ECLI:CZ:US:2023:2.US.2054.22.1
sp. zn. II. ÚS 2054/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, sídlem Západní 255/31, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2022, sp. zn. 26 Cdo 1089/2022, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2021 č. j. 25 Co 141/2021-424, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Jde o rozhodnutí vydané v řízení o žalobě Nadace Český hudební fond (vedlejší účastnice) na vyklizení bytu užívaného stěžovatelem, přičemž výsledkem řízení před obecnými soudy je povinnost stěžovatele byt vyklidit.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, č. j. 14 C 214/2015- 361, soud prvního stupně uložil žalovanému stěžovateli povinnost vyklidit byt a předat ho žalobkyni (vedlejší účastnici) do dvou měsíců od právní moci rozsudku a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Vedlejší účastnice se domáhala vyklizení bytu stěžovatelem na základě tvrzení, že je vlastnicí pozemku, jehož součástí je budova, v níž se nachází byt obývaný stěžovatelem. Ten tento byt užívá bez právního důvodu. Mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem byla dne 5. 12. 2012 uzavřena smlouva o nájmu bytu na dobu určitou, a to na dobu dvou let, tj. do 5. 12. 2014. Poté byl mezi účastníky uzavřen dodatek k citované smlouvě o nájmu, jimž byla doba nájmu prodloužena do 31. 8. 2015. Ačkoliv nájem tohoto bytu skončil uplynutím doby dne 31. 8. 2015, stěžovatel jej nadále užíval i přesto, že byl opakovaně upozorněn na blížící se dobu ukončení nájmu. Soud se zabýval otázkou přechodu nájmu a otázkou případného zániku takového nájmu z důvodu trvalého opuštění domácnosti. S odkazem na §179 a §706 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obč. zák"), a na §2201 a §2292 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen "o.z."), soud dospěl k závěru, že stěžovateli odpadl právní důvod užívání bytu uplynutím doby, na niž byl nájem sjednán. Vycházel přitom z uzavřené smlouvy o nájmu bytu ze dne 5. 12. 2012 a jejího dodatku uzavřeného dne 5. 12. 2014, jímž byla doba nájmu prodloužena do 31. 8. 2015. Konstatoval, že uzavření této smlouvy by mohlo být nadbytečné za situace, kdy by stěžovateli svědčil jiný právní titul k užívání, což však prokázáno nebylo. Stěžovatel v bytě minimálně od roku 1992 nežil, což bylo prokázáno svědeckou výpovědí, z jeho strany tak došlo k opuštění společné domácnosti. Nelze proto uvažovat o tom, že žalovaný stěžovatel, který v bytě nežil možná více než 20 let, si zachoval dříve vzniklé právo, a toto nejpozději v roce 1992 zaniklo. Znamená to, že pokud by v roce 1975, v souvislosti s úmrtím babičky stěžovatele (paní Ilony Štěpánové), došlo k přechodu práva osobního užívání bytu na tři spoluuživatele, pak úmrtím některého ze společných uživatelů by došlo k zániku práva osobního užívání toho konkrétního uživatele a rozšířilo by se práva ostatních společných uživatelů bytu. Naprosto stejný důsledek, tj. zánik práva osobního užívání bytu má pak i trvalé opuštění společné domácnosti některým z uživatelů, v případě stěžovatele k tomu prokazatelně došlo nejpozději v roce 1992. Soud proto žalobě na vyklizení bytu stěžovatelem vyhověl.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 25 Co 141/2021-424, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud při konání odvolacího jednání postupem podle §211 zákona č. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §118a o. s. ř. seznámil účastníky řízení se svým právním náhledem na vznik práva užívání bytu optikou úpravy provedené občanským zákoníkem ve znění do 30. 6. 1969. Podle §155 obč. zák. právo užívat byt vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a občanem. Předpokladem platnosti takovéto dohody bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným příslušným orgánem. Stěžovatele (který předložil pouze zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 10. 1964 uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a právní předchůdkyni stěžovatele paní Ilonou Štěpánovou), vyzval, aby předložil i příslušné rozhodnutí o přidělení bytu, čemuž stěžovatel nevyhověl. Soud tedy uzavřel, že na základě stěžovatelem předloženého zápisu ze dne 1. 10. 1964 nedošlo ke vzniku užívacího práva k bytu. Jak za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., (ve spojení se zákonem č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty), tak za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., (ve spojení se zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty), byl vznik užívacího práva bytu založen na přidělovacím systému. Neodvozený právní důvod užívání bytu mohl tedy vzniknout jen na základě rozhodnutí o přidělení bytu. Právní předchůdci stěžovatele se nikdy nestali vlastníky bytu, ale původně jej užívali (jak ostatně stěžovatel sám namítal), z titulu vlastnictví družstevního podílu. Ani skutečnost, že příslušníci rodiny stěžovatele v bytě po převodu vlastnického práva k domu ze Stavebního a bytového družstva X kontinuálně bydleli, jim právní důvod pro vznik užívacího práva nezaložila. Právo bydlet totiž odvozovali od souhlasu vlastníka domu, ať již vyjádřeného konkludentně či výslovně. Práva a povinnosti po dobu trvání tohoto právního vztahu byly sice analogické s právní úpravou užívání bytu, avšak s tím zásadním omezením, že tento vztah zajišťoval uspokojení potřeby bydlení odvozeně od souhlasu vlastníka. Okamžikem, kdy byl tento souhlas odvolán, zaniklo bez dalšího rodině žalovaného i toto právo bydlení. S ohledem na výše uvedené proto rozsudkem soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
4. Nejvyšší soud rovněž stěžovateli nevyhověl a jeho dovolání usnesením odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle něj v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž neshledal důvod se odchýlit. Současně zdůraznil a vyložil, proč skutková zjištění obou soudů, jež jsou významná pro právní posouzení věci, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, a nejde proto o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud předestřel jednotlivé stěžovatelem namítané varianty přechodu nájmu a vypořádal je k jednotlivým sporným okamžikům. Považoval za bezpředmětné zabývat se otázkou, zda stěžovatelově babičce skutečně svědčilo ke dni její smrti právo osobního užívání bytu (či nájemní právo ještě z doby účinnosti obecného občanského zákoníku), neboť na celkový závěr odvolacího soudu, že vyklizovací žaloba byla podána důvodně, to již nemůže mít žádný vliv. I kdyby tomu tak vskutku bylo a zároveň platilo, že uvedené právo v minulosti přešlo i na dovolatele, v současné době mu již svědčit nemůže.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně napadl pouze rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Konstatoval, že ke skutečnému převzetí bytu právními předchůdci stěžovatele došlo již při výstavbě domu, ve kterém se bytová jednotka nachází, a to ke dni 7. 11. 1925. Na výstavbě se právní předchůdci stěžovatele osobně i ekonomicky výrazně podíleli. Z potvrzení Odboru bytového hospodářství v Praze 1 ze dne 26.11.1975 vyplývá pokračování v nájmu v předmětném bytě rodiči stěžovatele, a to ze zákona. O tom byl vyrozuměn i právní předchůdce vedlejší účastnice. Přinejmenším k datu 26.11.1975 tak nájem rodičů trval, byl v souladu se zákonem, což se zcela příčí právnímu názoru odvolacího i dovolacího soudu. Již jen z tohoto důvodu je na místě napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu jednání. Jednotlivé soudy nabídly stěžovateli různé právní posouzení, ani jeden mu však nepřisvědčil. Odvolací soud nepřípustně dospěl k závěru, že to byli sami právní předchůdci stěžovatele, kteří vlastnictví k bytovému domu (jakož i k předmětné bytové jednotce), převedli na právního předchůdce vedlejší účastnice, aniž by k tomuto provedl jakékoliv dokazování. Stěžovatel v řízení předložil potvrzení pronajímatele a zapsaného vlastníka předmětného bytového domu, který dne 13.7.2010 stěžovateli písemně potvrdil, že je stěžovatel nájemníkem bytu. Proto nebylo na místě pochybovat nebo zkoumat vznik užívacího práva k bytu ve prospěch právních předchůdců stěžovatele před tímto datem. Stěžovatel je pak přesvědčen, že převodem vlastnictví bytového domu do socialistického vlastnictví v roce 1960 všem uživatelům bytových jednotek zůstala jejich užívací práva k těmto bytovým jednotkám nezměněna. Stěžovatel se také opakovaně s velice podrobným právním rozborem vyjadřoval ke skutečnosti, že mu k roku 1992 nájem zaniknout nemohl, protože nejenom že neopustil společnou domácnost, především však tato právní skutečnost není v jeho případě vůbec relevantní. Soud prvního stupně (přes výslovnou žádost stěžovatele) neumožnil, aby se stěžovatel zúčastnil výslechu svědků. Tyto výslechy byly provedeny na jednání, během kterého byl stěžovatel nemocný. Odvolací soud opakovaně měnil své právní posouzení věci a neumožnil stěžovateli se k tomuto procesně postavit. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl, přestože připustil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Došlo tak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v této věci nejde.
8. Stěžovatel nesouhlasí s interpretací ustanovení předpisů podústavního práva v napadených rozhodnutích. Zdůrazňuje, že neměl možnost se k jednotlivým nalézacím soudem zjištěným skutečnostem vyjádřit a že jednotlivé soudy předestřely ve své povaze různou argumentaci, proč stěžovateli právo nájmu nesvědčí. Podle Ústavního soudu však stěžovatel měl na argumentaci soudů možnost reagovat, což také učinil celou řadou svých podání. Jestliže stěžovatel sám v ústavní stížnosti přiznává, že v průběhu řízení své námitky argumentačně rozhojňoval, nelze spatřovat pochybení v tom, že odůvodnění napadených rozhodnutí jeho bohatou argumentaci reflektovalo.
9. Pokud jde o námitky ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že rozhodování o dovolání přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Výjimku opravňující zásah Ústavního soudu by mohly představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. O takový případ však v projednávané věci nejde. Nejvyšší soud, přestože dovolání odmítl, velmi podrobně a srozumitelně objasnil zákonem i navazující judikaturou Nejvyššího soudu aprobovaný právní závěr o tom, že právo nájmu stěžovateli - ve všech nadnesených variantách - spolehlivě zaniklo, proto je žaloba na vyklizení bytu důvodná. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ani nelze označit za překvapivé či přinášející právní argumentaci na podkladě nových zjištění. Nejvyšší soud vycházel z týchž skutkových zjištění jako oba nižší soudy a učinil stejně závěry jako ony, byť je jinak odůvodnil. Konkrétně zdůraznil, že dle judikatury vztahující se ke starému občanskému zákoníku (jak obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991, tak ve znění od 1. 1. 1992) je přechod nájmu bytu (dříve práva užívat byt) právním nástupnictvím svého druhu. Za splnění zákonem stanovených podmínek smrtí nájemce právo nájmu nezaniká a dochází ke změně v jednom z jeho subjektů, když namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu jiná osoba určená příslušným zákonným ustanovením. Je-li oprávněných více, vznikne společný nájem, přičemž ani případná dohoda oprávněných nemůže vznik společného nájmu vyloučit. Smrtí nájemce a postupným opuštěním společné domácnosti dalšími společnými nájemci pak těmto společným nájemcům právo společného nájmu zanikne a postupně se toto právo rozšíří (přejde) zbývajícím, dosud bydlícím společným nájemcům. Tyto závěry podložil ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, č. 7/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, č. 119/2001 časopisu Soudní judikatura; či ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 26 Cdo 5265/2007). Uzavřel, že i kdyby babičce stěžovatele svědčilo právo osobního užívání bytu a stěžovatel společně se svými rodiči vstoupil do tohoto práva po její smrti v roce 1975 podle §179 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. prosince 1991, zaniklo mu toto právo opuštěním společné domácnosti nejpozději v roce 1992 a přešlo jako právo nájemní na zbývající dosud bydlící společné nájemce (rodiče stěžovatele). Odkázal přitom na úpravu §853 ve spojení s §707 odst. 3 obč. zák. ve znění od 1. ledna 1992. Následně smrtí stěžovatelova otce v roce 1998 jeho nájemní právo k bytu zaniklo a zůstalo již jen matce stěžovatele. Její smrtí v roce 2012 pak již nájemní právo k bytu zaniklo "beze zbytku", jelikož nebyly splněny zákonem stanovené podmínky přechodu nájmu bytu, neboť v den její smrti s ní v bytě nikdo trvale nežil. I kdyby však nájem bytu v důsledku úmrtí matky přece jen přešel na stěžovatele, skončil by vzhledem k jeho věku v době přechodu nájmu (47 let) uplynutím doby 2 let od okamžiku přechodu nájmu v souladu s §706 odst. 2 obč. zák. ve znění od 1. 11. 2011. Na této Nejvyšším soudem předestřené argumentaci neshledal Ústavní soud důvod pro kasační zásah. Je zřejmé, že námitkami stěžovatele se bohatě zabývaly soudy v jednotlivých napadených rozhodnutích.
10. S ohledem na to Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými na jejich základě [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Rovněž neshledal, že by napadená rozhodnutí, která se v podstatě ztotožnila se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu, byla pro dílčí argumentaci nepřezkoumatelná. Skutečnost, že soudy své závěry blíže nerozvedly (ne ve stěžovatelem předpokládaném rozsahu), s ohledem na jednoznačnost jejich závěrů nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto uzavírá, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám účastníka. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
11. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu