ECLI:CZ:US:2023:2.US.2295.23.1
sp. zn. II. ÚS 2295/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a stěžovatelů J. Č., L. J., O. K., J. M., P. M., Š. P. a L. T., všichni zastoupeni Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem, sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2, směřující proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 3. 2023 č. j. 1 KZV 211/2022-22 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odbor výnosů a praní peněz ze dne 12. 12. 2022 č. j. NCOZ-7470/TČ-2022-412402-F, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru výnosů a praní peněz, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Mají za to, že orgány veřejné moci svým postupem porušily jejich právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, projednávaný případ souvisí s rozsáhlou trestní kauzou kolem skupiny WSM Investments. Podstata trestné činnosti spočívala v podvodném nabízení investičních příležitostí. V konečném důsledku došlo k vylákání peněz od více než osmi tisíc osob s celkovou škodou pohybující se v miliardách Kč. Z důvodu vysokého počtu poškozených a s cílem urychlení trestního řízení byla část věci vyloučena do tzv. druhé vlny a později ještě do třetí vlny. V první vlně případu již byl prvostupňovým soudem vynesen proti hlavnímu obžalovanému odsuzující rozsudek, v druhé vlně stále probíhá projednání věci před prvostupňovým soudem.
3. Stěžovatelé patří k poškozeným ve třetí vlně trestního řízení. Tato část (vlna) byla napadeným usnesením policejního orgánu odložena s tím, že pokračování trestního stíhání by bylo neúčelné, neboť s ohledem na již uložený trest (v rámci první vlny) pro hlavního obviněného by byl další trest již bezvýznamný. Ve vztahu k právům dotčených poškozených policejní orgán konstatoval, že tito se mohli přihlásit se svými nároky již na počátku trestního řízení v roce 2019 a stát se součástí první či druhé vlny. Bylo jen jejich rozhodnutím tak nepostupovat, mnohdy z důvodu pokračující důvěry v hlavního obviněného, trvající až do vynesení odsuzujícího rozsudku v roce 2022. Stížnost proti usnesení o odložení Městské státní zastupitelství v Praze odmítlo druhým napadeným usnesením jako nedůvodnou, neúspěšná byla také žádost poškozených (stěžovatelů) o výkon dohledu k Vrchnímu státnímu zastupitelství.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace předchozího průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelé s nadepsanými rozhodnutími policie a státního zastupitelství nesouhlasí. Dovozují, že účelem trestního řízení je rovněž zajištění ochrany společnosti před pachateli trestných činů. Součástí této ochrany by mělo být i rozhodnutí o nároku všech poškozených ve všech skutcích, kterých se obviněný dopustil. Není pravdivé tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatelé byli zařazení do třetí vlny (respektive její vytvoření způsobili) proto, že se přihlásili s nárokem na náhradu škody pozdě (viz výše). Někteří z poškozených byli totiž zařazeni z neznámých důvodů policejním orgánem do třetí vlny, přestože se přihlásili včas, jiní poškození s nikoliv nevýznamnou majetkovou újmou se do prvních dvou vln objektivně přihlásit nemohli. Stěžovatelé považují postup orgánů činných v trestním řízení za neoprávněný, došlo jím k upřednostnění nároků některých poškozených před druhými, a to zcela bez zavinění osob spadajících do této druhé skupiny.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný (k přípustnosti ústavní stížnosti poškozených proti usnesení o odložení věci srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2762/14 a rozhodnutí v něm citovaná).
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah nenastal.
9. Z argumentace stěžovatelů není úplně zřejmé, proti čemu jejich námitky v jádru směřují. Možné jsou dva výklady. První z nich je založen na tvrzení v ústavní stížnosti, že účelem trestního řízení je zajištění ochrany společnosti před pachateli trestných činů, přičemž součástí této zásady je rozhodnutí o všech skutcích, kterých se obviněný dopustil. Z toho by šlo odvodit, že stěžovatelé primárně požadují, aby obviněný byl odsouzen i za trestnou činnost, které se měl (údajně) dopustit vůči stěžovatelům. Takový požadavek ovšem není akceptovatelný, neboť podle ustálené judikatury zdejšího soudu skutečnosti jako právní kvalifikace trestného činu, hodnocení jeho závažnosti, osoby obviněného a dalších okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, spadají výlučně do sféry vztahu mezi státem a obviněným a poškození se v tomto směru nemohou zpravidla úspěšně domáhat ústavněprávní ochrany (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2847/15). V přezkoumávaném případě daný požadavek navíc nedává smysl ani materiálně, neboť obviněný již vyšší trest nemůže obdržet. Na tomto východisku bylo ostatně rozhodnutí policejního orgánu založeno.
10. Z obsahu ústavní stížnosti ale nelze vyloučit ani druhý výklad, totiž že stěžovatelé dovozují porušení svých základních práv ve vztahu k nárokům na náhradu škody způsobené předmětnou trestnou činností, které by mohli uplatnit v adhezním řízení. V těchto případech již Ústavní soud ústavněprávní přezkum práva poškozených na soudní ochranu připouští [za všechny nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I ÚS 3496/15, část IV.b]. Tuto možnost je nicméně nutné vykládat restriktivně, neboť většina pochybení orgánů činných v trestním řízení porušujících práva poškozených je způsobilá nápravy v řízení občanskoprávním, ve kterém může být nárok poškozených plně uspokojen. Ústavnímu soudu tedy náleží posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, zda případné porušení základních práv poškozeného v adhezním řízení lze plně napravit v případném následném řízení občanskoprávním (detailní rozbor judikatury Ústavního soudu k problematice porušení práv poškozených nabízí nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22, body 17-22). Stejný závěr logicky platí, jestliže jako v přezkoumávaném případě byla věc odložena a adhezní řízení ani neproběhlo.
11. I kdyby však Ústavní soud zvolil ze dvou zmíněných interpretací ústavní stížnosti tu pro stěžovatele příznivější, námitky v ní obsažené důvodnými neshledal. Základní pochybení orgánů veřejné moci totiž mělo spočívat v tom, že někteří poškození se údajně přihlásili řádně a včas, přesto ale byli zařazení až do třetí vlny (a tedy neprávem opomenuti). Tomuto tvrzení jsou nicméně v ústavní stížnosti věnovány pouze dva odstavce, přičemž je v nich konstantně užíván termín "poškození". Není tak ani zřejmé, nakolik se tato (nijak neupřesněná) skupina překrývá s okruhem (v záhlaví jmenovaných) stěžovatelů. Argumentace obsažená v předmětných dvou odstavcích je navíc osvědčena jediným důkazem, a to ve formě odkazu na "nárok poškozeného L. J., který není veden jako poškozený ani v 1. ani v 2. vlně kauzy WSM". Ústavní stížnost ale znovu nijak neodhaluje, v čem má tento důkaz spočívat a jak je relevantní pro dovozované porušení ústavních práv tohoto stěžovatele, o ostatních stěžovatelích nemluvě. Byl by to ostatně úkol vpravdě Sisyfovský, neboť usnesení policejního orgánu o odložení věci se panu J. detailně věnuje a výslovně uvádí, že ač tento stěžovatel o trestním řízení od počátku věděl, úmyslně se do něj s nárokem na náhradu škody nepřihlásil, neboť nadále věřil v proplacení svých "investic" ze strany hlavního obžalovaného. Krátce vyjádřeno, námitky stěžovatelů jsou skutkově buď nekonkrétní, nebo se rozcházejí s doloženou realitou.
12. Ústavní soud proto s ohledem na uvedené shrnuje, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům orgánů veřejné moci ústavněprávních výhrad a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu