ECLI:CZ:US:2023:2.US.2274.23.1
sp. zn. II. ÚS 2274/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele GONEZA, s.r.o., Zlobice 45, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023, č.j. 23 Cdo 1826/2022-548, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2022, č. j. 4 Cmo 10/2020-530, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy pro porušení práva stěžovatele vlastnit majetek a práva na soudní a jinou právní ochranu.
2. Předmětem nyní projednávané věci je otázka procesního nástupnictví, ve věci v minulosti kasačně zasahoval Nejvyšší soud. V řízení o zaplacení 442 200 Kč s příslušenstvím byl stěžovatel v pozici žalobce. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 8/49 Ecm 32/2010-350, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 442 200 Kč s příslušenstvím, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 192 541 Kč. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně brojil stěžovatel odvoláním, po předložení věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání pak stěžovatel podal dne 27. 4. 2020 návrh na procesní nástupnictví podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř."). Tento návrh učinil na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou stěžovatel jako postupitel uzavřel dne 19. 12. 2017 s postupníkem, společností SILBARTON PROJECT a.s. Společnost SILBARTON PROJECT a.s. současně udělila souhlas se svým vstupem do řízení. Oznámení o postoupení bylo žalovanému vedlejšímu účastníkovi Energo IPT s.r.o. doručeno dne 14. 2. 2018. K návrhu však vedlejší účastník uvedl, že s ním nesouhlasí, neboť postup stěžovatele vede k budoucí nevymožitelnosti jeho pohledávky na náhradu nákladů vzniklých v soudním řízení. Obdobně se tomu stalo i v jiném řízení, kde nástupnická společnost SILBARTON PROJECT a.s. vstoupila po rozhodnutí soudu prvního stupně do práv tehdejší žalobkyně. Vedlejšímu účastníkovi tudíž za podobné situace již jednou vznikla za společností SILBARTON PROJECT a.s. pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení, které vymáhala exekučně.
3. Vrchní soud v Olomouci rozhodl o návrhu stěžovatele usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 4 Cmo 10/2020-457, tak, že vstup společnosti SILBARTON PROJECT a.s. do řízení nepřipustil, když dospěl k závěru, že nelze vyloučit, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy za účelem vyhnout se placení nákladů řízení v případě neúspěchu stěžovatele. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z toho, že stěžovatel se domáhá po žalovaném zaplacení částky 442 200 Kč, ale společnosti SILBARTON PROJECT a.s. byla žalovaná pohledávka postoupena za částku 88 440 Kč. Také došlo k podání návrhu na změnu účastníka řízení až po rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále vycházel ze zjištěné majetkové situace společnosti SILBARTON PROJECT a.s.
4. Stěžovatel brojil proti (prvnímu) usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej usnesením ze dne 26. 4. 2021, č. j. 23 Cdo 297/2021-491, zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Shledal, že odvolací soud nepostupoval při posouzení mimořádných důvodů pro aplikaci §2 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle ní sice nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím §2 o. s. ř. Takový postup je nicméně namístě, lze-li s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Rozhodnutí odvolacího soud postrádalo judikaturou vyžadovanou zjištěnou jistotu, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití této procesní úpravy.
5. Následně Vrchní soud v Olomouci svým (nyní napadeným) usnesením znovu nepřipustil, aby do řízení vstoupil na místo stěžovatele vedlejší účastník. V řízení vyšly najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že institut upravený v §107a o. s. ř. byl v tomto případě zneužit s cílem eliminovat riziko možné náhrady nákladů řízení protistraně. Vedlejší účastník nevyvíjí žádnou činnost, protože nevykazuje žádné příjmy, a neeviduje žádný (odepisovatelný) majetek. Postupník je společností, u níž reálně hrozí, že v případě vyhovění návrhu dle §107a o. s. ř. bude pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení vůči ní nedobytná. Pro tento závěr podle soudu svědčí rovněž skutečnost, že pohledávka byla postoupena za částku výrazně nižší (88 440 Kč), než je žalovaná hodnota této pohledávky (442 200 Kč včetně příslušenství). Stěžovatel podal návrh podle §107a o. s. ř. až v roce 2020, ačkoli k postoupení pohledávky došlo již dne 19. 12. 2017 (po rozhodnutí soudu prvního stupně).
6. Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu svým v pořadí druhým (tentokrát zamítavým) usnesením potvrdil. Důvodem pro zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví zjevně nebyla prostá obava odvolacího soudu, že se případná pohledávka vedlejšího účastníka na náhradu nákladu řízení stane nedobytnou (tj. nejistota o nepoctivosti pohnutek stěžovatele). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je již zřejmé, že odvolací soud neměl žádné pochybnosti o tom, že cílem návrhu stěžovatele na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladu řízení stala vůči žalovanému nedobytnou. Právní posouzení odvolacího soudu proto v novém řízení již odpovídalo judikatorním požadavkům.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituloval obsah napadených rozhodnutí a zejména zdůraznil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí judikaturním požadavkům ve skutečnosti neodpovídá, neboť soudy nedospěly k závěru o absolutní jistotě, že skutečným záměrem je zneužití procesní úpravy. Odůvodnění, se kterým došlo k zamítnutí návrhu na změnu účastníka, nesplňuje nároky na kvalitu odůvodnění. Stěžovateli není jasné, proč Nejvyšší soud nejprve předestřel ustálenou rozhodovací praxi, kterou pak následně na stěžovatele neaplikoval. Skutečnost, že důvody pro zamítnutí záměny nebyly dány, plyne již z rekapitulace prvního kasačního rozhodnutí.
8. Stěžovatel je dceřinou společností postupníka, který je jediným společníkem (vlastníkem) stěžovatele. Již tato skutečnost reálně vyvrací úvahy o zneužití institutu postoupení pohledávky. Z toho důvodu neobstojí závěr, že vedlejší účastník nemá žádný majetek. Zcela zjevně se tak nemohla stát nedobytnou sama pohledávka a závěr odvolacího soudu je v tomto smyslu v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud procesní chybu odvolacího soudu nejenže nenapravil, dokonce ji ještě prohloubil uznáním správnosti zjištění o majetkových poměrech postupníka.
III. Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
12. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti řádnému odůvodnění rozhodnutí soudů, Ústavní soud považuje podle své ustálené judikatury požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí za jeden ze základních atributů spravedlivého procesu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)], tento požadavek má sloužit jako záruka transparentnosti a kontrolovatelnosti rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Za řádné odůvodnění rozhodnutí, považuje takové, ze kterého vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)]. V posuzované věci však Ústavní soud porušení této povinnosti neshledal.
13. Naopak k uvedeným závěrům obecné soudy bezesporu přihlížely a ve věci judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu nejen respektovaly, ale též aplikovaly. Vrchní soud řádně odůvodnil svůj závěr a zohlednil všechny okolnosti projednávané věci. Poukázal zejména na to, že se v novém řízení blíže zaměřil na zjištění otázky, do jaké míry je obava o dobytnosti případné pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení u procesního nástupce reálná. Vyzval společnost SILBARTON PROJECT a.s., aby mu sdělila, jakého hospodářského výsledku dosáhla v letech 2019, 2020 a 2021, současně požádal o sdělení skutečností ovlivňujících případný nepříznivý vývoj ekonomické situace společnosti, které by měly tento nepříznivý vývoj zvrátit. Rovněž byla společnost vyzvána k doložení účetních závěrek, výkazů zisku a ztrát a rozvah roky 2019 a 2020, včetně příslušným finančním úřadem potvrzených daňových přiznání tyto roky. Nástupnická společnost na to odvolacímu soudu sdělila, že požadovaná daňová přiznání nemůže v dohledné době doložit. Odvolací soud si proto požadované listiny opatřil sám u Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územní pracoviště v Kroměříži. Předloženo bylo jen daňové přiznání společnosti za rok 2019, z něhož vyplynulo, že výsledek hospodaření společnosti za toto období byl nulový, totéž vyplynulo i z rozvahy a výkazu zisku a ztrát za rok 2019. Zcela totožné skutečnosti pak zjistil odvolací soud i z účetních dokladů společnosti za období roku 2020. Odvolací soud dále z obchodního rejstříku společnosti SILBARTON PROJECT a.s. zjistil, že společnost naposledy doložila v roce 2020 účetní závěrky za roky 2016 až 2018, další účetní závěrky společnost nedoložila. Podle soudu tak společnost nedosahuje žádného zisku a nemá žádné příjmy či majetek. Předmětem činnosti společnosti SILBARTON PROJECT a.s. má přitom být pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Nejvyšší soud následně (v takřka totožném složení senátu jako v případě kasačního rozhodnutí) závěry vrchního soudu považoval za judikaturně souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, dle níž zamítnutí návrhu na vstup je procesní postup výjimečný a pouhé podezření ze zneužití procesní úpravy nepostačuje.
14. V posuzované věci se jedná toliko o výklad podústavního práva, který (až na výjimky) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu není. Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými ve věci obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního, přičemž stěžovatel předkládá vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Obecné soudy se návrhem stěžovatele zabývaly a jejich závěrům nelze z pohledu ústavněprávního ničeho vytknout. V rozhodnutí pak soudy dostatečně zdůvodnily, jakou právní úpravu ve věci aplikovaly a na základě jakých skutkových zjištění. Ústavní soud neshledal důvod, aby dostatečně odůvodněné závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry ve věci jednajících soudů jakkoli zpochybňovat. Obecné soudy se předmětnou věcí podrobně zabývaly a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Otázku účelového zneužití předmětné procesní úpravy neopomenuly a přiměřeným způsobem se jí zabývaly. Jejich postup přitom nelze označit za ryze formalistický.
15. Se skutečností, že provázání nastupující společnosti SILBARTON PROJECT a.s. se stěžovatelem není samo o sobě dostatečnou zárukou vymahatelnosti budoucích nákladů, se vypořádal Nejvyšší soud. Postoupení pohledávky (dle vyjádření stěžovatele) z dceřiné společnosti na společnost mateřskou bez dalšího nevylučuje závěr o zneužití procesní úpravy. I přes vzájemnou propojenost jsou dceřiná a mateřská společnost dva odlišné právní subjekty, které se mohou lišit ve své hospodářské situaci a v možnosti dostát svým závazkům. Nejvyšší soud přitom odkázal na judikaturu Ústavního soudu, dle níž je-li postupník současně ovládající společností postupitele, může to značit nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení a nezřetelnost důvodu postoupení. Tyto okolnosti mohou svědčit o tom, že účelem postoupení pohledávky a návrhu na postup podle §107a o. s. ř. je ve skutečnosti zneužití procesní úpravy [nález sp. zn. III. ÚS 468/11 ze dne 9. 2. 2012 (N 30/64 SbNU 319)].
16. Ústavní soud připomíná, že předmětem ústavní stížnosti byly fakticky toliko námitky směřující do procesního nástupnictví (neumožnění záměny účastníků obecnými soudy). Jedná se o otázku práva na spravedlivý proces účastníků (čl. 36 Listiny). Obecná tvrzení stěžovatele, týkající se zásahu do jeho vlastnického práva, jsou tak neopodstatněná - stěžovatel mohl pohledávku postoupit (a učinil tak), v tomto ohledu nebylo do čl. 11 ze strany soudů nijak zasaženo. Otázka zásahu do majetkových práv stěžovatele stanovením náhrady nákladů řízení je v nynější procesní fázi předčasná (hypotetická).
17. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu