ECLI:CZ:US:2023:2.US.2287.23.1
sp. zn. II. ÚS 2287/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Incanto, a. s., se sídlem Jandáskova 1957/24, Brno, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 29 Cdo 938/2021-429, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2019 č. j. 19 Co 182/2018-296 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 52 C 2/2017-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů s odkazem na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 90 Ústavy.
2. Žalobci v předmětné restituční věci, David P. Stapleton, Thomas Karen, Mary A. E. Kohn, Michael P. Kohn a Jan Halouzka se žalobou podanou u Městského soudu v Brně domáhali určení vlastnického práva mimo jiné k pozemkům v k.ú. Bohunice, specifikovaným v napadených rozhodnutích, s tím, že o restitučním nároku uplatněném žalobci k těmto pozemkům bylo rozhodnuto rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 8. 2016 č. j. SPU 395740/2016 3236/92/91-RBD. Katastrální úřad však odmítl provést zápis vlastnického práva s tím, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy, když v katastru je jako vlastník uvedena stěžovatelka. Důvodem tohoto stavu byla dle žalobců skutečnost, že správkyně konkurzní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p. v likvidaci, v rozporu s blokačním ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě a ustanovením §68 zákona o konkursu a vyrovnání tyto pozemky převedla na cizí osobu, kterou je v tomto případě stěžovatelka, resp. její právní předchůdce.
3. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 52 C 2/2017-220 žalobě na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům vyhověl a Krajský soud v Brně jako soud odvolací tento rozsudek v napadených výrocích potvrdil svým rozsudkem ze dne 23. 1. 2019 č. j. 19 Co 182/2018-296. Nejvyšší soud poté odmítl také dovolání stěžovatelky v dané věci, a to usnesením ze dne 31. 5. 2023 č. j. 29 Cdo 938/2021-429.
4. Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že považuje závěry soudů za nesprávné. Podle ní vadně posoudily otázku neplatnosti kupních smluv pro rozpor se zákonem (tj. §5 odst. 3 zákona o půdě a §68 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání) a tedy i na to navazujících převodů vlastnického práva k předmětným pozemkům, jakož i otázku dobré víry oprávněného držitele a s tím související otázku vydržení vlastnického práva stěžovatelky. Obecné soudy podle názoru stěžovatelky postupovaly tak, jako by vlastnické právo nabyté v rámci restitučního zákonodárství bylo postaveno před vlastnické právo kohokoliv jiného a jakýkoliv výklad byl ze strany obecných soudů činěn vždy ve prospěch restituentů, ačkoliv pro takový postup není dáno jakékoliv závazné pravidlo či precedent. V konečném odůvodnění pak soudy prý vždy použily argument, že se děly majetkové křivdy a z tohoto důvodu je potřeba dát přednost vlastnickému právu restituentů. Stěžovatelka přitom nijak nezpochybňuje, že se tyto majetkové křivdy děly, avšak nemá na to jakýkoli podíl viny.
5. Stěžovatelka od počátku řízení tvrdila, že předmětné kupní smlouvy a na to navazující převody vlastnického práva jsou platné a tedy na základě těchto právních úkonů se stala vlastníkem předmětných pozemků. Soudy však ve svých rozhodnutích učinily závěr, že tyto kupní smlouvy (a na to navazující převody vlastnického práva) jsou neplatné pro rozpor s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě a ustanovením §68 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Ohledně údajného nesouladu zapsání pozemků do konkurzní podstaty pak stěžovatelka odkázala v průběhu řízení na judikaturu, zejména související kauzu Alreo. Pokud restituent své právo neuplatnil vylučovací žalobou v rámci konkursního řízení, zůstává mu právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkursní podstaty, nelze mu však přiznat existenci vlastnického práva. Podle stěžovatelky tedy - pokud by §68 zákona o konkursu a vyrovnání byl absolutní překážkou pro zpeněžení žalovaných pozemků, jež by byl předmětem restitučního nároku, pak by byla naprosto zbytečná možnost uplatňování vylučovací žaloby restituenty.
6. Obecné soudy vycházely z toho, že správkyně konkursní podstaty zapsala pozemky do konkurzní podstaty v rozporu s ustanovením §68 zákona o konkursu a vyrovnání a na tomto postavily neplatnost kupních smluv a na to navazujících převodů. Tento závěr však podle názoru stěžovatelky není správný a z provedeného dokazování prý nevyplývá.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud přitom nemůže přezkoumávat hodnocení důkazů, učiněného v konkrétní věci obecnými soudy.
9. Obecné soudy se daným případem podrobně zabývaly a Ústavní soud žádné zásadní pochybení zasahující do ústavní roviny v dané věci neshledal. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Soudy vycházely ze zjištění, že restituenti mají v dané věci naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jelikož disponují pravomocným rozhodnutím deklarujícím jejich vlastnické právo a v katastru nemovitostí byla jako vlastník pozemků zapsána žalovaná. Zákon přitom výslovně zakazoval převod předmětných pozemků a jejich zahrnutí do konkursní podstaty. Proto je jakýkoliv jejich převod i v rámci konkursu absolutně neplatný. Rovněž dovolací soud dospěl k závěru, že převody pozemků z konkursní podstaty úpadce na třetí osoby jsou absolutně neplatné pro nesoulad se zákonem a absenci dobré víry, která zaniká ve chvíli, kdy se oprávněný držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnosti, která u něj objektivně musela vyvolat pochybnost, že mu věc po právu patří, popř. pochybnost, že je subjektem práva. K dobré víře právnické osoby je potom možné uvést, že se zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu.
10. Na těchto závěrech nelze shledat nic neústavního. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy prý postupovaly tak, jako by vlastnické právo nabyté v rámci restitučního zákonodárství bylo postaveno před vlastnické právo kohokoliv jiného, Ústavní soud konstatuje, že takto nelze napadená rozhodnutí chápat. Opět ovšem zdůrazňuje, že v restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Po veškerých orgánech veřejné moci se pak žádá respekt k hodnotovým základům restitucí, zejména v případech, jež vyžadují posouzení specifických skutkových okolností. V těchto věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, jak tomu bylo také ve zkoumaném případě.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu