ECLI:CZ:US:2023:2.US.2189.22.1
sp. zn. II. ÚS 2189/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2022, č. j. 30 Cdo 1001/2022-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení pouze v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, resp. práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel se po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník")] podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal náhrady škody ve výši 2 420 000 Kč vzniklé v důsledku vedení trestního řízení u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 19/2017, které skončilo zprošťujícím rozsudkem dne 3. 4. 2019. Vyčíslená částka sestávala z nákladů na právní zastoupení a náhrady nemajetkové újmy pro závažný zásah do osobnosti. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel byl podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že měl z hrubé nedbalosti porušit povinnost při správě cizího majetku a způsobit značnou škodu. Obžaloby byl stěžovatel zproštěn proto, že označený skutek nebyl shledán trestným činem.
3. Ministerstvo stěžovateli poskytlo toliko náhradu ve výši 80 000 Kč. Proto se stěžovatel posléze obrátil na obecné soudy.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 31 C 53/2020-156, uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 2 390 000 Kč (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 934 Kč (výrok III). Posléze Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, v zamítavém výroku II o věci samé co do částky 590 000 Kč a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I). V zamítavém výroku II o věci samé ohledně částky 1 800 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč (výrok II).
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl.
6. Stěžovatel nyní podává ústavní stížnost směřující výhradně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Namítá, že po celou dobu žádá o jiný přístup k otázce výše odškodnění. Důvody pro odmítnutí se věcí zabývat nebyly ze strany Nejvyššího soudu splněny, neboť od počátku byla věc založena na stejné právní situaci a stejné právní argumentaci s tím, že soudy všech stupňů byly žádány o přihlédnutí ke specifikům v oblasti samosprávy. Stěžovateli šlo o to dosáhnout jiného právního pohledu soudu pouze a výhradně na výši odškodnění v situaci, kdy jinak byly všechny skutečnosti soudy zjištěny správně. Cílem podané žaloby bylo mj. poukázat na nutnost ze strany soudů nahlížet jinak na pozici zastupitelů obcí a měst, kteří jsou podobnému selhání státu vystaveni, tedy na nutnosti rozhodovat nejen mechanicky o zásazích do lidské důstojnosti, ale s přihlédnutím ke všem aspektům, včetně vývoje těchto otázek v praxi samosprávy. Podle stěžovatele je přiznané nízké odškodnění neobhajitelné, pročež navrhuje napadené usnesení zrušit.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je v současné době zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373)]. Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle tohoto zákona obecné soudy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. na odpovědnost státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Na druhou stranu Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 255/21 připomenul, že "právo na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci není právem absolutním a neomezitelným. V kolizi s dotčeným právem stojí veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, který zákonná úprava musí reflektovat. Nepřiměřeně extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést, i s ohledem na institut regresního nároku státu vůči konkrétnímu jednotlivci vykonávajícímu veřejnou moc, k důsledku, jež doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (chilling effect). Ten se může projevit v lepším případě v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (např. v podobě opatrného rozhodování), v horším případě až v úplné rezignaci na výkon veřejné moci".
11. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud si přesto vyžádal i rozhodnutí nižších soudů, včetně podaného dovolání.
12. Stěžovatel byl před žalovanou (mimosoudně) úspěšný v rozsahu uplatnění nároku ve výši 80 000 Kč, obecné soudy posléze uložily žalované zaplatit stěžovateli částku ve výši 30 000 Kč, ve zbytku žalovaného nároku ale žalobě nevyhověly.
13. Zejména prvostupňový soud dospěl k závěru, že výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními případy. Provedl srovnání s věcí vedenou u tamního soudu pod sp. zn. 28 C 281/2016, v níž byla žalobkyni za nezákonně vedené trestní řízení přiznána mimosoudně částka 132 000 Kč, soudně pak 45 000 Kč. I v tomto případě byla žalovaná stíhána pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, avšak dle §220 odst. 1 trestního zákoníku - tj. s trestní sazbou až na dva roky, čili více, než hrozilo stěžovateli v případě projednávaném Ústavním soudem. Ústavní soud v této souvislosti považuje (ve shodě s prvostupňovým soudem) rovněž za významné, že vzhledem k dosavadní bezúhonnosti stěžovatele mu nehrozilo nepodmíněné odsouzení. Stěžovateli také byla přiznána vyšší než obvyklá výše odškodnění nemajetkové újmy (přestože se jedná o veřejně činnou osobnost-politika, který v obecné míře má snášet vyšší míru zásahů do svého soukromí). Ostatně stěžovatel byl v postavení starosty a míra zásahů byla oproti spoluobviněným zastupitelům vyšší. Stěžovatel ale nebyl vyloučen ze své další zastupitelské činnosti a v dalším volebním období svůj mandát obhájil.
14. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí a postupu Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelem podané dovolání, protiústavnost. Stěžovatelem přednesené otázky nemohly založit přípustnost dovolání. Ke stěžovatelově argumentaci stran mimořádných okolností nyní projednávaného případu, kterou má být specifické postavení a role zástupců samospráv, Ústavní soud odkazuje na v napadeném rozhodnutí citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, dle které plyne z pouhé skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné. Vždy je třeba přihlížet k intenzitě újmy konkrétní osoby, ať již byla veřejně činnou či nikoliv.
15. Konstantní judikatura Ústavního soudu pak stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti státu jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)]. Žádný neústavní exces tak Ústavní soud neshledal.
16. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, jakož ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo čl. 38 odst. 2 Listiny.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně 1. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu