ECLI:CZ:US:2023:2.US.2286.23.1
sp. zn. II. ÚS 2286/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Juditou Pelechovou, advokátkou se sídlem Masná 1493/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 5 Tdo 430/2023-5568, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2022, č. j. 4 To 37/2022-5428, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2022, č. j. 30 T 7/2019-5308, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (blíže nespecifikovaná) a dále v čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1, čl. 2 odst. 4 a v čl. 10 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že obvinění F. K. a stěžovatel byli v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem poškozování finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného rovněž ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl oběma obviněným shodně uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále byl obviněným uložen i peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč a poškozená Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Trestná činnost, kladená oběma obviněným za vinu, spočívala v tom, že vytvářeli umělé podmínky pro to, aby jejich zaměstnavatel X získal dotaci z evropských rozpočtů, a to na přestavbu dosluhujících typů tramvají na tramvaje alespoň částečně nízkopodlažní. Oba obvinění si přitom byli vědomi toho, že v napadených rozhodnutích popsanou renovaci tramvají nebylo možno provádět za pomoci firem vybraných ve výběrových řízeních (což ale byla podmínka poskytnutí dotace), neboť z důvodů popsaných v napadených rozhodnutích uvedenou přestavbu mohla provádět jen jediná společnost, a to společnost Y (dále jen "společnost" nebo "předmětná společnost"). S ohledem na získání dotace pak byla zakázka na přestavbu uvedených tramvají předražená, když v žádosti o získání dotace nebylo například uvedeno, že samotný zaměstnavatel obviněných se bude na přestavbě původních tramvají podílet, přičemž celá zakázka byla navíc definována tak, aby jejím vítězem nakonec mohla být právě a jen společnost Y.
4. K odvolání obou obviněných, jakož i příslušného státního zástupce, který podal odvolání v neprospěch obviněných, rozhodl o dané věci Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") tak, že z podnětu obou obviněných rozsudek krajského soudu ve výroku o vině pod bodem II. výrokové části rozsudku krajského soudu a ve výroku o uložených trestech zrušil a sám znovu rozhodl tak, že obviněným za zvlášť závažný zločin poškozování finančních zájmů Evropské unie, spáchaný ve spolupachatelství, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek krajského soudu ve výroku o vině pod bodem I. nezměněn, uložil trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání pěti let. Dále oběma obviněným uložil peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč. V ostatních výrocích zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn, když odvolání státního zástupce bylo vrchním soudem zamítnuto jako nedůvodné. K uvedenému zásahu vrchní soud přistoupil poté, co dospěl - zjednodušeně řečeno - k závěru, že původně v obžalobě jediný skutek byl krajským soudem rozdělen na skutky dva, což vrchní soud shledal chybným, neboť popis obou skutků byl zčásti totožný a fakticky se jednalo o skutek jediný, který bylo možno kvalifikovat jen jako zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a odst. 5 tr. zákoníku a nikoliv jako přečin porušení povinností při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
5. Následná dovolání obviněných odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud, který uvedl, že obvinění v rámci svých dovolání v podstatě jen opakovali námitky, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. Podrobněji se pak věnoval námitkám obviněných směřujících do jimi tvrzené absence zavinění ve vztahu k trestné činnosti jim kladené za vinu a týkajících se údajného porušení zásady zákazu reformatio in peius, jakož i námitce, že se stěžovatel v rozhodné době v rámci X s ohledem na zastávanou funkci vůbec nemohl dopustit jemu za vinu kladené trestné činnosti. Nejvyšší soud konečně konstatoval, že podaná dovolání byla podána z jiných důvodů, než umožňuje zákon.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se obecné soudy nevypořádaly zejména s tím, že nebyla dána jeho odpovědnost za jednání třetího subjektu (tedy X), když stěžovatel byl navíc údajně odsouzen za jednání, které není trestným činem. Ve vztahu k posuzované trestné činnosti stěžovatel formálně vystupoval jen jako projektový manažer, který otázky, jež mají být podstatou posuzované trestné činnosti, vůbec nerozhodoval a fungoval jen jako prostředník pro získání dotace mezi poskytovatelem a příjemcem (žadatelem) dotace. V dané souvislosti pak stěžovatel obecným soudům zejména vytýká, že jeho podíl na trestné činnosti dovozují z výpovědi J. S., kterou prý ale nesprávně interpretují. Stěžovatel se zejména zabývá tím, zdali skutečně nebylo možné, aby uvedenou rekonstrukci prováděl jiný dodavatel než předmětná společnost, nebo zda takový dodavatel jen nebyl znám. Dále stěžovatel rozporuje dílčí východiska obecných soudů, že měl údajně zamlčet, že se na přestavbě jako subdodavatel bude podílet sám X, když tuto okolnost ovšem zamlčet nechtěl, naopak v příslušných dokumentech tato otázka nebyla rozhodná. Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy bez řádného zdůvodnění nijak nezohlednily stěžovatelem navrhované znalecké posudky (zejména v této souvislosti stěžovatel zmiňuje znalce docenta Knoflíčka) k otázce, zda cena za přestavbu jednoho tramvajového vozidla byla v návaznosti na získání dotace z rozpočtů Evropské unie předražená či nikoliv. Podle stěžovatele přitom není rozhodné, zda dodavatel mohl uvedenou přestavbu z důvodů dlouhodobé spolupráce s X provést levněji. Podstatné je jen to, zda nárokovaná cena odpovídala kvalitě přestavby. Dále stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 525/15 ze dne 8. 11. 2016 [(N 210/83 SbNU 341); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] tvrdí porušení principu zákazu reformatio in peius. Stěžovatel rovněž tvrdí, že jeho podíl na trestné činnosti nemůže být dovozován ani z dokumentů, které byly nalezeny při domovní prohlídce a ani z výpovědí svědků, když tito svědci v napadených rozhodnutích nejsou specifikováni. I v tomto ohledu stěžovatel v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou blanketně odkazuje, shledává nedostatek odůvodnění napadených rozhodnutí. Závěrem stěžovatel setrvává na názoru, že vzhledem k jeho osobě nebyl dostatečně popsán úmysl, který je ovšem k naplnění skutkové podstaty vztahující se k jemu za vinu kladené trestné činnosti nutný.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek krajského soudu, který svým rozhodnutím již částečně zrušil vrchní soud a sám ve věci znovu rozhodl, pak k rozhodování o ústavnosti již zrušené části takového rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není totiž oprávněn rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. Ke konkrétní argumentaci stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že stěžovatel i v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích fázích řízení a obecné soudy se s nimi řádně a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Proto je také možno pro stručnost odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Právě uvedené se pak týká i stěžovatelova základního tvrzení, že s přestavbou tramvají, která je podstatou trestné činnosti kladené mu za vinu, neměl v zásadě mnoho společného a průběh a podmínky této přestavby zásadně nemohl nikterak ovlivnit. V tomto ohledu postačí odkázat i jen na zjištění, která krajský soud učinil z elektronické dokumentace zajištěné při domovní prohlídce v na místě pobytu stěžovatele. Z takto zajištěných dokumentů totiž vyplývá, že se stěžovatel opakovaně k celému projektu rekonstrukce tramvají za použití dotace z evropských rozpočtů vyjadřoval a měl na celou rekonstrukci značný (byť třeba neformální) vliv. Jeho vliv na daný projekt pak - jak uvedly obecné soudy - vyplývá i z vyjádření řady osob slyšených před obecnými soudy; pokud stěžovatel v této souvislosti uvádí, že tyto osoby nejsou v napadených rozhodnutích dostatečně specifikovány, pak podle Ústavního soudu zcela postačuje odkázat například na odst. 27 odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu. O podílu stěžovatele na trestné činnosti jemu za vinu kladené tak ani i podle Ústavního soudu nemohou být z tohoto hlediska žádné pochybnosti.
14. Rovněž krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. zejména odst. 117) vysvětluje, že podle podmínek dotační smlouvy bylo nutné pro získání finančních prostředků plátci dotace sdělit veškeré skutečnosti mající vliv na povahu a podmínky provádění dotovaného projektu. Na základě toho pak krajský soud mimo jiné uzavřel (podle Ústavního soudu zcela akceptovatelným způsobem), že bylo povinností žadatele o dotaci sdělit nejen to, že na realizaci celého projektu se ve skutečnosti budou podílet rovněž sami pracovníci X, ale také skutečnost, že rekonstrukce tramvají v podstatě za obdobných technických podmínek byla v minulosti již realizována - ovšem s tím rozdílem, že tehdy byla taková renovace prováděna výrazně levněji.
15. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy dezinterpretovaly výpovědi svědka J. S., který se vyjadřoval mimo jiné k technickým podmínkám realizace renovace tramvají, pak Ústavní soud s tvrzením stěžovatele o dezinterpretaci výpovědi tohoto svědka nesouhlasí; ostatně obecné soudy závěry vztahující se k jimi posuzované trestné činnosti učinily na základě mnohem širšího spektra důkazních prostředků, kdy výpověď J. S. je toliko jedním z nich. Navíc interpretace této výpovědi zvolená obecnými soudy podle Ústavního soudu zcela konvenuje i ostatním závěrům, které obecné soudy učinily na základě vyhodnocení ostatních důkazních prostředků.
16. Obecné soudy rovněž zcela odpovídajícím způsobem zohlednily závěry znaleckého posudku doc. Knoflíčka, který se v rámci uvedené věci vyjadřoval mimo jiné k ceně přestavby tramvají. Přitom vysvětlily (aniž by se vůči vlastnímu závěru tohoto znalce o přiměřené ceně přímo vymezily), proč je v daném případě nutné zohlednit nejen samotnou cenu přestavby tramvaje, ale také skutečnost, že uvedený druh přestavby v daném případě mezi všemi zainteresovanými subjekty probíhal již dlouhodobě a uvedené subjekty se na realizaci a rekonstrukci tramvají vzájemně podílely a spolupracovaly na ní. Podle Ústavního soudu tak ani z hlediska pravidel elementární logiky nemůže obstát argument stěžovatele, že přiměřenost ceny je nutno dovozovat jen a pouze z kvality přestavby, a nikoli z širšího kontextu takové přestavby.
17. Nejvyšší soud pak k námitce stěžovatele přesvědčivě vysvětlil, že v dané věci nebyl porušen ani princip zákazu reformatio in peius. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se přitom Ústavní soud zcela ztotožňuje, když postačí konstatování, že obviněným ze strany vrchního soudu uložený trest nijak nezhoršil jejich postavení (ani z materiálního hlediska) oproti trestu, který jim uložil soud krajský jako soud nalézací. Na uvedeném závěru přitom nemůže ničeho změnit ani okolnost, že původně byla trestná činnost stěžovatelů kvalifikována za pomocí skutkových podstat dvou samostatných trestných činů, když následně vrchní soud změnil prvostupňové rozhodnutí v tom smyslu, že trestnou činnost obviněných kvalifikoval jen jako trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie. K dané námitce stěžovatele je totiž rozhodná závažnost spáchané trestné činnosti, od níž se pak odvíjí výše a druh soudem uloženého trestu. Ani stěžovatel přitom netvrdí, že by snad z rozhodnutí vrchního soudu mělo vyplynout, že trestná činnost, na níž se podílel, byla méně závažného charakteru, než jej specifikoval soud krajský jako soud prvostupňový. Uvedená zásada zákazu reformatio in peius pak podle Ústavního soudu v dané věci nebyla porušena ani vzhledem ke stěžovatelem odkazovanému nálezu sp. zn. III. ÚS 525/15, když v nyní posuzované věci není v podstatě ani z materiálního hlediska možné, aby se za daných okolností obecné soudy uvedeného pochybení dopustily; opak ostatně stěžovatel sám ani v ústavní stížnosti přesvědčivě nevysvětluje.
18. Konečně to byl opět Nejvyšší soud, kdo se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, v návaznosti na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zabývá vzhledem ke stěžovatelově námitce také splněním podmínky úmyslu ke stěžovatelem páchané trestné činnosti. Zejména v odst. 27 odůvodnění napadeného usnesení vysvětluje, proč soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud měly i subjektivní stránku daného trestného činu ve vztahu ke stěžovateli za splněnou. Rovněž tento jeho závěr shledává zdejší soud ústavně právně plně konformním.
19. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu