ECLI:CZ:US:2023:2.US.2232.23.1
sp. zn. II. ÚS 2232/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, č. j. 30 Cdo 2634/2022-229, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 39 Co 381/2021-207, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2021, č. j. 28 C 226/2020-182, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal vůči státu náhrady škody v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním v celkové výši 152 714 Kč, sestávající z náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 28 314 Kč, náhrady nákladů na zajištění náhradního ubytování ve výši 27 400 Kč a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 97 000 Kč.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovaným rozsudkem uložil státu povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 385 Kč od 18. 11. 2020 do zaplacení (výrok I.). Co do zaplacení částky 124 400 Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z částky 5 929 Kč obvodní soud žalobu zamítl (výrok II.). Obvodní soud přitom již před vydáním meritorního rozhodnutí řízení v částce ve výši 28 314 Kč, tj. v nároku na náhradu škody představující vynaložené náklady na obhajobu, zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby po plnění poskytnutém ze strany žalovaného státu (srov. usnesení obvodního soudu ze dne 30. 4. 2021, č. j. 28 C 226/2020-151).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v zamítavém výroku II. potvrdil (výrok I.).
5. Dovolání stěžovatele bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
6. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu předchozího řízení (tzn. v jím podaném odvolání i dovolání). Opětovně tudíž rozporuje závěr obecných soudů o promlčení jeho nároku, resp. závěr, že náklady náhradního ubytování stěžovatele nesouvisí s trestním řízením samotným. Dovolává se rovněž práva na spravedlivý proces, které bylo dle jeho názoru porušeno tím, že obvodní soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž by s tím účastníci řízení vyslovili souhlas.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud především uvádí, že argumentace stěžovatele neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, byť stěžovatel své námitky zastřešuje odkazem na dílčí ustanovení Listiny. Jelikož však podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatele se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví, a tedy nemůže přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nynějším případě nedošlo.
10. Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Obvodní i městský soud totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily, právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině (zejména s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny), přičemž dostatečně vyložily, proč stěžovatelem uplatněným nárokům nevyhověly. Ústavní soud tyto závěry obecných soudů nepovažuje za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Naopak, obecné soudy byly v hodnocení výše uvedených otázek konzistentní a jejich závěry se nevymykají ustálené soudní praxi. Na jejich postupu a rozhodnutí tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, jehož se též dovolává, nepřípadně zaměňuje s (neexistujícím) právem na úspěch ve věci.
11. K námitkám stěžovatele, jež byly řádně vypořádány již v průběhu předchozího řízení, dodává zdejší soud stručně jen následující. Polemika se závěrem obecných soudů či s ustálenou judikaturou týkající se promlčení (k této judikatuře srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 3), tj. polemika se závěrem, že promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. počala běžet ode dne následujícího po dni, kdy nabylo právní moci zrušující usnesení státního zástupce, jímž bylo rozhodnuto o (trestní) stížnosti a jímž bylo policejnímu orgánu uloženo, aby se věcí znovu zabýval, stěžovateli nemůže zajistit úspěch ve věci a spíše budí dojem, že poněkud zastírá podcenění samotného řízení o žalobě, které jako jediné stálo za neúspěchem stěžovatele. Lze toliko s odkazem na právní zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) uzavřít, že stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud sám své nároky včas a řádně podanou žalobou neuplatnil.
12. Ústavní soud považuje za přesvědčivé rovněž vypořádání námitky týkající se nepřiznání náhrady za ubytování odůvodněné neexistencí příčinné souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním (srov. rozsudek městského soudu, body 30-31). Náklady, které stěžovateli vznikly v souvislosti s jeho vykázáním ze společného obydlí, totiž byly vynaloženy v období předcházejícím zahájení trestního stíhání, a tedy z hlediska trestního řízení zahrnují toliko fázi prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Ústavní soud připomíná, že je věcí politického rozhodnutí zákonodárce, aby určil, od které fáze trestního řízení má být dotčenému subjektu poskytováno odškodnění. Je-li v podmínkách právního řádu takovým okamžikem - zjednodušeně řečeno - primárně právě usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu (srov. rozsudek městského soudu, bod 24), Ústavní soud na tom neshledává nic nepřiměřeného či a priori protiústavního. Vztahovalo-li by se totiž odškodňování bez dalšího i na fázi prověřování, mohlo by to znamenat mj. i obtížně udržitelnou systémovou zátěž (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 3452/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se práva na spravedlivý proces, které mělo být dle stěžovatele porušeno tím, že obvodní soud rozhodl bez nařízení jednání, aniž by s tím účastníci řízení vyslovili souhlas. Ze stěžovaného rozhodnutí obvodního soudu se ovšem podává přesný opak. Tento soud totiž postupoval podle ustanovení §115a o.s.ř. a ve věci rozhodl, aniž by konal ústní jednání, neboť stěžovatel i žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Ústavní soud nehodlá tento jednoznačný závěr zpochybňovat, a to již proto, že v ústavní stížností napadených rozhodnutích neshledal cokoliv, co by svědčilo, byť jen náznakem, o zkrácení participačních práv stěžovatele. Kromě toho je třeba uvést, že kdyby skutečně došlo k pochybení, které nyní stěžovatel namítá, jednalo by se o důvod pro podání žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 3 o. s. ř.) a s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je proto tato námitka (bez vyčerpání uvedeného procesního prostředku) nepřípustná.
14. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, a že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu.
17. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji usnesením mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu