ECLI:CZ:US:2023:2.US.219.23.1
sp. zn. II. ÚS 219/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 20, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 11 Co 300/2022-2736, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 1. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 32, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel a vedlejší účastnice jsou rodiči nezletilých dcer J. a V. Po rozchodu rodičů byly obě nezletilé děti na základě předběžně vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 7. 2016, č. j. 64 Nc 2651/2015-237 svěřeny do střídavé péče rodičů, a to v týdenním intervalu. K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 11 Co 77/2017-616 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilé svěřil do výlučné péče matky. Styk otce stanovil na každý lichý týden v roce od čtvrtka do pondělí. Současně rozhodl symetricky o styku stěžovatele s nezletilými během prázdnin.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl za to, že výpovědi nezletilých byly ve věci manipulovány matkou, vyvolal u Obvodního soudu pro Prahu 9 nové řízení o změně péče, a to s cílem naplnit skutečné přání dětí být shodně s matkou a stěžovatelem. Po skončení předchozího řízení matka svévolně změnila starší dceři školu, a to přesto, že jí předchozí protiprávní změnu školy zamezil soud. Matka rovněž záměrně zmařila styk dětí s otcem pět týdnů před realizací znaleckého posudku a děti cíleně ovlivnila, aby u znalců vypovídaly ve prospěch jejího záměru. To se pak projevilo v samotném znaleckém posudku, kdy znalci MUDr. Kobeda a Doc. PhDr. Preiss, Ph.D. převzali tvrzení ovlivněných dětí.
Aby matka zamezila otci ve styku, připravila na jaře 2021 své stěhování s nezletilými z P. do B., a to bez souhlasu otce. Současně zajistila od 1. 9. 2021 nástup nezletilých do školy v B. a následně v M. Matka dále vodila nezletilé k více psychiatrům a nezletilé J. nechala předepsat i psychofarmaka, aniž by informovala pedopsychiatričku, v jejíž dlouhodobé péči se J. nacházela.
Stěžovatel se následně domáhal svěření dětí do své péče, přičemž v souvislosti s uvedeným bylo Obvodním soudem pro Prahu 9 vydáno předběžné opatření ukládající matce předání nezletilých do péče otce. Svým postupem zavinila téměř pětitýdenní absenci dětí ve škole. Předběžné opatření matka opakovaně porušovala, když odmítala děti předat zpět stěžovateli, a to i přes výzvu a poučení OSPOD, písemného poučení Obvodního soudu pro Prahu 9 a Policie ČR.
Dne 6. 4. 2022 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 předběžně vykonatelným rozsudkem č. j. 64 Nc 2651/2015-2599 tak, že nezletilé svěřil do péče stěžovatele a matce upravil široký styk, současně rozhodl o výživném.
Matka se proti rozsudku nalézacího soudu odvolala, přičemž uvedla podle stěžovatele celou řadu lží a z toho důvodu stěžovatel navrhl řadu důkazů k vyvrácení tvrzení matky a doložení její manipulace s dětmi. Odvolací soud doplnil dokazování o zprávu ze školy, dokládající prospívání dětí, zprávy OSPOD dokládající větší snahu o kompromis a odbornou pomoc na straně otce.
Následně vydal odvolací soud ústavní stížností napadený rozsudek, jímž zamítl návrh stěžovatele na změnu péče a upravil jeho styk s nezletilými v lichých týdnech od středy do pondělí, kdy k předávání bude docházet prostřednictvím školy. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že neshledal změnu poměrů a že je zde trvalé přání dětí být u matky, s tím, že nelze děti trestat za jednání matky tím, že budou předány do péče otce. Městský soud vyšel z toho, že ve prospěch matky hovoří přání dětí. Stěžovatel poukázal na to, že přesto, že byla matka odvolacím soudem poučena o možnosti změny úpravy péče, tato po vynesení rozsudku a před nabytím jeho právní moci, nepředala děti otci ke styku, zmařila dříve sjednanou terapii v poradně Thése, zmařila účast dítěte na lyžařském zájezdu, odradila nezletilou od přípravy na zkoušky na gymnáziu a provedla změnu lékaře.
Stěžovatel namítá, že obecným soudům navrhl důkazy k vyvrácení tvrzení matky, přičemž tyto důkazy nejenže nebyly provedeny, ale nebylo ani rozhodnuto o jejich neprovedení. Tento svůj postup ve věci městský soud nijak neodůvodnil, neukončil dokazování a své rozhodnutí postavil na skutkových závěrech tvrzených matkou, které však měly být stěžovatelem navrženými důkazy vyvráceny. Stěžovatel se stran neprovedených důkazů odkázal především na komunikaci rodičů, přepis pohovoru třetí osoby s nezletilou J., kde tato výslovně uvedla, že jí maminka řekla, co má říkat. Dále se stěžovatel odkázal na zprávu z poradny Thése, kam děti docházely již téměř rok a čtvrt, na úřední záznam Policie ČR nebo na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, z něhož má vyplývat, že matka nezletilých vede proti stěžovateli exekuci pro neexistující dluh. Navrženými důkazy se stěžovatel snažil prokázat, že matka manipuluje nezletilými, které pak chtějí být v péči matky.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by ve věci od prvotní úpravy styku nedošlo ke změně poměrů, což vyplývá již ze svévolného a protiprávního chování matky, která měnila bydliště nezletilých, změnila též celkem 3x jejich školské zařízení, nerespektovala pokyny OSPOD, Policie ČR a další. Rozhodnutí odvolacího soudu mělo být překvapivé, neboť i přes doplněné dokazování nebylo lze dovodit ve věci takovou změnu skutkových okolností, která by umožňovala soudu svěření dětí do péče matky. Městský soud hodnotil důkazy selektivně a vybral z nich pouze ta skutková zjištění, která podporovala jeho rozhodnutí, a zcela vynechal skutková zjištění z téhož důkazu, která naopak byla v protikladu s jeho odůvodněním. Konkrétně odkázal stěžovatel na bod 42 a 43 odůvodnění, k hodnocení pohovoru Policie ČR s nezletilými, kdy konstatoval obsah sdělení nezletilých (být v péči matky) a vynechal zjištění Policie ČR, že děti jsou v tomto názoru matkou ovlivněny, tedy nejde o jejich autentický názor. Obdobné pak platí k bodu 47, kdy odvolací soud nezohlednil tu skutečnost, že matka narušila pohovor nezletilých se sociální pracovnicí v okamžiku, kdy nesouhlasila se sdělením nezletilých. Stejný závěr pak vyplývá též ze znaleckého posudku MUDr. Vymětala a Mgr. Hartoše, kteří dospěli k závěru, že děti jsou pravděpodobně ovlivňovány či dokonce manipulovány. Soud tedy selektivně vynechal ta skutková zjištění, která svědčila o ovlivňování dětí matkou.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy obecných soudů a jako takový tedy není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Ústavnímu soudu tedy nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy. Jak již Ústavní soud judikoval [viz například bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363)], jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (k tomu viz mimo jiné čl. 3 Úmluvy), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.
Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavně zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinně-právních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů. Ty se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom smyslu, že odůvodnění týkající se případného ovlivňování nezletilých matkou je toliko paušální, bez hodnocení té které životní situace. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že preference mateřského výchovného prostředí nezletilými se line celým spisem jako červená nit. Je nepochybné, že nezletilé mají k otci silné pouto, ovšem v situacích, kdy jsou dotazovány, které výchovné prostředí preferují, zdůrazňují v průběhu několika let právě matku. Nezletilé byly slyšeny různými, ať již správními či soudními orgány několikrát a lze pochopit postup odvolacího soudu, který je dalším výslechem již nezatěžoval.
Namítá-li stěžovatel, že vyjádření nezletilých jsou matkou ovlivněna, je Ústavní soud toho názoru, že i v případě, kdy by tato námitka byla opodstatněná, nepovažuje za stávající situace za vhodné, aby zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. Je tomu tak z toho důvodu, že takovýto postup považuje za nejlepší zájem nezletilých. V případě, že by Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, řídila by se výchova a výživa nezletilých předchozím rozhodnutím nalézacího soudu, což by se odrazilo v opětovné změně výchovného prostředí. Byť je rozhodnutí nalézacího soudu velmi pečlivě a logicky odůvodněno, nelze předjímat, jak by odvolací soud o výchovném prostředí nezletilých nově rozhodl. Pokud by odvolací soud setrval na svém předchozím výroku, pro nezletilé by to představovalo po několika měsících další změnu výchovného prostředí. Takovému postupu, byť hypotetickému, nelze nezletilé vystavit a pokračovat v podrývání jejich životních jistot. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud má za to, že za stávajících podmínek je třeba upřednostnit zájem na stabilizaci psychického stavu nezletilých. Ty se opakovaně vyjádřily v tom smyslu, že si přejí, aby to už hlavně skončilo. Uvedené pochopitelně nevylučuje, aby v budoucnu ke změně výchovného prostředí došlo, ale lapidárně řečeno, nezletilé musí nejprve najít pevnou půdu pod nohama, aby byly schopny nést břemeno, jímž je jejich rodiče dlouhodobě zatěžují. Je to totiž především povinnost a odpovědnost rodičů, aby nalezli pro své děti řešení, které je nebude trvale vystavovat stresu.
Shora uvedeným Ústavní soud neříká, že by stěžovatel nebyl schopen zajistit nezletilým odpovídající výchovné prostředí, nicméně nezletilé zažily v posledních letech celou řadu změn (včetně tzv. vnitrostátního únosu), které, jak vyplývá, ze spisu, se podepisují na jejich zdraví. Za tohoto stavu věci není na místě, aby nezletilé děti opět měnily své výchovné prostředí.
I přesto, že vztahy mezi rodiči jsou zjevně zcela rozvráceny, považuje Ústavní soud za vhodné je vyzvat k tomu, aby v zájmu zachování zdravého vývoje svých dětí napřeli veškeré úsilí k nalezení shody na elementárních věcech (např. dohoda na škole a lékařské či terapeutické péči), týkající se výchovy a výživy jejich dětí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu