ECLI:CZ:US:2023:2.US.2227.23.1
sp. zn. II. ÚS 2227/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechou, advokátem, sídlem Široká 117/22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023 č. j. 25 Cdo 1437/2023-204, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012 č. j. 3 Co 102/2011-128 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2009 č. j. 34 C 206/2007-66, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Krajský soud v Ústí nad Labem uložil napadeným rozsudkem stěžovateli povinnost zaplatit společně a nerozdílně s M. N. žalobci částku 240 000 Kč. Rozhodl tak o žalobě na náhradu za zásah do osobnostních práv žalobce v důsledku úmrtí jeho otce. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaní otce žalobce zastřelili, za což byli pravomocně odsouzeni k trestu odnětí svobody pro trestný čin vraždy. K odvolání žalovaného i M. N. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem pro zpětvzetí zastavil řízení o odvolání M. N. a ve vztahu ke stěžovateli rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku si podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel vytkl obecným soudům především tu skutečnost, že soudní řízení bylo bez jeho přičinění nepřiměřeně dlouhé a obecné soudy na něj aplikovaly jak nesprávnou právní úpravu, tak i judikaturu. Žaloba byla proti stěžovateli podána koncem roku 2007, přičemž nalézací soud rozhodl v březnu 2009 a odvolací soud v březnu 2012. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem projednáno až po 11 letech, během kterých se změnila nejen právní úprava dovolání, ale též související judikatura. Samotná délka řízení přitom nejde na vrub Nejvyššího soudu, ale soudů nižších instancí. Stěžovatel neměl možnost na tyto změny reagovat a svoji právní argumentaci přizpůsobit. Svou argumentaci může podle §242 o. s. ř. měnit pouze ve lhůtě pro dovolání. Ta však předpokládá, že dovolání bude rozhodnuto cca do 1 roku od jeho podání. V případě, že by stěžovatel věděl, jaká bude délka soudního řízení, podané dovolání by koncipoval jinak. Nepřiměřenou délkou dovolacího řízení nebylo stěžovateli umožněno využít mimořádného opravného prostředku, neboť mezi jeho podáním a rozhodnutím o něm uplynulo 11 let.
Stran věcného posouzení žaloby stěžovatel namítl, že obecné soudy stanovily určitou výši částky, avšak tu dovodily z právního předpisu, který byl účinný až po dni rozhodnutí nalézacího soudu. Stěžovatel namítá, že v napadených rozhodnutích absentuje důvod stanovení konkrétní částky. Jediné dva důvody vycházejí z neúčinného zákona a z toho, že přiznaná částka není zjevně nepřiměřená. Soudcovské uvážení zde tedy není řádně odůvodněno a je nepřezkoumatelné.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není ani rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
V této věci byla celková délka soudního řízení a zvláště pak řízení dovolacího nepřiměřená. To však samo o sobě neznamená, že by se samotné věcné posouzení případu vymykalo kautelám spravedlivého procesu. Namítá-li stěžovatel, že mu měl být vytvořen procesní prostor pro reagování na změnu právní úpravy dovolání nebo na změnu judikatury, nutno uvést, že v průběhu dovolacího řízení mu v tomto nic nebránilo. Nadto stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl, jakým způsobem chtěl svoji právní argumentaci změnit či doplnit. Jeho poukaz na nemožnost uplatňovat svá práva před soudem se tak jeví jako ryze účelový.
Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná a nikoliv řádně odůvodněná, neboť z nich nelze seznat, jakým způsobem obecné soudy dospěly ke stanovení částky za zásah do osobnostních práv žalobce. K uvedenému lze stěžovatele zcela odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, který uvádí, které skutečnosti vzal při zvažování výše přiznané částky v potaz. Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy přidržely výše odškodnění, které odpovídá právní úpravě, která nebyla v rozhodné době účinná, nelze v tomto postupu shledat v zásadě nic protiústavního. Je tomu tak proto, že i předchozí právní úprava umožňovala dotčeným osobám domáhat se zadostiučinění za zásah do osobnostních práv a není důvod, pro který by nemohla být žalobci přisouzena částka odpovídající právě nové právní úpravě. Rozhodnou zde totiž není samotná právní úprava, ale míra intenzity zásahu do práv žalobce. V projednávané věci přitom obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč považují zásah do práv žalobce za značný a tomu pak také odpovídá výše přisouzené částky.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že i přes výtku týkající se délky samotného soudního řízení, lze ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů považovat za ústavně konformní.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu