ECLI:CZ:US:2023:2.US.220.23.1
sp. zn. II. ÚS 220/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Lucii Horákové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2022 sp. zn. 12 Ksz 1/2022-220 v bodě II) výroku, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a městského státního zástupce v Praze, sídlem náměstí 14. října 2188/9, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti, které Ústavní soud jen stručně rekapituluje, protože jsou účastníkům řízení známy. Kárně obviněná stěžovatelka byla napadeným výrokem A. uznána vinnou, že podle §19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."), jako státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, byla dlouhodobě nečinná při vyřizování věcí vedených u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, které jí byly přiděleny ke zpracování. Její pochybení je popsáno ve skutkových větách rozhodnutí. Dle výroku A. I. bod 1 (původně bod 1. návrhu) ve věci sp. zn. 2 ZT 97/2021 byla dlouhodobě nečinná minimálně po dobu 5,5 měsíce. Dle bodu 2 (původně bod 3. návrhu) ve věci sp. zn. 2 ZN 2186/2020 byla dlouhodobě nečinná minimálně po dobu 9 měsíců. Dle bodu 3 (původně bod 5. návrhu) ve věci sp. zn. 1 ZN 1824/2019, byla dlouhodobě nečinná minimálně po dobu 12,5 měsíců. Výrok A. II. (původně bod 4. návrhu) se týká věci sp. zn. 2 ZN 2186/2020, dle něhož ve snaze odůvodnit průtahy v této věci vzniklé, vložila do dozorového spisu nečíslovaný list, na kterém učinila záznam o dohodě s policejním orgánem o nepotřebnosti vyžádané právní pomoci, přestože orgán dožádaného státu byl ochoten právní pomoc poskytnout, pokud mu budou poskytnuty doplňující informace. Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl ve věci uvedené výrokem A. I., že v nepřímém úmyslu porušila své povinnosti státní zástupkyně podle §24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), výrokem A. II. pak v přímém úmyslu porušila své povinnosti státní zástupkyně podle §24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství, čímž spáchala ad I. a ad II. dvě kárná provinění podle §28 zákona o státním zastupitelství a za to jí uložil podle §30 odst. 1 písm. b) zákona o státním zastupitelství kárné opatření snížení platu o 15% na dobu 12 (dvanácti) měsíců. Nejvyšší správní soud vyšel při svém rozhodování z toho, že stěžovatelka se dopustila skutky pod body A. I. a A. II. kárných provinění.
3. Dále byla stěžovatelka podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. zproštěna kárného obvinění, která jí byla kladena za vinu výrokem B. bod 1 (původně bod 2 návrhu) ve věci sp. zn. 2 ZT 99/2020, pochybení je popsáno ve skutkové větě. Nečinnost stěžovatelky byla napravena byť místně nepříslušnou státní zástupkyní a došlo k naplnění účelu zákona. Výrok B. bod 2 (původně bod 6 návrhu) se týká věci vedené pod sp. zn. 2 ZT 124/2021, ve které nijak nereagovala na závažné vady v popisu skutku, usnesení z úřední povinnosti nezrušila, stížnost zamítla jako nedůvodnou, aniž by ji řádně odůvodnila. Kárný soud ani v tomto případě neshledal, že by pochybení stěžovatelky dosahovalo intenzity excesu při rozhodovací činnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v obšírné ústavní stížnosti tvrdí, že kárný soud porušil právo na spravedlivý proces a kromě toho se dále dovolává porušení práva na presumpci neviny. Obsahem ústavní stížnosti je zpochybňování zjištěného skutkového stavu, dále tvrdí chybné hodnocení důkazů a polemizuje aplikací podústavního práva ze strany Nejvyššího správního soudu. Poukazuje na rozpor mezi výrokem a ústním odůvodněním rozhodnutí kárného senátu a nesouhlasí se způsobem, jakým kárný senát hodnotil její postup, resp. způsob výkonu funkce státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství v tomto řízení. Na rozdíl od kárného senátu stěžovatelka tvrdí, že své povinnosti státní zástupkyně dostála, vystupovala jako nezávislý orgán trestního řízení a poukázala na údajnou zaujatost kárného navrhovatele, kterým byl městský státní zástupce.
5. Závěrem stěžovatelka opakuje své přesvědčení, že kárný soud svým rozhodnutím porušil čl. 36 Listiny tím, že jí uložil kárné opatření za jednání, které nemohlo být posouzeno jako kárné provinění, ale důsledek jejího šikanování na pracovišti a přidělování největšího počtu spisů k vyřízení. Je též toho názoru, že kárný soud učinil rozhodnutí, které se odklonilo od jeho vlastní ustálené judikatury a které stěžovatelka považuje za porušení jejího práva na spravedlivý proces."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozhodnutí zákon procesní prostředek k ochraně práv stěžovatelky neposkytuje.
IV.
Vyjádření účastníka řízení
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení.
8. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 2. 2023 úvodem poznamenal, že ústavní stížnost primárně spočívá ve zpochybňování zjištěného skutkového stavu a v polemice s aplikací podústavního práva ze strany kárného soudu. Ústavně právní argumentace v ústavní stížnosti fakticky zcela chybí. Stěžovatelka se dovolává primárně porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36. odst. 1 Listiny, k němuž se podrobněji vyjádřil i Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka se kromě toho dále dovolává porušení práva na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, avšak tato práva se na projednávanou věc vůbec nevztahují. Ačkoli se v kárném řízení se státními zástupci postupuje přiměřeně podle trestního řádu, nejde o trestní řízení ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy, ale jde o řízení disciplinární. K tomu lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09, který se sice týkal kárného řízení se soudci, ale kárné řízení se státními zástupci se nijak neliší. Závěr o netrestní povaze kárného řízení potvrzuje i novější judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Dále připojil podrobné zdůvodnění k jednotlivým námitkám stěžovatelky a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně aby ji nálezem zamítl.
9. Soudce zpravodaj zaslal shora uvedené vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
10. Stěžovatelka v replice ze dne 20. 2. 2023 reagovala na vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti a dále polemizovala s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu; závěrem uvedla, že je celkově nespravedlivé a překroucené. Uložená sankce je nepřiměřeně přísná, namítala, že jí byla uložena vysoká sankce, přestože její hodnocení je průměrné. Uvedla, že dle jejího názoru Nejvyšší správní soud "motá různé věci dohromady a absolutně nerozumí podstatě věci", postup kárného soudu zasáhl do jejích ústavou garantovaných práv, v důsledku čehož pociťuje i výraznou újmu na svých osobnostních právech.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
12. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny nesprávným právním posouzením její věci kárným soudem, a v polemice stěžovatelky s jednotlivými důvody napadeného rozhodnutí kárného soudu. K tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti nezbývá než opakovat, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Nejvyšší správní soud posuzoval šest jednání kárně obviněné stěžovatelky částečně odlišně, než bylo uvedeno v kárném návrhu, o čemž řádně stěžovatelku poučil. Vytýkaná jednání totiž zahrnovala tři různé oblasti chráněné zákonem o státním zastupitelství, a to jednak, aby ve věcech bylo postupováno v zákonem daných lhůtách a obecněji bez zbytečných průtahů (bod 1, 2, 3 a 5 návrhu), skutek uvedený pod bodem 4 se týkal důvěryhodnosti státního zástupce a odvozeně též celého státního zastupitelství a pod bodem 6 směřoval na odbornost státního zástupce. Kárný senát dospěl k závěru, že se jednalo o tři samostatná kárná provinění. Skutky vymezené v bodech 1, 2, 3, a 5 se týkaly průtahů v řízení, které posoudil kárný soud jako dílčí útoky pokračujícího kárného provinění, jenž byly provedeny stejným nebo podobným způsobem a je mezi nimi blízká časová souvislost i souvislost v předmětu útoku. Ve věci skutku bod 4 se dopustila kárného provinění tím, že jednala zjevně v úmyslu zakrýt svou nečinnost prostřednictvím úředního záznamu a emailu od policisty, kterému nesdělila klíčové informace a uvedla ho v omyl (bod 93 až 93 rozhodnutí). Uvedeným jednáním jednak poškodila svou pověst, ale i pověst státního zastupitelství jako celku. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že státní zástupce musí disponovat též nezpochybnitelnou morální integritou, přičemž důvěra ve státního zástupce a státní zastupitelství jako celek je významnou hodnotou, kterou je třeba chránit se zvýšenou měrou. Nedůvěra ve státní zástupce je schopna ovlivnit důvěru občanů v právní stát jako takový. Morální integrita státního zástupce je klíčová pro výkon jeho funkce, dohlíží na zákonnost přípravného řízení a zastupuje stát u soudu a musí vykonávat svoji funkci nestranně. Nejvyšší správní soud podle §19 odst. 1 zákona o kárném řízení uznal stěžovatelku vinnou kárnými proviněními podle §28 zákona o státním zastupitelství skutky popsanými ve výroku A., proto uložil stěžovatelce úhrnné kárné opatření snížení platu o 15% na dobu 12 měsíců; zároveň ji ohledně dvou jednání ve výroku B. podle §19 odst. 2 zákona o kárném řízení kárného obvinění zprostil (původně bod 2 a 6 návrhu). Nejvyšší správní soud sice měl výhrady k některým vymezeným skutkům, ale neshledal, že by šlo o natolik závažné pochybení, které by dosahovalo intenzity kárného provinění. Kárný senát vyhodnotil uložení kárného opatření podle §30 odst. 1 písm. b) zákona o státním zastupitelství tak, že nevyhověl návrhu kárného navrhovatele na uložení opatření v maximální možné výměře, protože části skutků kárného obvinění byla zbavena.
14. Ústavní soud neshledal námitky uvedené v ústavní stížnosti za opodstatněné a v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky bylo rozhodnuto náležitě a velmi podrobně odůvodněným soudním rozhodnutím. Kárný soud se náležitým způsobem vypořádal s obhajobou kárně obviněné, která argumentovala nezávislostí státního zástupce při posuzování jednotlivých případů. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny měl proces vedený před kárným soudem kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost každé strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném a spravedlivém řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv, když ani závěry kárného soudu nevykazují vad. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by byla stěžovatelka spokojená. Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kárného soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. V podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího správního soudu, z něhož je zřejmé, že rozhodovací činnost uplatnil v mezích a způsobem, který stanoví zákon a při úvaze o druhu a výměře kárného opatření přihlédl k závažnosti kárného provinění a osobě kárně obviněné stěžovatelky.
15. Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo, neboť Nejvyšší správní soud postupoval ve věci řádně, pečlivě a s důrazem na ochranu ústavně zaručených práv stěžovatelky. Postupu Nejvyššího správního soudu tedy není z pohledu ústavnosti čeho vytknout, ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry kárného soudu vedoucími k uložení kárného opatření za kárné provinění, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu