ECLI:CZ:US:2023:2.US.2116.23.1
sp. zn. II. ÚS 2116/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Nečase, zastoupené JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou, se sídlem Okružní 433/1, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 13. června 2023, č. j. 21 C 307/2022-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Karviné s tvrzením, že zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Karviné zamítl žalobu stěžovatele proti žalované vedlejší účastnici Obec Dětmarovice k vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho pozemku, a to ve výši 5 599 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 599 Kč ročně za dobu od 27. 8. 2022 do zaplacení. Stěžovatel svou žalobu odůvodnil tím, že je od 15. 2. 2020 výlučným vlastníkem ideální 1/2 pozemku parcela č. X1 katastrální území D., ostatní plocha o výměře 1520 m2, způsob využití ostatní komunikace, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná, na LV č. X2 pro obec D., katastrální území D., (dále také jen „předmětný pozemek“), a to na základě rozhodnutí soudního exekutora o udělení příklepu. Na tomto pozemku je umístěna stavba místní komunikace ve vlastnictví vedlejší účastnice, která se stará o její opravy a údržbu. Podle žaloby je komunikace veřejným prostranstvím, neboť se jedná o veřejně přístupný prostor, který může každý užívat bez omezení, avšak užívání stěžovatelovy ideální 1/2 parcely není mezi účastníky smluvně upraveno.
3. Okresní soud ke skutkovému stavu uvedl, že v minulosti nabídla vedlejší účastnice výkup tohoto pozemku za cenu 60 Kč/m2 dopisem ze dne 10. 3. 2022. V reakci na to dne 9. 8. 2022 vyzval stěžovatel vedlejší účastnici k vydání bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastnice eviduje komunikaci jako svůj majetek od 1. 1. 1975, kdy byla převedena do jejího užívání hospodářskou smlouvou HS 019/III/10/75 uzavřenou s dnes již neexistujícím podnikem Energoinvest Praha (stavebníkem). Předmětný pozemek je v podstatě celý zastavěný pozemní komunikací s tím, že cesta je zpevněná asfaltovým pásem a pouze okraje jsou zarostlé trávou. Z hlediska právního posouzení okresní soud konstatoval, že stavba se nachází na cizím pozemku, jedná se o stavbu trvalou a rovněž o stavbu neoprávněnou dle §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). Okresní soud nicméně s odkazem na §1089 a 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (dále jen „o. z.“), přisvědčil vedlejší účastnici, že oprávnění z věcného břemene vydržela. Stěžovatele tížilo důkazní břemeno o tom, že vedlejší účastnice při nabytí a výkonu oprávnění služebnosti jednala v nepoctivém (zlém) úmyslu. Ten však pouze namítal, že si vedlejší účastnice musela být vědoma, že předchozím vlastníkům pozemku způsobuje újmu tím, že na jejich pozemku je stavba místní komunikace. Tato tvrzení však stěžovatel nijak neprokázal. O nepoctivý (zlý) úmysl při držbě služebnosti přitom nemůže jít ani za situace, že vedlejší účastnice usiluje (jako vlastník trvalé stavby místní komunikace) o narovnání nebo vypořádání vztahů s vlastníky pozemků jejich výkupem. Vzhledem k tomu, že se vedlejší účastnice ujala držby stavby místní komunikace dne 1. 1. 1975, počala nejpozději tímto dnem běžet žalované vydržecí doba k nabytí služebnosti, která uplynula dne 1. 1. 2019 (§1095 o. z. ve spojení s §3066 o. z.). Od 1. 1. 2019 je tak každý vlastník parcely, na které se komunikace nachází, povinen strpět na tomto zatíženém pozemku stavbu místní komunikace bez náhrady, proto soud žalobu zamítl.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituloval skutkový stav a průběh řízení před okresním soudem. Namítá, že okresní soud opomenul důkazy stěžovatele stran nepoctivého úmyslu vedlejší účastnice bez řádného odůvodnění, což v konečném důsledku vedlo k neúspěchu stěžovatele. Rozporuje aplikaci §1260 odst. 2 o. z. okresním soudem. Protože plnění veřejnoprávní povinnosti vedlejší účastnicí není držbou služebnosti odpovídající právu zřídit a udržovat místní komunikaci na předmětném pozemku, není ani možno uvažovat o tom, že by vedlejší účastnice tuto služebnost vydržela. Stěžovateli bylo upřeno jeho právo na předvídatelné soudní rozhodování a v konečném důsledku i jeho právo na náhradu za omezení vlastnického práva. Závěr okresního soudu může vzít za svůj současná nalézací praxe, a v obdobné situaci nesprávné aplikace podústavního práva se tak může nalézat řada účastníků. Proto považuje stěžovatel Ústavní stížnost (přes její bagatelnost) za přijatelnou k projednání.
II.
Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
7. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí okresního soudu v částce ve výši 5 599 Kč, kterou lze z hlediska kritérií Ústavního soudu považovat za bagatelní [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli v nyní projednávané věci nezdařilo.
8. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatele ani není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
9. Předně je třeba podotknout, že dobu vydržení okresní soud posuzoval k 1. 1. 2019, neb institut mimořádného vydržení zavedl o.z., jehož přechodné ustanovení §3066 stanoví, že vydržecí doba pro mimořádné vydržení nemovité věci neuplyne dříve než 5 let od účinnosti nového občanského zákoníku. Pro výpočet doby mimořádného vydržení lze započítat dobu pouze 15 let před účinnosti o.z., a držitel tak může poprvé vlastnické právo k nemovité věci mimořádně vydržet až k 1. 1.2019. Pro poměry „nového“ občanského zákoníku pak pro držbu a řádné vydržení (§1089 o. z.) platí presumpce řádné, pravé a poctivé držby. Pro mimořádné vydržení (§1095 o. z.) platí presumpce poctivého úmyslu. Podle §1095 o.z. držitel vydrží vlastnické právo i v případě, že neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, pokud uplyne doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo zapotřebí k řádnému vydržení. To však neplatí, pokud se držiteli prokáže nepoctivý úmysl – právě ten přitom u obce (vedlejší účastnice) setrvale namítá stěžovatel. Specificky k vydržení obcí komentářová literatura stanoví, že je „k vydržení služebnosti (…) nezbytná k tomu způsobilá držba služebnosti. Má-li na základě vydržení nabýt služebnost obec, je nutné, aby obec služebnost držela. Není však zřejmé, jakým způsobem může obec, coby právní fikce v koncepci ObčZ (stejně jako každá jiná právnická osoba), služebnost držet. Lze uvažovat o tom, že obec může vydržet služebnost k věci tím, že bude obecně využívána, tedy využívána občany obce jako veřejný statek (§490) v domnění, že obci tato služebnost ke služebné věci náleží s tím, že obec tuto služebnou věc určila k obecnému užívání. Uvedené ustanovení proto podle našeho názoru má řešit ty situace, kdy se na území obce „od nepaměti“ přes určitý pozemek chodí a všichni občané obce jsou v domnění, že se jedná o veřejnou cestu.“ [HRABÁNEK, Dušan. Komentář k §1260, způsoby nabývání služebnosti. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1129, marg. č. 47].
10. Podmínkami řádného a mimořádného vydržení se v poměrech „nového“ občanského zákoníku zabýval podrobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, kde se nejprve zabýval rozdílem mezi nepoctivým úmyslem a nepoctivou držbou ve smyslu §992 odst. 1 věty druhé o.z. V této souvislosti Nejvyšší soud dovodil, že nepoctivý úmysl neznačí nepoctivou držbu. Nepoctivým držitelem může být dle Nejvyššího soudu i držitel, který i jen z nevědomé nedbalosti neví, že mu nenáleží právo, které vykonává. Naopak v nepoctivém úmyslu jedná především osoba, která ví, že držbou působí jinému bezdůvodně újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že pro účel mimořádného vydržení §1095 o.z. zavedl držbu v „nikoli nepoctivém úmyslu“ jakožto zcela nový druh držby co do kvality. V případě hodnocení držby v „nikoli nepoctivém úmyslu“ bude dostačující držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Dle doktríny se jedná o kritérium, které je obdobné dobré víře v nejméně přísném pojetí (PETROV, J. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022. s. 1163). Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží dle rozhodnutí Nejvyššího soudu toho, kdo vydržení popírá, což je v tomto případě stěžovatel. Toto břemeno stěžovatel (obecným poukazem na návrh k odkupu pozemků) v projednávané věci neunesl.
11. Ústavní soud konstatuje, že postup soudu byl v projednávané věci řádně odůvodněn a rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci soudu, tak jak je uvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Úvahy soudu neshledal nikterak nepřiměřenými. Výsledek řízení je tak v souladu s ustanoveními Listiny a rozhodnutí není svévolné, aktivující ochranu ze strany Ústavního soudu v rovině podústavního práva. Ústavní soud neshledal, že by ani jinými aspekty rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že požadavkům na řádné odůvodnění odpovídá i skutečnost, že soud pro nadbytečnost neprovedl některé důkazy navržené stěžovatelem. Těmi konkrétně mělo být prokázáno, že obec uvažovala o výkupu pozemků pod komunikacemi již od roku 2013 (do roku 2021). Jak bylo výše uvedené, soud vzal v úvahu tento aspekt jednání vedlejší účastnice a vypořádal se s ním. Neprovedení důkazu pro nadbytečnost bylo odpovídajícím způsobem zdůvodněno, a nepředstavuje tak porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. S ohledem na procesní postavení Ústavního soudu zdejšímu soudu nepřísluší právní závěry okresního soudu týkající se podústavního práva jakkoliv přehodnocovat. Tím není v budoucnu uzavřena možnost stěžovatele směřovat tento spor až k Nejvyššímu soudu jako vrcholnému sjednocovateli civilní judikatury, pakliže ovšem žalovaná částka nebude bagatelní výše.
12. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O odkladu vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ve věci rozhodl ihned poté, co se seznámil se spisem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu