudek okresního soudu (ze dne 21. 2. 2020, č. j. 7 C 312/2016-283) v části napadeného výroku II. tak, že se návrh žalobkyně na vypořádání traktoru TK14 zamítá, a v části napadeného výroku V. tak, že částka na vyrovnání podílů činí 149 832,50 Kč. V napadeném výroku I. a III. a ve zbývajících částech napadených výroků II. a V. krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.).
4. Krajský soud dále rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
5. Právě proti tomuto nákladovému výroku brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž krajskému soudu vytýká tvrzeně svévolné uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. Současně uvádí, že krajský soud neposkytl účastníkům řízení procesní prostor k účinnému uplatnění námitek a argumentů proti tomuto postupu.
6. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření krajského soudu a žalobkyně.
7. Krajský soud pouze odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, přičemž označil ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhl její odmítnutí.
8. Žalobkyně se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila a lze tak mít za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
9. Předmětné vyjádření krajského soudu Ústavní soud nezaslal stěžovateli k replice a ani jeho obsah na tomto místě blíže neuvádí, neboť by to nebylo - s ohledem na jeho obsah - zjevně účelné.
10. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
12. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku rozhodnutí krajského soudu, proti kterému není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Činí tak ovšem za situace, kdy žalobkyně podala v souladu s poučením krajského soudu ve věci samé (tj. ve vztahu k výroku I. rozsudku krajského soudu) dovolání, o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl. Tuto informaci, zjištěnou z přípisu okresního soudu, Ústavní soud ověřil z databáze infoSoud.cz, jakož i z přímé komunikace s Nejvyšším soudem. Za této procesní situace je ovšem nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde konkrétně Nejvyššího soudu, a předjímal jeho rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná, a tedy nepřípustná.
13. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si je tedy Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší (srov. usnesení ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 870/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i tehdy, brojil-li by stěžovatel výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a cit. usnesení ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 870/19].
15. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž lze pro úplnost dodat, že Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj