ECLI:CZ:US:2023:2.US.2080.23.1
sp. zn. II. ÚS 2080/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CZECHCITY, a. s., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 74/10, zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem, se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2023 č. j. 44 Co 79/2023-737 a výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2022 č. j. 272 C 46/2018-717, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů, a to s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 272 C 46/2018 se stěžovatelka domáhala po městě Brně (vedlejším účastníkovi řízení před Ústavním soudem) jako žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za užívání parkovišť ve výši 19 096 000 Kč s příslušenstvím, které byly postaveny na pozemcích vedlejšího účastníka. Toto řízení bylo na návrh stěžovatelky přerušeno do doby pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 61 C 65/2019. S ohledem na pravomocné ukončení uvedeného soudního řízení, ve kterém byl vydán rozsudek ze dne 29. 4. 2021 v němž soud určil, že statutární město Brno je vlastníkem předmětných parkovišť, a toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Brně, a v současné době je vedeno ve věci řízení o dovolání, vzala stěžovatelka z důvodu hospodárnosti podanou žalobu ve věci pod sp.zn. 272 C 46/2018 zpět.
2. V důsledku toho vydal Městský soud dne 22. 12. 2022 usnesení č.j. 272 C 46/2018-717, ve kterém rozhodl o zastavení řízení (výrokem I.) a ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 316 052 Kč, a to k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci usnesení. Výrokem III. byl žalobkyni vrácen soudního poplatek ve výši 763 840 Kč.
3. Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Brně, a to pouze jeho výroku II., tedy do výroku o náhradě nákladů řízení, podala stěžovatelka odvolání, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl svým usnesením ze dne 29. 5. 2023 č.j. 44 Co 79/2023-737, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 6 158,90 Kč.
4. Podle názoru stěžovatelky, podrobně vyjádřeného v odůvodnění ústavní stížnosti, Krajský soud v Brně v dané věci nezohlednil základní skutečnosti, týkající se jak podané žaloby, průběhu soudního řízení, tak povahy a charakteru projednávané věci, a nesprávně prý posoudil její složitost ve vazbě na nezbytnost zastoupení v řízení advokátem, a to v nesouladu zejména (nikoliv výlučně) s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2310/13. Podle této judikatury lze u statutárních měst a jejich městských částí presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů.
5. Závěry a právní názory obou soudů o povinnosti stěžovatelky hradit náklady řízení jsou podle ní tedy nesprávné a nevycházejí ze specifických okolností daného případu. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že předmětem řízení v projednávané věci bylo vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných parkovišť širokou veřejností (občany statutárního města Brna), kdy k těmto sporům je dle platné judikatury pasivně legitimovaný vedlejší účastník (jako obec - statutární město) a tedy se jednalo o běžnou agendu vedlejšího účastníka spjatou s majetkem vedlejšího účastníka.
6. Stěžovatelka má tedy za to, že Krajský soud v Brně (a před ním Městský soud v Brně) v napadených rozhodnutích neposoudil výdaje vedlejšího účastníka související se zastoupením vedlejšího účastníka advokátem z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, jak to dovozuje judikatura Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu. Zároveň uvedla, že prý v obdobném případě Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 31. 5. 2023 č. j. 18 Co 76/2023-131 výrok o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou rovněž samostatnou záležitostí obecných soudů.
9. Uvedené platí tím spíše v případech, týkajících se pouze nákladů řízení, kdy soudní rozhodnutí mohou z povahy věci jen velmi výjimečně zasáhnout do chráněné ústavněprávní oblasti. Z odůvodnění napadených usnesení obecných soudů je patrné, že jejich závěry jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu. V projednávané věci bylo podle odvolacího soudu třeba jako otázku předběžnou posuzovat věcnou legitimaci účastníků a tedy otázky vlastnického práva a též to, zda stavba dopravních komunikací postavená na pozemcích představujících účelové komunikace, může být samostatnou stavbou ve smyslu občanskoprávním. Daná žaloba byla po právní stránce velice složitá, když se zde prioritně jednalo o výklad otázek týkajících se majetku žalované mimořádně vysoké hodnoty, navíc otázek vykládaných různě Nejvyšším soudem, Ústavním soudem i Nejvyšším správním soudem. V posuzované věci se tak dle názoru odvolacího soudu nejednalo o běžnou agendu související s hospodařením žalovaného, aby bylo možno dovodit předpoklad existence personálního vybavení žalovaného pro takový případ. Navíc také nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně spory o zaplacení velmi vysokých finančních částek vůči žalovanému zahajuje opakovaně, čemuž rovněž musí odpovídat velmi kvalifikovaná obrana. Náklady žalovaného na jeho zastoupení advokátem proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval za účelně vynaložené.
10. S těmito závěry je možno se ztotožnit i ústavněprávně. Žádné zásadnější pochybení, zasahující do ústavní roviny, tedy Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení vstupovat a napadená rozhodnutí podrobněji přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti nepostačuje. To se týká i shora uvedené námitky stěžovatelky, že prý v obdobném případě Krajský soud v Brně v usnesení ze dne 31. 5. 2023 č.j. 18 Co 76/2023-131 výrok o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu. Tento případ byl poněkud odlišný od série věcí v obdobných žalobách stěžovatelky proti Statutárnímu městu Brnu a tedy excesem, když v ostatních případech byla náhrada nákladů řízení vedlejšímu účastníku řízení přiznána. Rozhodující pro Ústavní soud je, že v nyní zkoumaném případě odůvodnění napadených usnesení obecných soudů z ústavního hlediska obstojí.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu