ECLI:CZ:US:2023:2.US.2056.23.1
sp. zn. II. ÚS 2056/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem Revoluční 764/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2023 č. j. 26 Cdo 3144/2022-578 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č.j. 6 Cmo 223/2021-553, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
2. V nyní projednávané věci se jedná o případ s bohatou procesní historií, kterým se dvakrát zabýval Nejvyšší soud k dovolání různých účastníků v odlišném procesním postavení. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného. Žalobci se žalobou ze dne 21.12.2009 směřovanou k Městskému soudu v Praze domáhali v šestiměsíční prekluzivní lhůtě nahrazení usnesení ze dne 7.8.2009 přijatého shromážděním vlastníků jednotek (dále též "SVJ") soudem. Sporné usnesení se týkalo rozúčtování nákladů jiným způsobem, který nespočíval na principu velikosti spoluvlastnických podílů. Žalobci tvrdili, že způsob schválený shromážděním je nespravedlivý a výhodný především pro největšího vlastníka. Mezi účastníky bylo nesporné, že při rozúčtování nákladů není možné mechanicky aplikovat propočet koeficientu na základě spoluvlastnických podílů, tj. podlahových ploch v domě, ve kterém se nacházejí různorodé bytové a nebytové jednotky a různé technologie, které by se v domě nemusely dle předpisů nacházet, pokud by se v domě nacházely pouze bytové či nebytové jednotky. V zájmu spravedlivého uspořádání vztahů bylo v SVJ nezbytné nechat odborně určit podíl nákladů, na kterých se podílejí typově shodné jednotky, který je odlišný od spoluvlastnických podílů, což se stalo i v případě Polyfunkčního domu X (dále též "dům"). Žalobci na shromáždění SVJ hlasovali proti usnesení s tím, že je schválený způsob rozúčtování k některým vlastníkům nespravedlivý a zvýhodňuje největšího vlastníka v domě.
3. V první linii řízení nechal Městský soud v Praze zpracovat znalecký posudek pod č. 497/05/2011 vypracovaný znalcem VOX CONSULT s.r.o. dne 23. 2. 2011. Úkolem znalce bylo porovnat přijatá kritéria způsobu rozúčtování služeb a kritéria pro stanovení výše záloh za služby na shromáždění stěžovatele s kritérii navrženými žalobci. Znalec dospěl k závěru, že propočet výše koeficientu rozúčtování zpracovaný znaleckým ústavem se blíží koeficientům rozúčtování schváleným SVJ, tedy stěžovatelem. Žalobci však petit své žaloby upravili. Učinili tak nicméně až na jednání dne 6.9.2012 s tím, že nově začali požadovat zrušení usnesení. Ke změně žaloby došlo poté, co byli poučení soudem, že se svojí žalobou nemohou být úspěšní, tedy poté, co jim uplynula prekluzivní lhůta 6 měsíců k podání takového návrhu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.9.2012, č. j. 76 Cm 54/2010-269, (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 7.1.2013, č. j. 76 Cm 54/2010-367), žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2016, č. j. 14 Cmo 140/2013-414 potvrzen. K dovolání jednoho z žalobců byly nicméně rozsudky obou stupňů Nejvyšším soudem zrušeny a vráceny se závazným dále uvedeným právním názorem dovolacího soudu.
4. Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí (kasačním rozsudku ze dne 15.11.2018, č. j. 26 Cdo 1503/2017-471), konstatoval, že jde-li o řešení důležité záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití, může se přehlasovaný vlastník jednotky postupem podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), domáhat u soudu určení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, přičemž naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí. Platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek přitom nemůže být posuzována v jiném řízení. Podle Nejvyššího soudu je třeba rozlišovat mezi rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek jakožto nejvyššího orgánu společenství, jež může být přijato pouhou (zákonem určenou) většinou hlasů (tedy i přes nesouhlas části vlastníků jednotek), a dohodou vlastníků jednotek, která jakožto vícestranný právní úkon vyžaduje ke svému uzavření souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek (§43a a násl. obč. zák.). Shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, aniž by byla nejprve uzavřena dohoda jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek; nepůjde o rozhodnutí shromáždění vlastníků a pro posuzování její platnosti se proto neuplatní ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.
5. Věc se znovu dostala k městskému soudu, který rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 76 Cm 54/2010-534, ve znění usnesení ze dne 8. 6. 2021, č. j. 76 Cm 54/2010-538, zamítl žalobu na zrušení usnesení shromáždění společenství vlastníků ze dne 7. 8. 2009. Podle městského soudu rozhodnutí o stanovení způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu nebylo učiněno za souhlasu 100 % vlastníků jednotek. Ve sporu o neplatnost rozhodnutí shromáždění SVJ ze dne 7. 8. 2009 zabránila vyhovění skutečnost, že se žalobci původně domáhali nepřípustně nahrazení rozhodnutí shromáždění vlastníků soudem a teprve až s odstupem několika let (tedy po marném uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby), změnili v průběhu konání jednání dne 6. 9. 2012 žalobní petit a nově se domáhali v souladu s nově zavedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek ze dne 7. 8. 2009. Jejich právo bylo prekludováno, a žalobě tak nebylo možné vyhovět.
6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 223/2021-553, změnil rozsudek městského soudu v části, v níž zamítl žalobu, a to tak, že toto rozhodnutí shromáždění je neplatné. Otázka platnosti usnesení shromáždění SVJ o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu zůstala sporná toliko ve vztahu jediného žalobce [žalobce d) jakožto vedlejšího účastníka] a stěžovatele, neboť výslovně pouze v tomto vztahu Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 26 Cdo 1503/2017-471 ze dne 15. 11. 2018 zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů. Podle odvolacího soudu úprava petitu pouze reagovala na změnu judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1423/2009 ze dne 25. 5. 2011 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 383/2010 ze dne 25. 1. 2012). Vedlejší účastník již v žalobě ze dne 28. 11. 2012 zpochybňoval platnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek týkající se způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu a v souladu s §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů požadoval, aby soud podle citovaného ustanovení o předmětné otázce rozhodl tak, aby uvedené rozhodnutí odporující zákonu pozbylo účinků s tím, že napadené rozhodnutí SVJ neobstojí před zákonem. Skutečnost, že později petit precizoval, mu tak nemůže jít k tíži. Jakmile se v průběhu řízení soudní praxe ustálila na názoru, že v takovém případě lze žalovat pouze na neplatnost usnesení SVJ, svůj návrh v souladu s nastolenou právní praxí Nejvyššího soudu změnil, přičemž se tak stalo po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání uvedené žaloby. Podle obsahu své žaloby se domáhal neplatnosti a z toho důvodu odklizení (zrušení) napadeného usnesení SVJ o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu. Ve snaze zpochybnit platnost a zákonnost usnesení shromáždění SVJ postupoval podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, tedy v souladu se zákonem a s vyvíjející se soudní praxí tak, aby zákonu i soudní praxi vyhověl. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 26 Cdo 1503/2017- 471, jenž ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi dal tomuto žalobci za pravdu (po posouzení souladu postupu s §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. S ohledem na uvedené se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, podle něhož vedlejší účastník neuplatnil svůj nárok včas.
7. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl a označil postup vrchního soudu za souladný s předcházejícím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci.
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozsáhle reprodukoval obsah svých podání před odvolacím soudem a dovolání, jakož i všech klíčových pasáží napadených rozhodnutí. Rozporuje závěry vrchního soudu a soudu dovolacího. Nesouhlasí, aby bylo s odstupem mnoha let shledáno jeho pochybení v podobě přijetí usnesení SVJ. V projednávané věci si soudy nepočínaly proporcionálně, když v napadených rozhodnutích vyslovily neplatnost rozhodnutí SVJ. Podle stěžovatele Nejvyšší soud nereagoval na jeho dovolací námitky adekvátně. Rozhodnutí odvolacího soudu pak považuje za nepřezkoumatelné a nesplňuje požadavky na řádné odůvodnění. Žalobci, kteří hlasovali proti usnesení SVJ, takto nehlasovali z důvodu, že doporuje zákonu, ale protože jim subjektivně nevyhovoval zvolený způsob rozúčtování. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí závažnou procesní vadou. V rozhodný moment navíc bylo usnesení přijato v souladu se zákonem, s čímž se Nejvyšší soud nevypořádal. V případě zrušení usnesení SVJ ze dne 7.8.2009, by muselo být přijato nové usnesení SVJ, ve kterém by muselo být schváleno rozúčtování nákladů za rok 2008 dle spoluvlastnických podílů. To by výrazně zasáhlo do práv cca 120 vlastníků bytových a nebytových jednotek, pročež měly soudy zvážit, zda je jejich zásah proporcionální. O změně hmotněprávního posouzení odvolacím soudem měl být stěžovatel poučen dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ("o.s.ř."), což se nestalo. Dovolací soudu ve svém rozhodnutí posoudil podané dovolání v podstatné části v rozporu s jeho obsahem, porušuje ústavně zaručené právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. Hodnocení Ústavního soudu
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
11. Pouhý nesouhlas se závěry zastávanými soudem, které jsou běžným projevem jeho interpretace a aplikace práva, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatel snaží postavit do pozice další soudní instance. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně přehodnocoval ucelenou argumentaci soudů, kterou sám z hlediska ústavnosti akceptuje. Argumentaci soudů v napadených rozhodnutích považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou.
12. Obecné soudy dospěly k závěru, že pokud stěžovatel usnesením SVJ prosazoval jiný způsob rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu navzdory nedohodě všech vlastníků jednotek v daném SVJ a v rozporu se zákonem, nemohlo napadené usnesení obstát. Soudy věc právně posoudily za podmínek §3028 odst. 3 přechodných ustanovení občanského zákoníku, a vyšly z §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, z něhož je zřejmé, že při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu (§8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů); spoluvlastníci jednotky mají postavení vlastníka jednotky (jeden hlas). Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne. V projednávaném případě se vlastníci jednotek v SVJ všichni (100 %) společně nedohodli na jiném způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu, než stanoveném zákonem v §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Podle tohoto ustanovení vlastníci jednotek jsou povinni přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku. Pokud dohoda neurčuje jinak, nesou náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu. Stěžovatel se nyní podanou ústavní stížností snaží fakticky zvrátit důsledky kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Skutečnost, že úprava petitu byla možná - a z hlediska posouzení úspěšnosti žaloby relevantní, osvětlil Nejvyšší soud již ve svém kasačním rozsudku, čehož se stěžovatel musel být vědom (i proto jej stěžovatel napadl ústavní stížností, o níž rozhodl Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 526/19 ze dne 14. 5. 2019).
13. Část stížní argumentace se týkala jen výhrad k výkladu a aplikaci podústavního práva na posuzovaný případ. Ústavní soud v těchto argumentech neshledal žádný relevantní argument, který by poukazoval na zásah do jejích základních práv a svobod. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem nemůže založit pravomoc Ústavního soudu věcí se zabývat. Obecné soudy dostatečně vysvětlily své závěry, a to jak ohledně změny judikatury, tak ohledně vázanosti kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. V tomto ohledu neobstojí námitka stěžovatele, že pro něj byla změna rozsudku vrchním soudem (jako soudem odvolacím) překvapivá. S ohledem na to, že skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný a odvolací soud vyšel při právním posouzení věci ze závazného právního názoru, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí, s nimž se stěžovatel měl možnost seznámit, nelze považovat jeho rozhodnutí za překvapivé.
14. Co se týče namítané neproporcionality vyslovení neplatnosti usnesení, Ústavní soud přisvědčil Nejvyššímu soudu, že stanovení poměru výše příspěvků (jinak než podle velikosti podílu na společných částech) lze považovat za významný zásah do základního práva vlastníka, přičemž při vyslovení neplatnosti rozhodnutí zůstane zachován "zákonný" poměr výše příspěvků. Naopak nelze považovat za závažné důsledky pro stěžovatele zvýšené úsilí a náklady, které bude muset vynaložit při výpočtu správné výše příspěvků na správu domu a pozemku a její promítnutí do svého účetnictví a hospodaření. Ani Ústavní soud neshledal natolik závažné důvody, pro které by neměla být vyslovena neplatnost usnesení.
15. Součástí práva na soudní ochranu je požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Dodržování povinnosti řádně a logicky odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Absence řádného odůvodnění zakládá nejen nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí, ale zpravidla též protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)]. K požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí srov. např. bod 24. nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1891/13 (N 138/78 SbNU 159). Ústavní soud však v projednávané věci neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla vadou nepřezkoumatelnosti.
16. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu