ECLI:CZ:US:2023:2.US.2218.23.1
sp. zn. II. ÚS 2218/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Vlacha, zastoupeného Mgr. Petrou Wölflovou, advokátkou se sídlem U Pily 581, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 181/2023-288 ze dne 6. 6. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 106/2022-252 ze dne 9. 6. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 95/2018-218 ze dne 14. 12. 2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uhrazení částky 350 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu průtahy v řízení vedeném Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 325/93.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu i žalobu druhé žalobkyně (společnosti I. JIHOČESKÁ STAVEBNÍ s. r. o. v likvidaci) zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II.). Ve vztahu mezi druhou žalobkyní a žalovanou rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu ve výroku I. a II. potvrdil a uložil stěžovateli a druhé žalobkyni povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III. rozsudku městského soudu).
4. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl, a to zčásti pro jeho subjektivní nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Stěžovatel namítá, že žádný z obecných soudů neprojednal jeho prokázané tvrzení, že řízení sp. zn. 14 C 325/93, zahájené dne 21. 7. 1993 u Okresního soudu v Českých Budějovicích, nemohlo být dosud pravomocně ukončeno, když ve věci nebylo vydáno pravomocného rozhodnutí. Uvádí, že spis sp. zn. 14 C 325/93 postrádá pravomocné rozhodnutí z důvodu, že dosud nebylo vydáno a do spisu založeno. Obvodní soud ani městský soud se podle stěžovatele nezabývaly důkazními listinami ze spisu, kterými stěžovatel a druhá žalobkyně doložili svá tvrzení o neexistenci exekučního rozhodnutí. Ve vedené věci u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 325/93 tak podle stěžovatele dochází k neopodstatněným průtahům. Namítá, že pokud se soudy v odškodňovacím řízení odmítnou zabývat prokázaným tvrzeným skutkem, jsou tak porušena "všechna ústavní práva odsouzeného".
6. Dále stěžovatel dovozuje, že odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem, zčásti pro jeho subjektivní nepřípustnost, zčásti pro vady, aniž by byl dovolacím soudem k tomuto odstranění vad vyzván, a ve zbylém rozsahu podaného dovolání pro chybějící náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále uvádí, že mu bylo napadenými rozhodnutími odepřeno základní právo na veřejné projednání jeho věci před nezávislým soudem v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
8. Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o odvolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Uvedl, že dovolání stěžovatele není subjektivně přípustné ohledně potvrzení zamítnutí žaloby co do náhrady škody ve výši 20 159 500 000 Kč s příslušenstvím, požadované v řízení druhou dovolatelkou, společností I. JIHOČESKÁ STAVEBNÍ s. r. o. v likvidaci. Ve zbylé části označil stěžovatelovo dovolání za vadné, když podle Nejvyššího soudu neobsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel neformuloval jednoznačně žádnou otázku hmotného či procesního práva, jejíhož vyřešení se dovoláním domáhá (dovolací důvod), ani neuvedl žádný z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. s tím, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. K tomu Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 ze dne 23. 7. 2013 a usnesení sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 ze dne 29. 8. 2013, a dodal, že tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017. Nejvyšší soud dodal, že stěžovatelem v dovolání uvedené "judikáty pro dovolací řízení" nejsou provázány s žádným řádně specifikovaným dovolacím důvodem (právní otázkou, jejíhož zodpovězení se žalobci po dovolacím soudu domáhají). Dospěl tak k závěru, že stěžovatelovo dovolání ze dne 10. 8. 2022 bylo vadné, zároveň nepřihlížel k doplnění dovolání stěžovatele ze dne 26. 4. 2023, když toto doplnění bylo podáno po lhůtě, ve které je dovolání ve smyslu §241b odst. 3 o. s. ř. možno doplnit o údaj, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo vymezení dovolacích důvodů (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 304/2005 ze dne 24. 1. 2006, a sp. zn. 29 Cdo 2808/2009 ze dne 29. 9. 2009).
9. Ústavní soud si vyžádal stěžovatelovo dovolání a ověřil, že stěžovatel uvedeným povinnostem nedostál, ačkoliv v tomto ohledu již existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, a postup tohoto soudu tak nebyl pro stěžovatele "nepředvídatelný". Namítá-li stěžovatel, že ho Nejvyšší soud nevyzval k odstranění vad dovolání, pak přehlíží, že dovolání může být o chybějící náležitosti doplněno jen tehdy, běží-li lhůta k dovolání (podle §241b odst. 3 o. s. ř.), a to jen samotným dovolatelem, neboť §43 o. s. ř., se pro dovolací řízení neuplatní (viz §243b o. s. ř.; srov. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014); dovolatel je soudem vyzýván pouze tehdy, není-li splněna podmínka jeho právního zastoupení podle §241 o. s. ř. (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/22 ze dne 8. 2. 2022 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2137/22 ze dne 30. 8. 2022).
10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání je vadné, neboť stěžovatel v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezil řádně ani důvod dovolání. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které Nejvyšší soud dovolání odmítl, jsou v jeho rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. bod 1. stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017).
11. Pokud jde o rozhodnutí městského a obvodního soudu, ve stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. bod 2. stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017). Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
12. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu